K smíchu směšné

Nemám tím na mysli onu zušlechtěnou, nebeskou radost, jež je plodem Ducha svatého, rovněž ne radost, o které umírněně a jemně hovoří „mužové ducha“ a jež působí poněkud fádně a nakysle jako euforie neškodného, vyrovnaného, ale též vitálně slabšího člověka. Nikoliv, mám na mysli smích, opravdový smích, který se rozléhá, kdy se smíchy prohýbáme a podle okolností se dokonce plácáme do stehen, kdy při smíchu slzíme; smích, který doprovází okořeněné nebo hloupé vtipy a při němž je člověk nepochybně trochu dětský a dětinský. Mám na mysli smích, který není moc hlubokomyslný a který sobě i jiným popuzeně zazlívají lidé povýšení a zaměření na svou důstojnost. Tento smích mám na mysli. Lze i na toto téma provést úvahu? Ale ano, a dokonce obsáhlou. I směšné věci jsou velice vážné. Jejich závažnost ale pochopí jen ten, kdo jim ponechá tu platnost, kterou mají: směšnost, totiž to, že jsou k smíchu směšné.

Je vůbec vhodné, aby se i důstojný člověk projevoval smíchem, který mám na mysli? Přirozeně: komu se to nelíbí, nemusí se do toho nutit. Tento smích musí jít od srdce, dokonce od toho srdce, které ani světec nemá docela ve své moci. Chceme-li být důstojnými lidmi, nemůžeme si tedy takový smích nařizovat, musí přijít sám od sebe. Jestliže to někdo nesvede, nebudu jeho duchovní hodnotu zpochybňovat. Ani zdaleka ne. Otázkou je pouze to, zda duchovní člověk má o takovémto smíchu oprávněně vyjadřovat pochybnosti, zda má proti němu bojovat jako proti něčemu, co nelze spojovat s důstojností duchovního člověka. Nikoliv! Proveďme obranu takovéhoto smíchu! Provedeme-li to, náhle nám smích s úsměvem řekne velmi vážné věci.

V pesimistické knize Písma čteme: „Je čas k pláči i čas k smíchu, čas k nářku i čas k tanci“ (Kazatel 3,4). Všechno má svůj čas, člověk nemá žádné trvalé místo na této zemi, ani trvalé přebývání ve vnitřním životě svého srdce a ducha, život znamená podléhat proměnám. Kdyby člověk chtěl být na této zemi stále ve stejném rozpoložení mysli, kdyby chtěl získávat ze všech ctností a rozmarů jednotnou směs, která by byla vždy a všude správná, bylo by to popření charakteru tvora v nejhlubší rovině jeho bytí. Bylo by to nelidské, stoické a nikoliv křesťanské, kdybychom se chtěli uchránit před proměnami duševních stavů tím, že bychom chtěli prodlévat stále ve stejném prostředí se znakem neporušitelnosti a necitelnosti. To je to první, co nám smích říká: Jsi člověk, měníš se, jsi proměňován a to bez ptaní a překvapivě. Tvé postavení spočívá v neustálé změně. Je vám určeno na žádném místě neodpočívat. Jste mnohostranní, nikdo vás nemůže plně obsáhnout v žádném přehledu, nikdo vás nemůže převést na jiného společného jmenovatele. Běda vám, říká smích, kdybyste chtěli být teď v tomto čase někým stále stejným a věčným, nebyli byste ničím jiným než vyschlými mrtvolami. Smějte se mi, říká smích. Ne pořád! Stejně jako větší a ušlechtilejší stvoření Boží nechci být stále a všude. Jen smích pekelného zoufalství by byl na tomto světě věčný. Tak se ale mají smát jen ďáblové, ne vy. Avšak smějte se občas, smějte se bez zábran. Nebojte se trochu hloupě a povrchně zasmát. Na správném místě je tato povrchnost hlubší, než vaše ztrápená hlubokomyslnost z duchovní pýchy, která se nechce smířit s tím, že jste jenom člověkem. Existuje skutečně čas k smíchu, může existovat, neboť i tento čas stvořil Bůh. I já, smích, malý a dětinský hlupáček, který dělá kotrmelce a směje se až slzí, jsem byl stvořen Bohem.

Nepolapíte mě, nemůžete mě dosadit jako koruny a haléře do přesně vykalkulovaných výpočtů vaší duchovní domácnosti. Ale přece jsem Boží stvoření, pusťte mě do svého života, nic se nestane, neboť je dostatečně postaráno o to, abyste i plakali a truchlili. Smějte se. Tenhle smích je vyznáním, že jste lidé. Vyznáním, jež samo je už počátkem vyznávání Boha. Neboť jak jinak má člověk vyznávat Boha než tak, že ve svém životě a svým životem vyznává, že on sám není Bůh, ale tvor, který má svá období, která se jedno od druhého liší. Smích je oslavou Boha, protože člověka – ponechává být člověkem.

Avšak tento neškodný smích je něčím víc. Existuje sice smích bláznů a hříšníků, jak nás poučuje moudrý Sirach (21,20; 27,13), smích, o němž Pán praví „běda vám“ (Lk 6,25). Nemáme na mysli smích zlý, neradostný, vlastně zoufalý smích, který se snaží překonat nepochopitelnost dějin tím, že bere divadlo dějin jako ukrutnou bláznivou frašku, místo aby je měl v úctě jako božskou komedii, pokorně a s důvěrou, že se nám jednou její smysl zjeví. Zde máme na mysli osvobozující smích, který vychází z dětského a veselého srdce. Ten může být jen u toho, kdo není žádný „pohan“, ale patří mezi ty, kteří jako Kristus (Žalm 4,15; srov. 1 Petrův list 3,8) skrze lásku ke všem lidem a ke každému jednotlivému člověku mají svobodnou, od všeho oproštěnou „sympatii“, která všechny věci posuzuje a vidí takové, jakými skutečně jsou: velikost jako velikou, malost jako malou, to, co je vážné, s vážností, to, co je směšné, se smíchem. Protože všechno toto existuje, protože existuje velké a malé, vysoké a nízké, vznešené a směšné, vážné a komické; existuje to tak, protože to Bůh chtěl, a proto je třeba to tak uznat a nebrat všechno stejně, komickým a směšným věcem se smát. Toho však je schopen jen ten, kdo neměří všechno sebou, kdo je sám vůči sobě svobodný, kdo jako Kristus dokáže „soucítit, spolutrpět“ (to je význam řeckého slovesa synpaschó, od kterého je odvozeno slovo sympatie) se vším; kdo má onu skrytou sympatii se vším a s každým, ten, ve kterém a u kterého se každá věc smí dostat ke svému vlastnímu slovu. To však má jen ten, kdo miluje. Lidé nesympatičtí (tj. lidé, kteří nedokáží aktivně „sympatizovat“, a tak se pasivně stávají nesympatickými) se nemohou doopravdy smát, nemohou připustit, že ne všechno je důležité a významné. Chtěli by být vždy významnými a zabývat se jen důležitými věcmi, strachují se o svou důstojnost, starají se stále jen o sebe, nemilují, a proto se ani nesmějí. My se však chceme smát, nestydět se za smích. Neboť je to projev – nebo alespoň přípravka – lásky ke všemu v Bohu. Smích je oslavou Boha, který je láska, protože smích dovoluje člověku, aby miloval.

Ale je ještě něčím více, tento neškodný, nevinný smích Božích dětí. Všechno pomíjivé je podobenstvím, i sám příjemný a ne příliš hlubokomyslný smích všedního dne. A v tomto případě dokonce nemusíme podobenství teprve hledat. Samo slovo Boží vyslovilo reálnou analogii. Písmo tento smích, hraničící někdy až s triviálností – smích, nikoliv jen usměv, smích, nikoliv jen radost a důvěru – přijímá, a vytváří z tohoto malého stvoření, o kterém by si člověk mohl myslet, že by se musil oněmělý rozplynout v nicotu, když vstupuje do prostorů věčnosti, obraz a podobenství smýšlení samého Boha. A dělá to do té míry, že by se člověk mohl skoro obávat, že je na Boha přenášen dokonce i drsný, hořký a opovržlivý smích pýchy. „Směje se ten, který na nebesích trůní,“ říká se v druhém žalmu (v.4), Pán se směje bezbožníkovi, neboť „vidí, že se blíží jeho den“ (Žalm 37,13). V knize Moudrosti se praví o hříšnících, že „Pán se jim však vysměje“ (4,18). Bůh se směje, směje se smíchem bezstarostnosti, jistoty, neohroženosti, smíchem božské převahy nad veškerým ukrutným zmatkem krvavě strastiplných a šíleně obyčejných dějin světa. Bůh se směje. Náš Bůh se směje. Směje se uvolněně, člověk by skoro chtěl říct: škodolibě a nedotčeně; směje se soucitně a vědoucně, skoro jakoby se bavil slzavým divadlem na této zemi. (On toto může, neboť On sám také spolu plakal a spolu se děsil, zarmoucen až k smrti a opuštěn Bohem.) On se směje, praví Písmo. A dosvědčuje tak, že i v posledním smíchu, který někde pro jakoukoliv hloupost tohoto světa vytryskne zvonivě a čistě z dobrého srdce, vyzařuje ještě obraz a odlesk Boha, obraz vítězného a vznešeného Boha dějin a věčnosti. Oslavou Boží je ten smích, protože je tichou ozvěnou Božího smíchu, smíchu který vynáší soud o veškerých dějinách.

Tento neškodný smích milujícího srdce však představuje ještě víc. V blahoslavenstvích uváděných u Lukáše (6,21) je též psáno: „Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.“ Jistě: tento smích je přislíben plačícím, těm, kdo nesou kříž a pro svůj vztah k Synu člověka jsou nenáviděni a pronásledováni. Ale jako blažená odměna je jim přislíben smích a k tomu musíme nyní soustředit svou pozornost. Smích, nikoliv pouze jemná blaženost, jásot či radost, jež by vynutily slzy v srdci ohromeném štěstím. To všechno také. Avšak i smích. Slzy se nejen vysuší a veliká radost až k opojení zaplaví naše ubohé srdce, jež sotva mohlo uvěřit, že se bude věčně radovat, že se budeme skutečně smát. Smát téměř tak jako ten, který sedí na trůnu, smát, jak se to předpovídá spravedlivým již v žalmu 52 (v.8). Je to podivuhodné tajemství, tento smích definitivního stavu, tento smích, s nímž budou brát na vědomí drama dějin světa ti, kdo nalezli milosrdenství a byli zachráněni; tento smích, jenž na výsostech bude tím konečným (podobně jako v hlubinách pláč bez přestání), až se jeviště a hlediště dějin světa navždy vyprázdní. Vy se ale budete smát. Tak to stojí psáno. A protože Boží slovo sáhlo po tomto lidském slově, aby nám sdělilo, co jednou bude, až vše pomine, proto spočívá i v každém smíchu, i v tom neškodném a pokojném smíchu našeho všedního dne, hluboce skryté tajemství věčnosti. Proto smích všedního dne, který ukazuje, že člověk je srozuměn se skutečností, zvěstuje i ono bezvýhradné a věčné srozumění, v němž zachránění budou jednou říkat Bohu své amen ke všemu, co působil a nechal se uskutečnit. Oslava Boha je smích, protože předpovídá věčnou chválu Boha na konci věků. Tam se totiž budou smát ti, kdo zde musili plakat.

V 17., 18. a 21. kapitole Geneze se vypráví něco pozoruhodného. Je tu řeč o Abrahámovi a jeho ženě, o tom, jak se stal otcem všech věřících, když přijal syna zaslíbení, neboť proti veškeré naději věřil Bohu, který „oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není“ (Římanům 4,17n.). Při tomto zaslíbení a jeho naplnění se praví, že se smáli otec všech věřících i jeho žena, která proti vší naději ve svém stáří porodila syna, z něhož podle těla pochází Kristus (Genesis 17,17; 18,12.15; 21,6). Je psáno, že pak Abrahám padl na tvář a usmál se. Rovněž se uvádí, že Sára se smála. „Bůh mi dopřál, že se mohu smát „, praví žena, když porodila syna podle zaslíbení. Smích nevíry, beznaděje, výsměchu na jedné straně a smích věřící blaženosti na straně druhé jsou zde nezvykle blízko sebe, takže před naplněním zaslíbení skoro nevíme, zda se zde směje nevíra či víra. A tak to zůstalo. Smějí se blázni i moudří lidé, zoufalí nevěřící i věřící. My se však chceme v těchto dnech smát. A náš smích má oslavovat Boha. Má ho oslavovat, neboť vyznává, že jsme milující, má ho oslavovat, neboť je to odlesk a obraz smíchu samotného Boha. Má ho oslavovat, protože je to zaslíbení smíchu, který je nám přislíben jako vítězství při soudu. Smích mi připravil Bůh, chceme říci a – smát se.

publikováno: 14. 2. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …