Nesmrtelný ruský dav

Když jsem se z hodovní síně ubíral do tanečního sálu, znovu jsem přistoupil k oknu. Vedlo do nádvoří paláce. Naskytl se mi tam pohled stejně nenadálý a ohromující jako zjevení polární záře na krásném petrohradském nebi, byť v jiném smyslu. Zimní palác má hlavní nádvoří ve tvaru čtverce podobně jako Louvre. Během plesu se celý prostor poznenáhlu zalidnil. Nebe zvolna světlalo, jasně se hlásil den. Ten zamlklý, strnulý zástup, který se dal takříkajíc uhranout nádherným palácem svého vladaře a s nesmělou úctou, ale i živočišnou poživačností hltal odlesky panského hodokvasu, ten dav oněmělý údivem ve mně vyvolal radostný pocit. Konečně jsem v Rusku nalezl dav. Dole bylo vidět jen masu lidí, ani píď země mezi nimi neprosvitla, jak se tlačili. Co se despotických zemí týče, vždycky se mi zdá podezřelé, baví-li se národ ve shodě s vládcem. Bázeň a patolízalství malých lidí, pýcha a licoměrné kavalírství velkých pánů, nic jiného podle mne obyvatelům autokratických států doopravdy od srdce nejde.

Uprostřed petrohradských oslav si sotva mohu nevybavit cestu Kateřiny Veliké na Krym, respektive onu stafáž vesnických fasád naaranžovaných z prken i omalovaného plátna a rozestavených na čtvrt míle od silnice tak, aby panovnice nabyla vítězoslavného dojmu, že se pustinu za její vlády podařilo osídlit. Podobné starosti trápí ruské mozky dodnes. Kdekdo maskuje to špatné a líčí panovníkovi to dobré. Je to věčné spiknutí úsměvů spolčených proti pravdě s cílem zajistit klid na duši tomu, kdo má stát i usilovat o dobro všech. Krom cara není snad v Rusku živoucího člověka. Vždyť nejen jídlem živ je člověk…

Přesto musím uznat, že lid tam setrvával bezmála dobrovolně. Nezdálo se mi, že by ho cokoli nutilo shromáždit se pod carovými okny a na oko se radovat. Sice se radoval, avšak jen z potěšení své vrchnosti. Radoval se tuze rmutně, jak píše Froissart. Nicméně ozdobené hlavy žen z lidu, plátěné hazuky a pestré, vlněné či hedvábné, opasky mužů nastrojených po rusku, přesněji řečeno po persku, záplava barev i nehybnost postav, to celé se mi před očima slévalo v obrovský turecký koberec rozprostřený od jednoho konce nádvoří na druhý z moci kouzelníka, jenž tady řídí veškeré zázraky. Les hlav byl největší okrasou carského paláce o první noci, kdy panovník vdával dceru. Vládce vskrytu smýšlel jako já, protože cizincům laskavě a bez halasu dovolil zahlédnout dav, jenž čistě svou přítomností svědčil o tom, jaký nese podíl na štěstí panstva. Byl to stín lidu na kolenou před neviditelným božstvem. …

Ukázka z překladu Petry Martínkové. Kniha vyšla v nakladatelství Argo

(https://www.kosmas.cz/hledani/?query=custin)

Markýz de Custine: Dopisy z Ruska

Autor, celým jménem Astolphe Louis Léonor de Custine, narozen roku 1790 v Lotrinsku. Celá jeho rodina byla postižena revolučním terorem po roce 1789. Cestuje s matkou, dlouholetou přítelkyní básníka Chateaubrianda, po Evropě. Pod Chateaubriandovým vlivem, rozvíjí své spisovatelské nadání i ambice – píše romány a divadelní hry. Roku 1838 vydává cestopis Španělsko za vlády Ferdinanda VII. Roku 1839 po necelé čtyři měsíce cestuje v Rusku. Roku 1843 vydává knihu Rusko v roce 1839 (Dopisy z Ruska). Roku 1857 umírá.

Do Ruska, řečeno jeho vlastními slovy „se vypravil hledat argumenty proti parlamentní vládě a vrátil se jako ústavověrec“. Jeho kniha bývá srovnávána s Tocquevilleovou Demokracií v Americe, vydanou roku 1835. S výsostným nadhledem i vhledem popisuje proceduru na hranicích, krajinu, Petrohrad, Moskvu, venkov, ceremonie u carského dvora i lidovou náboženskou slavnost. Hutné popisy ústrojně prokládá úvahami, historickými exkurzy, ukazuje konstantní znaky ruské podstaty. Kniha je psána formou (fiktivních) dopisů. Vzhledem k ustavičnému sledování, jemuž byl vystaven, nemohl dopisy odesílat a veškeré písemnosti musel bedlivě ukrývat.

publikováno: 7. 2. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …

Zimní vzpomínka na život v Protektorátě Böhmen und Mähren

Opravdu je zvláštní, když člověk dosáhne relativně vysokého věku, jak z paměti začnou vystupovat některé vzpomínky, …

Těžíme z toho, že nemáme EURO? Montujem auta a děláme chemii

Zní to jasně – těžíme, že nemáme. Politická masírka to jede jako kolovrátek už léta. …

Žena par excellence – všestranná Jaroslava Moserová

Druhou ženou Milana Davida byla Jaroslava Moserová (1930–2006), lékařka, která strávila poslední dny při Janu …