Moralita nebo realita?

Jak všichni víme, život je konflikt a člověk jako součást veškerého života tento konflikt ztělesňuje. Pokud tento fakt rozpozná a přijme ho, může přesto dojít pokoje a radovat se z něj. Ale aby dospěl až sem, což je jenom začátek (protože my ještě nezačali žít!), musí se člověk naučit doktríně přijetí, tedy doktríně bezpodmínečné kapitulace, kterou je láska. A tady mám za to, že Howe1 jde daleko za všechny teorie života, se kterými dosud psychologové přišli; zde se projevuje jako víc než léčitel, projevuje se jako umělec života, muž odhodlaný nabrat ve své jistotě víry ten nejnebezpečnější směr. Víry v život, rychle dodávám, víry svobodné a pružné, otevřené všem nepředvídatelným okolnostem a natolik široké, aby pojala smrt spolu s dalšími – takzvanými – zly. Neboť v tomto panoramatickém a vyrovnaném pohledu na život se smrt nejeví ani jako „poslední nepřítel“, ani jako „konec“; pokud má léčitel nějakou úlohu, je to, jak podotýká, „part gynekologa smrti“. (Pro hlubší potěšení doporučuji čtenářům Tibetskou knihu mrtvých.)

Celý čtyřrozměrný projekt vnímání reality – tedy Howeova metafyzika – stojí a padá s tímto chápáním přijetí. Čtvrtým prvkem je Čas, což je jen jiný způsob, jak už dobře věděl Goethe, jak říci růst. Stejně jako semínko, tak i svět po daný čas roste, zmírá a znovu se rodí. To je přímá antiteze soudobého pojmu „pokrok“, který zapřahá zlé krakeny vůle, účelu, cíle a boje – nebo spíš ne zapřahá, ale vypouští. Pokrok z pohledu západní polokoule znamená přímou cestu přes nepřekonatelné bariéry, nabalující na sebe nezvladatelné těžkosti a překážky, čímž zpochybňuje sebe sama. Howeova myšlenka je orientální, na způsob umění džiu-džitsu, které si z překážek dělá pomocníky. Tuhle metodu lze aplikovat na všechno, čemu říkáme nemoc, smrt, zlo nebo týrání. Její tajemství spočívá v tom, že sílu můžeme směřovat, stejně jako se jí obávat – ba co víc, že cokoli můžeme proměnit v dobré, nebo zlé, zisk, nebo ztrátu, záleží na přístupu každého z nás. V dnešním strachuplném světě člověku zdánlivě nezbývá jiná možnost než únik, a on se k němu upíná jako v nejčernějším snu. Nejenže svůj strach odmítá přijmout, ale hůř: ze svého strachu má strach. Všechno se zdá mnohem horší, než ve skutečnosti je, „jenom proto,“ říká Howe, „že se snažíme prchnout.“ Jde o Ráj Neurózy, slepenec strachu a úzkosti, ve kterém, pokud se sami nerozhodneme vysvobodit, zůstaneme trčet navždycky. Představa, že budeme spaseni nějakou vnější instancí, ať už ve formě terapeuta, diktátora, spasitele, či dokonce Boha, je absolutní nesmysl. Záchranných člunů je málo, a jak autor podotýká, víc než záchranné čluny potřebujeme majáky. Jasnější, ostřejší zrak a ne nový zabezpečovací systém!

Tuto filosofii života spoluutvářela nesmírně široká škála vlivů a na rozdíl od většiny jiných filosofických přístupů vychází ze života, a nikoli z myšlenkového systému. Přijímá i konfliktní světonázory, je v ní prostor pro celého Whitmana, Emersona, Thoreaua, stejně jako pro taoismus, zenový buddhismus, astrologii, okultismus a tak dál. Jde o celkově religiózní pohled na život v tom, že přiznává „nadvládu neviděného“. Klade důraz na odvrácenou stranu života, na vše, co se pokládá za negativní, pasivní, zlé, femininní, mysteriózní, nepoznatelné. I War Dance končí v tomto duchu: „Nejlepší, co se dá dělat, je za všech okolností věci přijímat, i kdyby mělo jít o projev zlé vůle našeho nepřítele. Když vše, co jest, necháme být… jenom to je pokrok.“ Tato myšlenka nevměšování, nezasahování, žití teď, v této chvíli, plně, s pevnou důvěrou v životní procesy, které nám vždy mají z větší části zůstat skryty, je úhelným kamenem jeho filosofie. Místo revoluce mluví o evoluci a spolu s evolucí o involuci. Šílenství bere v potaz stejně jako spánek, snění a smrt. Nechce eliminovat strach a úzkost, ale integrovat je do celé složité sítě emočního bytí člověka. Nenabízí nám všelék na nemoci, ani ráj, který má přijít: poznává, že životní problémy se nerozplynou nikdy, a tento fakt s vděčností přijímá. Howe skrze toto poznání a přijetí konfliktu i paradoxu usmiřuje moudrost s rozumem. V jádru toho všeho je humor, radost, smysl pro hru – nikoli moralita, ale realita. Jeho učení utišuje, očisťuje, uzdravuje; vychází z otevřené dlaně spíš než ze zaťaté pěsti; jde mu o odevzdání, oběť, odříkání víc než o boj, dobývání, idealismus. Howe straní spíš pomalému, rytmickému pohybu růstu než přímočaré metodě, která chce dospět k imaginárnímu cíli rychlostí a silou. (Není cíl vždy propojen s prostředky?) Jde mu o to, eliminovat doktora i pacienta, přijmout nemoc spíš než lék či prostředníka; semínko staví výš než bombu, obrácení výš než řešení a straní jedinečnosti před normálností.

Většina inteligentních lidí – a vlastně i těch méně inteligentních – se shodne na tom, že pro­cházíme jedním z nejtemnějších období dějin2. (Moc se ovšem nemluví o tom, že lidstvo už prošlo mnoha takovými obdobími a přežilo!) Některé uspokojí, když svedou vinu za tuto situaci na „nepřítele“, ať už ho pojmenují církev, vzdělání, vláda, fašismus, komunismus, chudoba, okolnosti, nebo jinak. Veškeré síly spotřebují na ustavičné dokazování, že pravdu „mají“ oni, a ne i ti druzí. Společnost se pro ně skládá převážně z těch, kteří jejich myšlenky odmítají. Ale společnost netvoří jen souvěrci a bezvěrci, ale i šílenci a kriminálníci. Společnost vytváříme my všichni tím, „kdo jsme a co říkáme na život“, jak píše Howe. Společnost je nemocná, tohle popře jenom málo lidí, a v břiše tohoto chorobného světa sedí doktoři, kteří „o tom, proč nám píšou recepty, moc nevědí, a věří máločemu kromě velkolepých operací a toho, že se pacient – vlastně nepochopitelně – uzdraví“. Lékaře nezajímá zdraví, ale boj s bolestí a s chorobami. Stejně jako ostatní členové společnosti fungují negativně. Obdobně lze těžko najít státníky, kteří by se vypořádali s idiotskými diktátory, neboť je pravděpodobné, že i oni jsou v koutku duše diktátoři… Toto je obraz takzvaně normálního světa, který poslouchá, jak píše Howe, zákon „nekonečného regresu“.

Poračujeme od http://pritomnost.cz/cz/archiv-od-roku-2012/865-moudrost-srdce v reprodukování českého překladu O. Skovajsy, který vyšel ve výboru Eseje v nakladatelství Dauphin 2010/11.

1 E. Graham Howe: I and Me; Time and the Child; War Dance. Millerova poznámka.

2Psáno v roce 1939 (pozn. D.B.)

publikováno: 17. 2. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …