Hra s falešnými nálepkami

Na jevišti dějin dvacátého století se komunisté a fašisté dlouho jevili jako úhlavní protivníci. Shodovala se na tom média i většina historiků, děti se to učily ve školách. Vnímavé pozorovatele, kteří už od třicátých a čtyřicátých let minulého století upozorňovali na zlověstné podobnosti mezi hitlerovským a stalinským režimem, stíhalo nevraživé odmítání, neboť narušovali obraz dějin, jenž vzešel z antifašistické koalice liberálně demokratických mocností se Sovětským svazem za druhé světové války. V mediálním či akademickém prostředí na Západě se o spřízněnosti obou brutálních totalitních systémů neslušelo hovořit, v komunistickém bloku na Východě se o ní šeptalo s rizikem kriminálu.

O tom, že Hitlerův guru Benito Mussolini působil původně jako socialistický novinář a k fašistickému převratu se inspiroval Leninovou bolševickou revolucí nebo že v sovětských lágrech zahynulo víc nevinných obětí než v nacistických, jsme věděli už jako výrostci v éře československé liberalizace šedesátých let, i tehdy však takové skutečnosti zůstávaly, pokud vím, mimo veřejnou rozpravu. Veškeré zlo měl ztělesňovat fašismus. Každý, kdo dbal na své dobré jméno, se i proto hlásil k antifašismu, zatímco na antikomunismus se ve svobodných zemích shlíželo s podezřením a v sovětském bloku byl přímo kriminalizován. Politologové i politruci z různých táborů se naučili s těmito nálepkami skvěle fixlovat. A tak dnes Putin označuje za fašisty Ukrajince, jež podporuje liberálně demokratický Brusel, a ten zase vyčítá fašistoidní nahnědlost svým protivníkům v čele s Marinou Le Pen, kteří naopak drží s Putinem. Zmatení pojmů začíná už tím, že učebnice dosud prezentují Hitlerův národní socialismus jako krajní pravici, na rozdíl od sovětského imperialismu, který se alespoň navenek hlásil k levicovým ideálům. Snad i proto komunisté z extrémně levicové řecké Syrizy hledají zastání v Moskvě, aniž by si povšimli, že tam dnes vládne snad nejpravicovější režim v Evropě.

Do situace, kdy zavedená schémata začínají vypovídat službu, vstupuje nyní historik a spisovatel Petr Placák s pozoruhodnou knižní studií, jež nese pro mnohé provokativní název Gottwaldovo Československo jako fašistický stát (Paseka, 2015, 190 str.). Důkladně v ní rozebírá ideové i „provozní“ paralely mezi oběma novátorskými společenskými koncepcemi, které vnesly do života lidí v minulém století nezměrnou brutalitu a utrpení. V první části s názvem Fašismus coby radikální lidová revoluce zkoumá zrod a podstatu obou totalitních systémů obecně, ve druhé části Od komunismu k fašismu a zpět se soustředí na konkrétní poměry v poválečném Československu.

Spřízněni nenávistí
Půdu pro divoké bujení radikálních ideologií, jež se od počátku devatenáctého století draly stále více do popředí, připravily podle Placáka dvě revoluce, jednak průmyslová v Anglii, jednak buržoazní ve Francii. Vůdčím ekonomickým i politickým systémem se díky nim stal liberální kapitalismus, proti kterému se postupně vymezovala opoziční hnutí živená buď sociálním, nebo nacionálním étosem. Socialistickou ideologii později explicitně rozvíjeli komunisté, nacionalistickou fašisté a nacisté, ale hlavním nepřítelem zůstával pro obě hnutí demokratický liberalismus. Ten se plně prosadil v nejmocnějších centrech západní civilizace a šířil po celém světě ekonomickou i společenskou modernizaci, čímž popuzoval jednak konzervativní elity spjaté s předrevoluční minulostí, jednak lidové vrstvy, jež se obtížně přizpůsobovaly novým poměrům, ale také specifický druh intelektuálů, kteří v tržních podmínkách marně hledali uplatnění přiměřené svým ambicím.

Sociální či nacionální programy, v nichž nespokojenci zhusta nacházeli duchovní útočiště, se až do první světové války zdály neslučitelné, avšak apokalypsa obřích rozměrů, jež fyzicky i psychicky zmrzačila miliony lidí, zpolitizovala masy a naučila je nenávidět celý dosavadní svět. Parlamentní demokracie se jim jevila jen jako mocenský nástroj licoměrných elit; volalo se po opravdové „lidovládě“, jež by socialismus spojila s nacionalismem. U Němců splynuly obě protikladné koncepce přímo v názvu nacionálně socialistického hnutí. Sověti hlásali zpočátku proletářský internacionalismus, ale po nástupu Stalina podléhala jejich politická praxe čím dál víc tvrdému nacionalismu s imperiálním zabarvením.

Pro ztotožnění obou totalitních režimů, jež vyrostly z poválečné frustrace a zjitřených emocí mas, přináší Placák bezpočet dokladů. Uvádí obdobné citace jejich mluvčích, analyzuje shodné strategie a na četných příkladech demonstruje, že se při užívání propagandistických klamů či politického násilí nijak podstatně nelišily. V řadě výroků čelných nacistů nachází sociálně laděné floskule, jaké jsme slýchali od představitelů komunistické stranovlády, a přesvědčivě odhaluje také implicitní nacionalismus bolševiků. Polemizuje přitom s některými západními teoretiky zdůrazňujícími rozlišovací znaky mezi oběma systémy. Klade-li kupříkladu François Furet komunistický universalismus proti fašistickému partikularismu, nebere ohled na nacistické biologické inženýrství, jehož projekt nové, rasově čisté společnosti zásadně překračoval národní vymezení, ani na komunistické kádrování směřující k eliminaci a likvidaci „poražených“ tříd. Selekce, v prvém případě rasová, v druhém sociální, měla pozůstalé lidstvo dovést k věčné blaženosti v univerzalisticky stejnorodém sjednocení.

Shodné rysy fašismu (nacismu) a komunismu spatřuje Placák v jejich lidovosti, antikapitalismu, odporu k tradičním církvím, důsledném rozvíjení manipulativní propagandy, vůdcovském principu, kultu války či ve snaze stvořit „nového člověka“, potažmo beztřídní společnost. Všímá si přitom rozměru, který se běžným politologickým analýzám vymyká. Úsilím zničit zkorumpovaný starý svět, aby se vyvoleným souvěrcům, soudruhům či soukmenovcům otevřela cesta k vysněné budoucnosti, připomínají obě hnutí náboženské sekty středověku s jejich mesianismem, fanatismem, zbožněnými proroky, věroučnými dogmaty, pronásledováním heretiků a kultem mučeníků. I moderní totality čerpají energii z vůle mas pečlivě usměrňovaných úzkou vrstvou profesionálních revolucionářů-ideologů, tedy obdobou radikálních kněží a kazatelů. Cíl je i zde eschatologický: skoncovat se světem, jaký známe, a nastolit dosud nemyslitelné poměry. V nejobecnější rovině revidují strůjci totalit staré náboženské pojmy dobra a zla. Za zlo označují obranu tradičních mravních hodnot, dobrem se stává vše, co směřuje k jejich destrukci a k likvidaci jejich zastánců.

Hitlerovskou či stalinskou totalitu dnes vnímáme jako chorobný symptom určitého historického okamžiku, který odezněl. Stejnými principy se však podle Placáka řídí i současní radikálové úplně jiných extremistických ideologií, například žhavě aktuálního islamismu, kde třídní a rasovou nenávist nahradila nenávist k západní civilizaci a k vyznavačům konkurenčních náboženských proudů.

Cena za odvahu
V druhé části knihy přechází autor k analýze poměrů za tzv. třetí československé republiky (1945-1948). Její charakter je podle něj doposud systematicky zamlžován, a to jednak marxistickým výkladem vítězného boje českého lidu s fašismem, který byl dovršen komunistickým převratem, jednak polistopadovou historiografií, částečně nacionalistickou, částečně konformní, jež se zdráhá tehdejší dění jasně interpretovat, aby nepopudila mocná politická uskupení operující nadále se zavedenými schématy. Právě v přechodném období třetí republiky, kdy vláda Národní fronty podléhala rozhodujícímu vlivu komunistů, nalézá Placák nejmarkantnější rysy fašistického režimu.

Rozsáhlé politické, ekonomické a sociální změny, okleštění politické a hospodářské soutěže a glajchšaltizace médií i kultury měly napravit liberálně demokratický systém první republiky, který údajně selhal. Komunisté přitom obratně hráli na struny českého nacionalismu, jenž se po tíživém zážitku války vyznačoval především odporem k Němcům. Zločiny proti lidskosti, jichž se Češi občas dopouštěli při jejich odsunu, bývají u nás obvykle připisovány všeobecnému zhrubnutí mravů vlivem válečných hrůz, tedy opět německému zavinění, to však neplatí až tak jednoznačně. Komunisté prostě převzali fašistické metody, které jim nikdy nebyly cizí. Ještě za Beneše se v jejich režii uskutečnila „národně socialistická revoluce“, jež po třech letech přerostla v čistě stalinistický teror, v němž Státní bezpečnost přejala roli gestapa. Placák bezpočtem příkladů dokumentuje, že se Gottwaldův režim shodoval s nacistickým v praktickém uskutečňování represí i v jazyce ideologie, jež násilí vůči společnosti ospravedlňovala. Poukazuje rovněž na antisemitské resentimenty řady komunistických předáků.

Kniha není ani tak překvapivá svými zjištěními, o nichž česká společnost měla a má jisté povědomí, ale tím, jak přesvědčivě je dokládá. Mnozí historici či politologové si fatální spřízněnosti mezi fašismem, nacismem a komunismem jistě povšimli a ve svých dílech je okrajově zmínili, Placák však zašťoural přímo ve vosím hnízdě, odkud se mohou vyhrnout podrážděné roje všemožných druhů a poddruhů nenávistného aktivismu: východoevropských neostalinistů, islamistů, západoevropských levičáků, zuřivé mládeže z „antifa“ nebo intelektuálů veleúspěšně hauzírujících s radikálním myšlením. Nedá se ani vyloučit, že se odborná veřejnost rozhodne jeho dílo ignorovat, protože je kacířské. Čtenáři by však měli ocenit, že pro ně autor důkladně propátral a shrnul materiál, který uvádí propagandistické falše na pravou míru, a to nejen s odbornou akribií, ale také s vtipem a odvážně.

Knihu Petra Placáka lze objednat zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/205693/gottwaldovo-ceskoslovensko-jako-fasisticky-stat/

publikováno: 6. 11. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …

Potrat

Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně …