V čem se Peroutka opravdu mýlil?

Peroutkovo údajné žurnalistické selhání v kritickém období československého státu vyvolalo diskuse nejen o politickém postoji Peroutky samého, ale i o rozdílném charakteru českého a německého antisemitismu. Východiskem tohoto rozboru je Peroutkou napsaný článek „Češi, Němci a židé“, vyjadřující Peroutkovo mínění o postavení židovských spoluobčanů v tehdejší československé společnosti a srovnání se stavem v Německu. To je téma daleko zásadnější, než se zabývat mlžinami v paměti Miloše Zemana. Chci přezkoušet, zda Peroutkovy teze, vyjádřené v tomto článku, obstojí po 76 letém odstupu a po dramatických politických zvratech minulého století. Jak dalece byl Peroutkúv úsudek poplatný tehdejší nejistotě českého veřejného mínění v ohrožení nacistickou hrozbou? Zemanovy nebulozní výroky hodnotila i polská Gazeta wyborcza, jízlivě karikující Zemanovy bonmoty jako „blyskotliwy“ (brilantní) úvahy. Kriticky komentovaly Zemanovy výpady také slovenské deníky Pravda a Sme.

Miloš Zeman dal zase jednou průchod své antipatii vůči „pražské kavárně“, když neprávem a nediferencovaně připsal předválečným českým intelektuálům, jmenovitě pak Fedinandu Peroutkovi „fascinaci zvrhlou nacistickou doktrinou“. Nejsme zajisté daleko od pravdy, že se Zeman sám také považuje za intelektuála, i když poněkud rustikálního typu. Nelze si ho představit v kavárně Slavii pod obrazem Pijáka absintu, spíše ve venkovské hospodě v kruhu svých příznivců.

Předhazovat Peroutkovi antisemitismus svědči o neznalosti Peroutkovy biografie. Jeho první manželka byla Židovka Marie Bienenfeldová ze zámožné pražské židovské rodiny. Z tohoto manželství pocházela dcera, která by byla podle norimberských zákonů „Halbjüdin“. Peroutka měl široký kruh židovských přátel, jeho první žurnalistické pracoviště v roce 1914 byl Rozvoj, v němž se soustředili pražští židovští literáti.

Peroutkův článek“Češi, Němci a židé“( 1) se pokouší vysvětlit rozdílný přístup Němců a Čechů k židovským spoluobčanům a k jejich přínosu ke kultuře obou národů. Cituje mínění nejmenovaného německého studenta, že jedna, z roznětek německé nevraživosti k „židovskému elemetu“ je hanobení němčiny židovskými literáty. Jsou prý jisté vyjímky jako Heinrich Heine nebo Karl Kraus. Stačí se ale podívat do Googlu, kde je vyjmenována celá plejáda světově proslulých německo–židovských spisovatelů, žurnalistů a nositelů Nobelovy ceny, proslavivších německou vědu a literaturu na světovém podiu. Podle onoho německého studenta byla prý přitažlivost německé řeči pro židovské intelektuály tak silná, že se Němci musí bránit proti této „otravě cizí látkou“, na kterou „německý organismus reaguje jako na intoxikaci. Styl židovských spisovatelů se prý podobá břečce, ve které plavou neznámé substance. Židovské feuilletony prý páchnou na dálku jako pomáda. Jazykové výkony židovských spisovatelů a žurnalistů prý podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby“. Nad podobnými sentencemi můžeme dnes jen kroutit hlavou, i když se snažíme je zasadit do kontextu doby.

Peroutka názorům onoho nejmenovaného studenta neoponoval a nechal viset tato nepodložená, ideologicky zabarvená tvrzení bez odporu ve vzduchu, aniž by uvedl jako protiargument hodnotu děl židovsko-německých proslulých literátů a jejich postavení ve světové literatuře, na něž by naopak mohla být německá veřejnost patřičně hrdá.

Dnes je těžko pochopit, proč Peroutka v diskutovaném článku, uveřejněném v Přítomnosti v únoru 1939, bez komentáře citoval tuto charakteristiku Židů. Totiž podobně, jen o trochu dříve a obšírněji formuloval tento postoj Dr. Franz Gürtner, říšský ministr spravedlnosti (1932-1941), odpovědný za „Zákon na ochranu německé krve a německé cti“, vydaný 15. září 1935. (Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes und der deutschen Ehre). Zde je doslovný text zákona:

„Nacionální socialista poznal, že Žid není člověkem, nýbrž hnilobou. Tak jako se uhnízdí poltivka (v německém originálu Spaltpilz, lat. Schizomycet pozn. Chyský) v zahnívajícím dřevě a zničí jeho tkán, tak se mohl Žid vloudit do německého národa a způsobit jeho neštěstí, v době kdy byl tento národ zeslaben ztrátou krve ve třicetileté válce. Tehdy začal vnitřně hnít a svoji slabost nabídl dychtivě vlivům francouzské revoluce“ (2)

Dr. Franz Gürtner měl pravdu: Revoluční Rovnost, Svornost, Bratrství a Code Napoléon, zaručující občanská práva, posílily i Haskalu – židovskou formu Osvícenství, jež měla za cíl na základě vzdělání integrovat do evropské společnosti do té doby izolované židovství. To byl předpoklad k vzdělanostní expanzi Židů.

Jaká byla koncentrace židovské populace, této „zkázonosné houby“ v tehdejší Německé říši? Mohl židovský element vskutku ohrožovat identitu německého národa jako jeho „smrtelný nepřítel“, jak Židy nazývá Adolf Hitler v 13. kapitole svého programatického díla „Mein Kampf“?

Podle statistiky z roku 1925, tedy osm let před nacionálně-socialistickým převzetím moci, byl počet občanů, hlásících se k židovské náboženské obci (Jüdische Religionsgemeinschaft) 563 733 osob, s podílem 0,9% na celkovém počtu obyvatelstva. Přesto byla nacistická propaganda schopná probudit u značné části obyvatelstva nebývale silné antisemitské emoce. Je pravda, že v některých velkoměstech jako Frankfurt am Main (4,7%, ), Berlín (3,8%), Mannheim (2,3%) nebo Köln am Rhein (2,0%) přesahovala koncentrace židovského obyvatelstva německý průměr. Přesahovala i průměr v kvalifikovaných povoláních. A to byl ten kámen úrazu. „Jest věcí Němců samých, jak to chtějí posuzovat ze stanoviska svého národního bytí. Ale je pravda, že polévka byla přesolena“, píše Peroutka.(2)

Přesolená tím, že Židé ve srovnání s většinovou částí obyvatelstva byli úspěšní v získávání vyššího vzdělání, usnadňujícího přístup ke kvalifikovaným povoláním?

Další demografický vývoj, způsobený válečnými událostmi a německou expanzí je popsán v „Gedenkbuch–Opfer der Verfolgung unter der nationalsozialistischen Gewaltherrschaft in Deutschland 1933-1945.

Byl podíl Židů na počtu obyvatel v českých zemích tak odlišný od poměrů v předválečné Německé říši?

Podle sčítání lidu z roku 1930 se v první Československé republice hlásilo k židovství 353 000 občanů, bez ohledu na to, zda uváděli československou, německou či maďarskou národnost. Mohli uvést též národnost židovskou. Z tohoto celkového počtu žilo v Čechách 80 000, na Moravě a ve Slezsku 45 000, na Slovensku 135 000 a na Podkarpatské Rusi 93 000 židovských občanů. Na celkovém počtu 14,0729 534 obyvatelů předválečného Československa byli Židé zastoupeni 2,4%, což odporuje jak Peroutkovým srovnáváním o počtech Židů v obou státech, tak zcela vyvrací chápavé stanovisko k židovském „přesolení“ Německa.

„V českých zemích přicházel na sto německy píšících židovských literátů sotva jeden český židovský. Ač divadlo a především film byl v určité době ovládán převážně lidmi židovského původu, židovský herec byl jediný. Účast Židů na české kultuře byly nepatrná. , takže nemohla zmásti naše základní české rysy“. Od doby Karla Havlíčka více židovských spisovatelů uznalo český prapor za svůj, ale srovnáme- li to s německými poměry nebylo to nikdy více než kapka. V kultuře jsme skrze Židy neutrpěli žádných škod,“ vysvětluje Peroutka dikcí, která by mezi vzdělanými lidmi neměla obstát.

Za Rakouska se dá afinita židů k němčině a německé kultuře v českých zemích dobře pochopit. Opouštěli hradby ghet vděční Josefu II. a jeho Tolerančnímu patentu. V období industrializace českých zemí se stěhovali z venkovských městeček do vznikajících industriálních center. Zvláště Praha, Brno a Ostrava přitahovala židovské rodiny. V Praze žilo v roce 1869 16,9% ze všech Židů v Čechách a jejich podíl se v roce 1910 zvýšil na 33,9%.(3)

Faktor židovské německé kulturní a jazykové afiliace zhoršoval proces integrace do české společnosti, neboť německá kultura a školství znamenaly v rozsáhlém středoevropském prostoru větší možnost uplatnění. V Habsburské monarchii i mimo ní ve střední Evropě byla němčina lingua franca. (3)

Ta židovská kapka přinesla české kultuře hodnotné plody. Lidové noviny v roce 1893 založil česko-židovský poslanec Dr. Adolf Stránský, právník, novinář a československý ministr. Lidovky byly vlajkovou lodí české předválečné žurnalistiky. Vedle předních českých literátů do nich přispíval Karel Poláček, nezapomenutelný svojí tetralogií: Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno. Jeho dětské memoáry“ „Bylo nás pět“, později zfilmované, patří k perlám české literatury. Dalšími židovskými přispěvatelem byl Richard Weiner, představitel literárního kubismu, formující básnickou tvorbu do tak zvaných kaligramů, což jsou do optických tvarů sestavené básnické texty. Otokar Fischer byl literární vědec, profesor Karlovy University a překladatel z němčiny. Jaroslav Stránský se podílel spolu s prezidentem Masarykem na založení periodika Přítomnost, jejímž šefredaktorem byl právě Ferdinand Peroutka.

Polozapomenutý Vojtěch Rakous (původně Adalbert Österreicher, nar. 1865), autor příběhů venkovských Židů „Vojkovičtí a přespolní“ a „Modche a Rezi“, se vyučil příručím v obchodě s obuví, kterou po vyučení prodával jako podomní obchodník. Český politik Jan Herben přivedl Vojtěcha Rakouse na spisovatelskou dráhu, která Čechům objevovala prostý židovský život, do té doby českému publiku neznámý. Je nutno znovu připomenout Pavla Eisnera, který vyznal lásku k češtině způsobem, jakým to doposud neudělal žádný český jazykozpytec a literát. Ale i poválečná česká literatura byla obohacena o další židovské autory, kteří přežili holokaust, jako Norbert Frýd, Arnošt Lustig a historik Toman Brod, analyzující politickou dráhu Edvarda Beneše v obsáhlém životopise „Osudný omyl Edvarda Beneše.“

Ano, ta pověstná kapka vody, o které se Peroutka zmiňuje v článku „Češi, Němci a židé“, která dlabe kámen, ne silou ale častým padáním (Guta cavat lapidem non vi sed saepe cadendo), platí i pro literární činnost českých židovských autorů a žurnalistů. Ta kapka židovská v případě české literatury a umění působí velikou silou ducha. Mnoho židovských intelektuálů jsem nezmínil, protože se ke svému židovství ani halasně nehlásili. Proč taky: Jazyk, náboženské nebo národnostní kořeny nejsou směrodatné ve státě postaveném na občanských hodnotách.

Facit:

Problematičnost Peroutkova článku nevidím v jeho údajném antisemitismu, ale spíše v jeho tehdejším „sociologickém“ pohledu – prosazuje vší silou tak zvaný národní stát, hledající svoji podstatu ve velmi vratké představě o homogenním etnickém původu českého obyvatelstva a ve vymezování občanství na základě jazyka a tím vylučující z pospolitosti jiná etnika (etnické menšiny). V předválečné Střední Evropě byla idea homogenního národního státu sice chtěná, ale humánními prostředky nerealizovatelná. Uskutečnit tuto ideu umožnila teprve válka, která zrelativizovala dosud platné morální zábrany. Peroutka zdůraznil jinakost Židů a vysloveně je stavěl do protikladu k českému etniku.

Naproti tomu občanské pojetí státu, které Peroutka v článku nesdílí, se neptá po etnickém původu obyvatele, ale považuje ho za plnohodnotného občana, za podmínky, že se tento občan hlásí k ústavě a pravidlům občanského soužití.

Adam Drda píše v Revolver revue: „že Peroutka v podstatě akceptoval thezi, že „Židé jsou něco zvláštního a že u nás nebudou představovat problém, pokud jejich počet bude držen v rozumných mezích.“ To je Peroutků předsudek nejen etnický, ale i sociologický, protože vyjadřuje obavu z „profesních židovských schopností na pracovním trhu“. Idea národního státu s vizí národnostně homogenní společnosti rozděluje společnost na „my“ a „oni“. Havlíček argumentoval docela jinak, než Peroutka: „Jestliže jsme vskutku tak bídný a ničemný národ, aby nás několik tisíc židů ve všech obchodech atd. předehnalo a předělalo, věru nestojíme ani za politování“.

Národovecký postoj, vyjadřovaný převážně méně kvalifikovanými vrstvami a populisty je výrazem nedostatku nejen individuálního, ale i kolektivního národního sebevědomí. Nedostatek přesvědčení o vlastních schopnostech je jeden z mozaikových kaménků xenofobie a tudíž i antisemitismu.

Odráží se i v nediferencovaných názorech většinové společnosti na masovou imigraci „jiných“ do Evropy.

Poznámky:

1. Podle dnešních pravidel se píše podstatné jméno židé s velkým začátečním písmenem

2. Wilhelm Stuckart, Hans Globke: Reichsbürgergesetz vom 15.9. 1935. Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes und der deutschen Ehre. In Gedenkbuch – Opfer der Verfolgung der Juden unter der nationalsozialistischen Gewaltherrschaft in Deutschland 1933-1945

3. Vobecká Jana: Populační vývoj židovského obyvatelstva v Čechách mezi lety 1850 a 1930, diplomová práce PřF UK, Praha (2004)

publikováno: 14. 3. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …