V čem se už Evropa dávno poislámštila

Příčiny tohoto nepříjemného pocitu, který jsem zakoušel v blízkosti islámu, znám příliš dobře: nacházím v něm znovu onen svět, z něhož přicházím. Islám toť Západ Východu. Ještě přesněji: musel jsem se setkat s islámem, abych zvážil nebezpečí, které dnes ohrožuje francouzské myšlení. Chtě nechtě mu zazlívám, že přiměl konstatovat, do jaké míry je Francie na cestě k tomu, aby se poislámštila. U muslimů zrovna tak jako u nás pozoruji týž knižní postoj, týž sklon k utopiím a ono zatvrzelé přesvědčení, že stačí problémy rozřešit na papíře, a už jsme se jich tím zbavili. Chráněni před realitou právnickým a formalistickým racionalismem vytváříme si podobně jako oni obraz světa a společnosti, v němž všechny nesnáze jsou ospravedlnitelné ošemetnou logikou, a neuvědomujeme si, že skutečný svět se neskládá z věcí, o nichž my hovoříme.Tak jako islám utkvívá strnule na představě oné společnosti, která byla skutečností před sedmi stoletími a pro jejíž problémy dokázal tehdy vymyslet účinná řešení, zrovna tak ani my nedokážeme uvažovat jinak než v rámcích epochy, která uplynula před půldruhým stoletím a v níž jsme na čas dokázali jednat v souladu s historií. A i tento soulad měl trvání příliš krátké, neboť Napoleon, tento Mohammed Západu, ztroskotal tam, kde onen první uspěl. Francii Velké revoluceobdobně jako i slámský světpotkal osud kajících se revolucionářů, spočívající v tom, že se z nich stanou nostalgičtí uchovatelé onoho stavu věcí, který byl kdysi pohnutkou jejich aktivity.

Ve vztahu k národům a kulturám, které jsou doposud pod naší nadvládou, jsme v zajetí téhož rozporu, jakým trpí islám, když jde o poměr k vlastním chráněncům a k ostatnímu světu. Nejsme s to pochopit, že zásady, které se ukázaly plodnými, když šlo o zajištění našeho rozkvětu, nenacházejí u ostatních takovou úctu, aby je to přimělo vzdát se jejich uplatnění ve vlastní prospěch: tak velkou vděčnost – domníváme se – by k nám měli pociťovat za to, že jsme je vymysleli první. Podobně islám, který byl na Blízkém východě vynálezcem náboženské snášenlivosti, nemůže nemuslimům odpustit, že se nezřeknou své víry v jeho prospěch, když má přece nad všemi ostatními tak drtivou převahu v tom, že je respektuje. Paradoxní v našem případě je, že většina našich partnerů jsou muslimové a že naše i jejich mentalita má příliš mnoho společných rysů, než aby nedocházelo ke konfliktům. V oblasti mezinárodních vztahů, rozumí se; neboť tyto různice jsou záležitostí dvou proti sobě stojících buržoazií. Politický útlak a hospodářské vykořisťování nemají právo hledat si výmluvy u svých obětí. Kdyby se však Francie se svými 45 milióny obyvatel dokořán otevřela, aby na základě rovnoprávnosti přijala do sebe oněch 25 miliónů muslimských občanů, byť i z velké části negramotných, neučinila by krok o nic odvážnější, než jakému vděčí Amerika za to, že nezůstala malou provincií anglosaského světa. Když se občané Nové Anglie před stoletím rozhodli povolit přistěhovalectví z nejzaostalejších krajů Evropy a z nejodstrčenějších společenských vrstev a nechat se zaplavit touto vlnou, riskovali a vyhráli sázku, která byla stejně závažná jako ta, které my se nechceme odvážit.

Budeme to vůbec moci někdy udělat? Když se dvě regresivní síly spojí, obrátí se tím jejich směr? Zachránili bychom tím sebe samy, anebo bychom spíš jenom dovršili svoji zkázu, kdybychom svůj vlastní omyl posílili omylem, který je s ním symetrický, a smířili se s tím, že zúžíme duchovní dědictví Starého světa na oněch deset nebo patnáct století duchovního ochuzení, jehož jevištěm a uskutečňovatelem byla jeho západní polovina? Zde v Taxile, v těch buddhistických klášterech, které se kdysi pod řeckým vlivem začaly zaplňovat sochami, mám před sebou doklad oné prchavé šance, která se svého času naskytla našemu Starému světu: oné propasené možnosti uchovat si jednotu. Tady ještě nedošlo k definitivnímu rozštěpu, je ještě možný jiný osud: právě ten osud, který pak islám znemožnil, když vztyčil mezi Západem a Východem svou hráz. Nebýt islámu, nezaniklo by možná jejich sepětí s onou společnou půdou, v níž tkví svými kořeny.

Islám i buddhismus postavily se bezpochyby každý svým způsobem v opozici proti tomuto orientálnímu základu, a v opozici stanuly i proti sobě navzájem. Ale abychom jejich vztah pochopili, nesmíme srovnávat islám a buddhismus v oné historické podobě, jakou měly právě ve chvíli, kdy vešly ve vzájemný styk, neboť islám měl tehdy za sebou teprve pět století existence a buddhismus skoro dvacet. Nesmíme brát zřetel na tento časový rozdíl a musíme si obě náboženství představit v jejich plném květu. V případě buddhismu zavoní k nám se stejnou svěžestí z jeho prvních stavebních památek i z jeho nejskromnějších projevů dnešních. V mé vzpomínce nejsou nijak odděleny venkovské chrámy z barmského pohraničí a bhárhútské stély, které pocházejí z II. století před naším letopočtem a jejichž rozptýlené části je třeba shledávat v Kalkatě a v Dillí.

Stély zbudované v době, kdy se řecký vliv ještě neuplatnil, a v kraji, kam nikdy nepronikl, mi poskytly první podnět k uchvácenému vzrušení; evropskému pozorovateli připadají zcela mimo čas a prostor: jako kdyby jejich sochaři vládli jakýmsi strojem schopným zrušit běh času a dokázali zkoncentrovat ve svém díle celou třítisíciletou historii umění, jako by se jim, kteří měli stejně daleko k Egyptu jako k renesanci, podařilo shrnout v jediném okamžiku celý ten vývoj, počínající v epoše, kterou nemohli znát, a končící v jiné, která tehdy ještě ani nezačala. Existuje-li nějaké věčné umění, pak je jím rozhodně toto: je staré pět tisíc let, anebo je tu od včerejška? – nevíme. Je to zároveň umění pyramid i umění našich domů; lidské podoby vtesané do tohoto růžového jemnozrnného kamene by se od něho mohly odpoutat a vmísit se mezi nás. Žádná skulptura nedává hlubší pocit důvěrného klidu a míru než tato. Její ženy jsou beze studu, ale zároveň cudné, a její mateřská smyslnost ráda staví proti sobě na jedné straně matky-milenky a na druhé straně dcery, které jsou klášternicky čisté (na rozdíl od milenek-klášternic nebuddhistické Indie): mírné ženství, jakoby oproštěné od konfliktů pohlaví. A toto poklidné ženství připomínají i chrámoví bonzové, splývající dík svým oholeným hlavám s jeptiškami v jakési třetí pohlaví, napůl parazitní a napůl zajatecké.

Buddhismus podobně jako islám usiluje o to, zvládnout výstřednost primitivních kultů, ale chce toho dosáhnout sjednocujícím zklidněním, které s sebou přináší příslib návratu do mateřského lůna; touto oklikou pak znovu uvádí erotiku v její práva, ale erotiku osvobozenou od zbabělosti a úzkoprsosti. Vývoj islámu je naopak orientován výhradně mužsky. Tím, že ženy uzamyká, uzavírá i přístup do mateřského lůna: ze světa žen udělal muž svět neprodyšně uzavřený. I toto má být bezpochyby prostředek, jak dosáhnout klidu; tento klid je však založen na vylučování: na výluce žen ze společenského života a na výluce nevěřících z duchovního společenství. Buddhismus naproti tomu pojímá klid spíše jako splynutí – splynutí se ženou i s lidstvem, v božství, jehož představa je prosta sexuálního určení.

Napsáno 12. října 1954 – 5. března 1955

Claude Lévi-Strauss: Smutné tropy. Z franc. orig. Tristes Tropiques, vydaného nakladatelstvím Librairie Plon roku 1955 v Paříži, přeložil Jiří Pechar. Vydalo naposledy nakladatelství Rybka Publishers v Praze počátkem zimy roku 2011.

https://www.kosmas.cz/knihy/166704/smutne-tropy/

publikováno: 25. 11. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …