Al Jazeera je velice špatný kanál

Samuel Shimon je irácký spisovatel, literární publicista, ale i rebel a uprchlík v jedné osobě. Potkávám ho v prosluněné listopadové ráno v Praze, kam přijel kvůli letošnímu Festivalu spisovatelů. Usměvavý a hovorný pán mi otevírá dveře rušné haly jednoho pražského hotelu, nabízí mi židli a kávu a chválí moji školní arabštinu. Útrapy, jimiž si prošel, se téměř nezapsaly do jeho žoviální povahy. Během svého vyprávění plynule přechází z angličtiny do arabštiny a francouzštiny, jeho mateřskou aramejštinu bohužel neovládám. A nezdráhá se mluvit o čemkoliv: o sobě, o hořkostech života na Blízkém východě a problémech arabské společnosti, ale i o naději.

Co vás přimělo opustit Irák?

Od dětství jsem miloval film. Tam, kde jsem vyrůstal, bylo kino, kde jsme měli možnost vidět americké filmy o kovbojích a indické filmy. Řekl jsem své rodině, že až vyrostu, natočím podobný film i o naší zemi. Bylo to mým snem a myslel jsem si, že je to jednoduché. Není to jednoduché… obzvláště když žijete na Blízkém východě. Mnoho věcí se děje jen tak, náhodně. Když si něco usmyslíte na Západě, pokusíte se to zrealizovat, je to normální. V naší zemi to není normální. Když mi bylo jednadvacet let, jednoho dne jsem se sebral s tím, že jedu do Ameriky točit filmy. A pouhých pár hodin po svém odjezdu, v Sýrii, mi řekli: „Proč máš takové jméno? Jsi Žid?“ „Ne, ne!“ Pro mě to byl šok. Byl jsem pouze nevinný mladík a oni mě najednou mučili. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ptal jsem se: „Proč mi to dělají?“ Po pár hodinách se můj sen rozplynul. Ocitl jsem se v úplně jiném světe. Odjel jsem do Jordánska. Začal jsem pracovat u jednoho hodného muže, který mi dal práci a přístřeší. Poté jsem zjistil, že je proti režimu. Tak jsem byl opět ve vězení, protože jsem prý proti králi. Ale já jsem o politice nic nevěděl!

Takže navzdory vaší umělecké ambici jste narazil na tvrdou realitu Blízkého východu. Co je podle vás největším problémem tohoto regionu?

Na Blízkém východě nikdy nevíte, co se stane zítra. Ode dne, kdy jsem v roce 1979 odjel, se celý Blízký východ změnil. Začala válka Iráku proti Íránu, poté libanonská válka, irácká invaze do Kuvajtu, opět Izrael a Libanon, Američané se vrátili v roce 2003, nyní Sýrie a to, čemu se říkalo Arabské jaro, což ovšem nebylo vůbec žádné jaro. Máme tam arabsko-izraelský konflikt, problém demokratizace, vzdělání. V arabském světě neexistuje řádné vzdělání. Různé režimy, korupce, nespravedlnost ve společnosti, náboženství… nyní jsme uprostřed sektářské války mezi šíity a sunnity, i když to nikdo takto nepojmenuje, můžete jasně rozeznat strany: Írán, proti němu Saudská Arábie, Katar. Ta válka trvá už 1400 let.

Myslíte si, že odstraněním Islámského státu se situace zlepší?

„Islámský stát“ není stát. Nevím, kdo něco takového vytvořil a za jakým účelem. Třeba zítra už nebude existovat. To je politika, nevíme, kdo je za tím… nebo možná i víme.

(Pan Shimon se pouze záhadně usmál a ukázal mi několik výtisků svého literárního magazínu Banipal. Jsou to antologie, každá na nějaké téma. Jedna je o zápiscích vězněných, další je výběrem děl mladých autorek.)

Proč jméno „Banipal“? Tuším správně spojitost s panovníkem Aššurbanipalem?

Ano, přesně. Aššurbanipal byl prvním člověkem, který založil knihovnu. Chtěli jsme vytvořit knihovnu arabské literatury a sbíráme díla ze všech arabských zemí.

To je nesmírně zajímavé, v České republice se o arabské literatuře téměř nic neví, překladů je minimum. Kdybychom zde chtěli nějaká díla přeložit a vydat, které autory byste nám doporučil?

Doporučoval bych vydat například antologie krátkých příběhů, povídek, ženské autorky nebo ukázky románů. Občas se vyskytnou bestsellery, které jsou hned přeloženy do dvaceti jazyků, ale existují i jiní dobří autoři.

Je arabská literatura něčím jedinečná? Liší se od té světové například výběrem témat?

Předtím se v arabském světě psaly romány o nezávislosti a národním hnutí, studené válce a podobně. V šedesátých letech se literatura pod vlivem neorealismu začala zabývat současností. V sedmdesátých a osmdesátých letech se změnila úplně. Lidé začali vyprávět o svém vlastním životě. Ta díla byla ovlivněna autobiografiemi. Psali o sobě, o svých sousedech, matce, otci… a najednou naráželi na velký problém: tabu. Nemohli říci vše. Teprve postupně se propracovali k tomu, že nyní píší svobodně o všem. O sexu, o vztahu se svými rodinami. A začínají se otevřeně ptát: proč je tato země taková? Proč je zde taková situace? Proč nejsem jako ostatní? To jim umožnilo popsat, co se děje ve společnosti, ne pouze psát o velkých tématech, jako je osvobození Palestiny a války. Literatura je i to, co se přihodilo vám. Když jsem začal psát svůj příběh, lidé se mě ptali: Je tvůj život tak důležitý, aby se o něm psalo? Já jsem jim řekl: „Proč si ty naopak myslíš, že je důležitá nějaká smyšlená postava?“ Ovšemže je důležitý. Váš život je důležitý.

Takže v arabské společnosti pořád převládá názor, že individuální život není důležitý?

To je taková stupidní obava, protože oni tuší, že pokud začnete psát o sobě, narazíte na něco, co je pobouří. A v arabských zemích nemůžete mluvit o sexu, o náboženství, o politice… tak o čem tedy máte psát? O Mickey Mousovi?

Takže pořád funguje jistá autocenzura? Pozorujete během svého působení nějaký pokrok k lepšímu?

Ano, určitě. Můj známý z Kuvajtu napsal výborný román „Stonek bambusu“, v němž popsal vztah Kuvajťana a filipínské služky. Vzal si ji, měli spolu i děti, nicméně rodina je zavrhla, protože to byla služka, navíc Filipínka. Další příběh je také z Kuvajtu, v němž bývala velice uzavřená společnost. Je to román o vztahu sunnitského muže a šíitské ženy a o rozdílech mezi nimi. To předtím nebylo myslitelné. Žena vyčítá muži, proč se na ni dívá jako na prostitutku. Sunnité myslí, že šíitské ženy jsou lehčích mravů, protože jsou otevřenější. Ale nestačí pouze napsat příběh, musíte ho vytisknout a distribuovat. Pokud ho nelze vydat, pořád je zde internet, ten je pro mnoho lidí jediným způsobem, jak zveřejnit svá díla.

V úvodu rozhovoru jste nastínil nedostatečné vzdělání v arabském světě. Je to až tak palčivý problém?

Vzdělávací systém je v arabském světě slabý a nedostatečný. Ignorance je naším velkým problémem a chybí zde percepce, lidé si neuvědomují svou situaci. Když s nimi mluvíte, myslí si, že jsou ti nejlepší. A vychází to z náboženství. Když se zeptáte, co je v jejich zemi tak úžasného, nedokáží to říci. Ale nemůžete je přesvědčit o opaku. Okamžitě vás napadnou, že jste rasista. Já nejsem rasista, já ti říkám pravdu. Musí se vzbudit. Ale kdo je může vzbudit, když jsou veškerá naše média kontrolována Katarem a Saudskou Arábií? Tito lidé šíří nenávist a ignoranci.

Al Jazeera je velice špatný kanál. Ve všech domácnostech i zde v Evropě si pouštějí Al Jazeeru. Lidé jsou pronásledováni tím systémem. Když Arabové před padesáti lety emigrovali do Argentiny, do Latinské Ameriky, integrovali se do společnosti. Mnozí slavní Arabové dosáhli na vysoké posty. Dnes ne. Když Arab nyní emigruje, všude ho doprovází Al Jazeera, islám, Katar. Ráno si pustí televizi, kde mu čtou Korán a zprávy. Jeho ekonomická situace se zlepšuje, ale ne ta mentální. Koupí si auto, ožení se, má děti, chodí nakupovat, ale mentálně je pořád tam. To je nebezpečné. Je poevropštěný pouze zevně, protože nemá styky s lidmi z místní kultury. Jeho děti se stávají nepřáteli svých rodičů. Když přijdou domů, zavírají se do svých pokojů a utíkají k internetu, protože je nechtějí ani vidět. Znám mnoho dětí, které se ptají svých rodičů: „Proč nenávidíte tuto zemi?“

Jak to je se vzděláváním nyní, kdy je v mnoha regionech válka?

Moji bratři jsou dobrým příkladem. Když Američané vpadli do Iráku, veškeré školy se zavřely. Tisíce iráckých rodin utekly do Sýrie a Jordánska. Stovky tisíců lidí nedokončily školy. Sedm – osm let tam ti lidé jenom seděli a přemýšleli, jak se dostat do Evropy nebo emigrovali do Kanady, Austrálie, Ameriky. Měli pouze mobily a Facebook a trávili většinu času chatováním s přáteli, uprchlíky v jiných zemích: „My jsme ještě v Sýrii, pojedeme do Ameriky, můj bratr odjel do Švédska“. Nic o vzdělání, pouze jak se dostat pryč a zapomenout na to, co se jim stalo. Jen někteří se naučili jazyky, zatím co se připravovali na emigraci.

Když přijedou sem, zjistí, že je nečeká žádný ráj. Často zde pro ně není práce, protože nic praktického neumí. Jak se s tím vypořádají?

To je pravda, oni pouze chtějí pryč z válečné zóny, pryč od strachu, ve které společnost žije. Když se dostanou sem, realita je jiná. Můj bratr po příjezdu do Austrálie zjistil, že to není lehké. Byla to pro něj nová situace, ale poradil si. Když jsem psal svoji knihu Iráčan v Paříži, vzpomněl jsem si na svoji první noc: neměl jsem přístřeší, ani práci, ani peníze. Jen jsem tak šel po ulici v Paříži, zapálil jsem si cigaretu a řekl jsem si: „Zde je mír, jsem v bezpečí“. To bylo nejdůležitější. Neměl jsem nic, ale po letech jsem se konečně cítil bezpečně.

(Rozhovor vznikl v Praze roku 2015 pro www.literarni.cz)

publikováno: 22. 1. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …