Všichni rodní dobráci

Kýčovitost „není pouhým technickým nedostatkem, nýbrž strukturním momentem lidského prožívání vůbec“.

Idylicky poklidný a vlastně ideální život moravské vesnice, která je spolu s rolníkem Františkem vlastním hrdinou filmové historické epopeje Všichni dobří rodáci, je vysloveně přerván únorem 1948. Jak už to bývá, vynoří se náhle zprostřed ostatních několik málo jednotlivců bažících po moci a využije příležitosti, aby se k ní dostali. Pak ve snaze provést vše, co se jim shora nařizuje a co si také sami vymyslí, obrátí celou vesnici vzhůru nohama: násilím vnucují vytvoření zemědělského družstva — při čemž je jim hlavní překážkou rolník František, kterého nezlomí ani vězení —, vystěhují rychle z vesnice majitele největší usedlosti, podporují důsledky teroristické provokace, při níž je zatčen nevinný farář, apod. Když pak v druhé polovině padesátých let přivede nekvalifikované vedení místní JZD na pokraj zhroucení, nezbývá, než požádat Františka, aby se ujal jeho řízení. I tento pokus však neskončí úspěšně. František umírá, opuštěn ostatními, zatímco staří funkcionáři dožívají v ústraní svůj zmařený život.

Pokud takto ve vší stručnosti popíšeme fabuli filmu, může se dokonce zdát, že snaha dokumentovat na jeho příkladu výše uvedená tvrzení se obrací proti povaze věci: fabule obsahuje fakta a poznatky delší dobu známé a svým způsobem ověřené — jak by mohly vést k falešné sebereflexi? — Jistěže mohly, na známých poznatcích staví ostatně celá „literatura zklamání“, a přece v ní není po skutečné sebereflexi ani stopy. Nadto musíme vždy bedlivě zkoumat tzv. známé poznatky a ověřenou faktografii, protože měřítkem jejich ověřování bývají nejčastěji konvence a móda. Již samy ověřené poznatky mohou přispět k pomýlenému pohledu, a tak tomu je i v tomto případě.

Uveďme jen to, co je zvláště výrazné: onu předúnorovou vesnickou idylu. Určitě by si ještě mnozí z diváků, kteří dnes v biografu se zalíbením sledují tehdejší šťastný venkovský život, plný pastorální pohody, družných pitek a sousedské bodrosti, dokázali vybavit skutečný život vesnice po druhé světové válce, kvasící počínajícími majetkovými přesuny, ovlivněný i ve vnitrozemí odsunem německé menšiny a kvapným, dobrodružným osidlováním pohraničí, zasahovaný nejen stranickými vášněmi, ale i temným vřením, které vyvolávala sílící touha zmocnit se majetku druhých. Jistěže únor znamenal na vesnici zvrat, ale nešlo o tak jednoduchý zvrat z idyly do inferna, jak to líčí film, protože příliš mnohé z toho, co se s takovou silou projevovalo v poúnorových letech, klíčilo v předchozí době.

Jestliže už jednou dílo vychází z tak vadného předpokladu, pak může stěží vystihnout opravdovou tragiku poúnorových let. Dokonce i tam, kde se jí blíží, neúnosně ji změkčuje (např. život katolických duchovních byl v první polovině padesátých let mnohem obtížnější, než jak to film líčí; jiný příklad: těžce nemocný František uteče z kriminálu a vůbec nic se mu — v roce 1954! — za to nestane), většinou ji však supluje hromaděním přebarvených krajních scén intimního života (dojemná náhodná smrt sympatického venkovského zloděje a stupidní scéna smrti ještě sympatičtějšího venkovského donchuána, kterého, když se jednou vrací z flámu, k smrti utrká býk. tomuto mladému a po všech stránkách příjemnému muži se v jakýchsi snových vidinách vyčítavě zjevuje jeho mrtvá židovská milenka, jednou dokonce zvlášť nevkusně s velkou žlutou hvězdou na prsou). — Ve srovnání s různými klasickými kánony moderní doba většinou právem spatřuje tragiku nikoli především v tom, že hrdina zemře, nýbrž ve způsobu, jak žije, jak musí žít a jak není schopen způsob svého živou změnit.

Křivdili bychom jistě tomuto filmu, kdybychom jeho tvůrci upírali snahu umístit vyznění díla právě do takové tragické polohy. Jestliže se mu to podle našeho názoru nezdařilo, pak na tom pravděpodobně participuje také už poměrně vyvinutá tradice „literatury zklamání“ se svým neobyčejně silným důrazem na blíže neurčený folklorní základ jakési pra-dobroty našeho venkovského člověka; i když už je vše ostatní ve psí, tato folklorní hodnota přetrvává. V tomto filmu je na jednotlivých postavách vykreslena v tak přesycených barvách, jako kdyby divák měl mít ještě chvíli po skončení promítání dojem, že když teď na něho někdo promluví moravským dialektem, bude to určitě z gruntu dobrý člověk, byť by jej i těžká doba poznamenala charakterovými neduhy.

Co tedy si vlastně lze — měřeno z úhlu. jímž jsme film hodnotili — ze Všech dobrých rodáků odnést? Zejména pocit dobrých možností, kterých by jistě jejich hrdinové dokázali využít, kdyby je nezmařila doba, personifikovaná několika jakoby posedlými stranickými funkcionáři. Zde jsme u samého základu kromobyčejné kýčovitosti Všech dobrých rodáků. Dílo, které si klade značné umělecké ambice, vyvolává evokováním několika dnes už banálních (přestože ne vždy přesných) sociologických údajů o tíživé a tragické době všeobecný souhlas, který mnohonásobně posiluje tím, že sice nepřímo, ale zato důkladně snímá z diváka jeho eventuální vinu: svaluje ji na jedince a na politickou instituci. Jak v této souvislosti nepřipomenout současné zmatky lidí, kteří hledají východisko z všeobecné deziluze obtížným řešením svého členství právě v politických institucích; chyba nastává tehdy, jakmile se takové řešení začne považovat — i z hlediska osobní situace — za relevantní, a ono není (relevantní je, zvláště dnes, pouze otázka, co dělat jak v instituci, tak mimo ni). Naopak, povyšováním do této roviny přispívá ke kýčovitému prožívání světa a k přijetí falešných zásad pro jednání.

Život a kýč

Ve své pozoruhodné stati o kýči upozorňuje Ludwig Giesz, že pochopíme-li „kýč jako lidskou možnost a nejen jako nedokonalý rádoby umělecký výrobek, najdeme jeho znaky i ve všech ostatních dokumentacích člověka. Nejen v oblasti tvorby, nýbrž také ve způsobu chování, sebeprožívání, krátce v životě, který má kýčovité rysy.“ Kýčovitost „není pouhým technickým nedostatkem, nýbrž strukturním momentem lidského prožívání vůbec“. (Tvář 1965, č. 4.)

Je snad i otázka, zda k hlubšímu chápání kýče nemůže prospět i zdánlivě paradoxní obrácení celé věci: zkoumat, jak je kýčovité sebeprožívání jedním ze základních možností vztahu ke světu (a ovšem, jak se takto projevuje i v umění). Cosi takového se přímo nabízí v souvislosti s tématem, o němž se tu pojednává, neboť vztah některých našich spoluobčanů k minulosti — a tím také k současnému světu — je takřka vzornou ukázkou kýčovitého prožitku. Minulost je tu vlastně proto, abychom z ní vytěžili ono příjemné, ve vzpomínkách krásné, libé a také pro ostatní líbivé — a jelikož se stěží může přihodit, aby se komukoli nikdy vůbec nic nepovedlo, je vždy co vybrat. Na ostatní se sluší nevzpomínat. Vůbec pak takto lze, jak o tom dobře svědčí mj. právě film Všichni dobří rodáci, udržovat k minulému shlíživý poloodstup a kochat se odleskem sentimentálních vidin o sobě samých, ať už v rouše folklórního či kteréhokoli jiného chlapáctví. Opravdu myslím, že dílo tu z hlediska kýčovitého prožitku není zcela prvořadé: vychází pouze vstříc, zaplňuje a konkretizuje předem existující ploché, povrchní vidění světa. A povrchnost je snad tím hlavním, co charakterizuje kýčovitý prožitek; pohodlná, málo starostlivá povrchnost, upínající se na třpyt bezvýznamných, líbivých okolností a situací na úkor všeho, co je podstatné, v čem je třeba se orientovat i angažovat; to je ovšem mnohem těžší a nepříjemnější. Kýčovitý vztah k světu znesnadňuje angažovanost, opravdovou účast, která je možná jen na základě distance od věcí: musím být přece odlišen, mám-li se něčeho účastnit, jinak s tím splývám. Splývání pak opět znesnadňuje, ne-li znemožňuje zvážit vlastní účast; často tedy není způsobeno ani tak nedostatkem dobré vůle, že lidé už nevědí, co v minulosti dělali a říkali (leckdo si nevzpomíná, co říkal a chtěl před několika měsíci), ale poznávací chybou, související s kýčovitým prožíváním.

Uvádíme zde Mandlerovu reakci na slavný film, která vyšla jako součást delšího textu Naše světové stíny v časopise Tvář(1969).

publikováno: 6. 12. 2015

NEJNOVĚJŠÍ články


Za Rusy můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 …

Dějiny klanu Klaus, Zeman a Babiš na čtyři šťouchnutí

Lidi neradi opouští svou ulitu a k věcem veřejným aby je tahal párem volů. Z pohodlnosti, z neurčitých obav. …

Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …