Myslíme si o tom vůbec ještě něco?

Prolog
Před osumasedmdesáti lety, v březnu 1938 Židé na všech vídeňských ulicích sdírali z chodníku slovo „Rakousko“ a vymazávali tak zemi, která po Hitlerově příjezdu s jeho vojsky přestala existovat. Dnes jsou na stejných chodnících jména týchž Židů výčitkou obnovenému Rakousku, které – jako celá Evropa – neví, jak se přesně postavit ke své minulosti.

Proč byli vídeňští Židé pronásledováni právě v době, kdy Rakousko mizelo z mapy? Proč pak byli odesláni na smrt o tisíc kilometrů dal, do Běloruska, když přitom samo Rakousko očividně nenávidělo Židy dost? Jak se může stát, že na národ dlouhodobě usazený ve městě, v zemi či na kontinentu náhle dolehne smrtící násilí? Proč se mezi sebou zabíjejí lidé, kteří se neznají? A proč se zabíjejí lidé, kteří se znají dobře?

Ve Vídni – stejně jako takřka ve všech velkých městech střední a západní Evropy – Žide představovali významnou součást života města. Ve východní Evropě (tedy v regionech na sever, jih a východ od Vídně) Židé vice než pět set let tvořili významný podíl městského i venkovského obyvatelstva – a pak jich náhle za necelých pět let bylo více než pět milionů povražděno.

Obvyklé představy tu selhávají. Holokaust si oprávněně spojujeme s nacistickou ideologií, ale zapomínáme přitom, že mnoho vrahů nebyli nacisté ani Němci. Uvažujeme především o německých Židech, ačkoli většina Židů zabitých během holokaustu žila mimo německé území. Myslíme na koncentrační tábory, ale v těch se většina povražděných Židů nikdy neocitla.

Za viníka prohlašujeme stát, ačkoli přitom k vraždění mohlo dojít jen tam, kde se státní instituce zhroutily. Přičítáme vinu vědě, a z podstatné části tak přejímáme Hitlerovo stanovisko. Přičítáme vinu celým národům, a dopouštíme se tak zjednodušení, jakých využívali nacisté. Připomínáme si oběti, ale nedokážeme odlišit připomínku od pochopení. Soustava památníků ve vídeňském šestém okrsku nese název Pamatování pro budoucnost. Máme dnes, po holokaustu věřit, že nás očekává předvídatelná budoucnost?

Náš svět obývají nejenom vzpomenuté oběti, ale i zapomenuti pachatelé. Svět se mění a probouzí obavy, jež byly mocné v Hitlerově době, a Hitler na ně reagoval. Historie holokaustu neskončila. Jeho precedent tu je od věků a stále jsme si z něj nevzali patřičné poučení.

Máme-li masové vraždění evropských Židů náležitě zachytit, musí jít o popis z hlediska celé planety: Hitler uvažoval z hlediska ekosystémů a Židy považoval za ránu na těle přírody. Musí zahrnovat kolonie: Hitler usiloval o vyhlazovací válku v sousedních zemích obývaných Židy. Musí být mezinárodní: Němci a další nevraždili Židy v Německu, ale v jiných zemích. Musí být uspořádán chronologicky, neboť po Hitlerově nástupu k moci (což je jen část celého příběhu) následovalo dobytí Rakouska, Československa a Polska a tyto výboje změnily podobu konečného řešení. Musí být v jistém zvláštním smyslu politický: německé ničení sousedních států totiž vytvořilo (zvláště v okupovaném Sovětském svazu) zóny, kde bylo možné provést výzkum technik vyhlazování. Musí sledovat několik hledisek současně a neomezovat se na perspektivu samotných nacistů, ale z oblasti zabíjení musí využívat zprávy od všech skupin, židovských i nežidovských; zde nejde jen o spravedlnost, ale o možnost porozumění. A uvedený popis musí také být humánní: vedle vražedných snah zachycovat i snahy o přežití, popsat Židy, jak se snažili žít, i ty nečetné druhé, kteří se jim snažili pomoci, a akceptovat nutnou složitost jednotlivců a jejich setkání.

Historie holokaustu musí být současná a dovolit nám prožít, co vlastně z Hitlerovy éry zůstává v našich duších a existencích. Hitlerův pohled na svět nebyl jedinou příčinou holokaustu, avšak jeho skrytá soudržnost vedla ke zrodu nových typů destruktivní politiky a k odhalení nových rozměrů schopnosti masového vraždění. Nikdy už nedojde k tomu, že by se ideologie a okolnosti spojily přesně tak jako v roce 1941, avšak něco podobného by se stát mohlo.

Součástí snahy o porozumění minulosti je proto úsilí porozumět nám samým.

Holokaust není jen historie, ale i varování.

Několik spravedlivých
Židovku v ilegalitě mohl zachránit milenec, muž, který by jí nabídl sňatek, a tedy i nový domov a přístřeší. Alicja Rottenbergová uprchla z varšavského ghetta a pokusila se najít útočiště na árijské straně. Skrývala se ještě s dalšími dvěma sestřenicemi, nejprve s pomocí tajemníka svého strýce.

Někdo ale dívky udal a musely prchnout. Další útočiště našly u námořníka, ale i od toho musely odejít, protože od nich vyžadoval sexuální přízeň. Následně je ubytovala bývalá prostitutka, která si Alicji oblíbila. Nemohla u sebe trojici dívek nechat dlouho, ale našla jim nový příbytek u své sestry se dvěma dcerami, kterým měla Alicja platit. Soužití pěti mladých žen v neobvyklé situaci s sebou přineslo očekávatelné napětí.

Zdzisław Barański, mladík, který do domácnosti docházel, začal Alicji věnovat víc pozornosti než oběma sestrám. Když ji nakonec požádal o ruku, začaly obě sestry žárlit a prozradily nápadníkovi, že je Židovka. Alicja chtěla Zdzisława uchránit nepříjemností, které by, jak věděla, musely následovat.

„Bylo mi jasné, že to je nepříjemná situace. Rozhodla jsem se Barańskému říct, že bychom pro vlastní dobro měli náš vztah ukončit. Večer následujícího dne, když za mnou Barański přišel, začala jsem obezřetně mluvit o ukončení naší dohody. Okamžitě odpověděl, že všechno ví a že mu to je jedno. Slíbil, že se o mě postará, a nakolik to půjde, pomůže mi.“

V tu chvíli se rodina rozhodla všechno svým židovským podnájemnicím ukrást a následně je udat na policii. Rozhodnutí podle všeho nevzešlo ze vzteku, ale především z chladného kalkulu. Když sestry Zdzisławovi prozradily, že je Alicja Židovka, de facto tím udaly vlastní matku za ukrývání Židů a udaly tím i sebe jako spolupachatelky. Podníceny žárlivostí, ohrozily život své matky i život svůj.

Jediným způsobem, jak si zajistit vlastní bezpečí a spolehlivě vědět, že je Zdzisław neudá, bylo zbavit se Židovek. Alicja se dostala do bezpečí: její nápadník splnil slovo a našel jí nový úkryt na předměstí Varšavy. Obě její sestřenice byly následujícího dne zastřeleny. Alicja se Zdzisławem se po válce skutečně vzali. Narodila se jim dcera a později se rozvedli.

Muž mohl zachránit ženu, žena muže. Sofia Ejzenštejnová z Kyjeva na sovětské Ukrajině se živila jako porodní bába a její „zlaté ruce“ byly pověstné. V září 1941 Němci většinu Židů, kteří ve městě zbyli, postříleli v Babím Jaru. Sofiin muž, který nebyl Žid, pro ni vykopal úkryt vzadu na dvoře, převlékl ji za vandráka a odvedl ji tam. Pak se držel dosavadního obvyklého zvyku: vodil psa na procházky a mluvil na něj. Kdykoli se přiblížil ke skrýši, přešel v samomluvě ke sdělením pro manželku. Nosil jí jídlo a vodu. Pobyt ve skrýši jí připadal nesnesitelný a žádala ho, ať ji otráví. Neudělal to. Přežila.

Záchranu mohla přinést také láska k dětem. Polka Katarzyna Wolkotrupová bydlela se svými dětmi a jejich rodinami – měla vdanou dceru a od ní i vnučku, ženatého syna a svobodného syna – v Baranowiczích. Všechny tři její děti se přátelily s židovským párem, Michałem a Chanou, kteří měli dcerku stejného věku. S tou se ukryli ve sklepě domu. Holčička někdy plakala a „babička Katarzyna“ ji na Chaninu prosbu brávala ven na vzduch. Bylo to mnohem bezpečnější, než aby se venku objevili Michał nebo Chana, a bylo to skoro bez rizika: holčička byla neobřezaná, a kdokoli by dvojici pozoroval, viděl by prostě jen babičku s vlastním vnoučetem. V Polsku, kde se o děti starají babičky, to je naprosto obvyklý vyjev.

Jednoho dne, když byla Katarzyna s holčičkou právě venku, slyšela vzadu v domě hluk a bála se vrátit. Když se k návratu nakonec odhodlala, zjistila, že jsou všichni mrtví: nejenom Michał a Chana, ale i její tři děti, zeť, snacha a malá vnučka. Udal je soused, který za odměnu nejspíš dostal dům. Čtyřiapadesátiletá Katarzyna, nyní bez příbuzných a bez budoucnosti, jak si ji doposud představovala, odešla z Baranovicz nadobro. Holčičku vychovávala jako svoji vlastní, takže byla – jak zaznamenali Židé, kteří ji po válce vyslechli – „zdravá a krásná“.

Lásku k dětem osvědčují i chůvy. Varšavanka Maria Przybylská pečovala v rodině Lewinů o malou Reginu po několik let od jejího narození. Reginin otec se jí pak ozval z varšavského ghetta. Když pak byl deportován do Treblinky a tam zemřel, jeho manželka s dcerou ghetto opustily a na árijské straně vyhledaly Marii. Reginina chůva se obou – bývalé svěřenkyně i bývalé zaměstnavatelky – ujala a našla jim přístřeší. Vydávat se za Polku bylo snadnější pro Reginu, nejspíš proto, že ji vychovávala polská chůva. Bydlela u Mariiných přátel, Poláků, kterým ji představila jako svou neteř. Reginina matka však byla podle řeči i zevnějšku identifikovatelná jako Židovka. Dospělo se k dohodě, že se ubytuje u jednoho Mariina přítele.

Maria v té době pracovala pro německou rodinu, u které kradla pro Reginu a její matku jídlo a uhlí. Mariin přítel Reginině matce přenechal vlastní lůžko a spal na zemi. Pracoval jako kuchař v restauraci a zde pro ženu, o niž pečoval, kradl maso; sám pro sebe si nic nenechal. Sedmnáctiletá Regina roku 1946 vzpomínala ze Švédska na zachránce své a své matky následujícími slovy: „Vděčím těmto lidem za vše, za to, že vidím slunce a dívám se na lidi, že jsem a těším se ze života a svobody. Nevím, zda by pro nás vykonal takovou oběť někdo z naší vlastní rodiny a staral se o nás tak, jako se o nás starali a jak nás milovali oni.“

Muži se někdy ujali dětí, buď na žádost manželek, nebo z vlastní vůle. Sergiusz Seweryn přijal za svou tříletou osiřelou holčičku, o níž se v jeho vesnici poblíž Białystoku vědělo, že je jedním ze dvou přeživších Židů. Věrně se o ni staral, dokud ho jeho žena neopustila a nevzala si s sebou i dítě. Stanisław Jeromiński, také z okoli Białystoku, se ujal roční dcerky jednoho židovského známého. Po válce se od holčičky nechtěl odloučit: „Považuje ji za svou dceru a tvrdí, že kvůli ní riskoval hlavu“ – což byla naprostá pravda.

Někdy muži přišli o vlastní děti a ze stesku něco podnikli. Díky tomu přežila Rachela Kochová a její dvě dcery. Kochovi žili před válkou v haličském městě Kołomyja, kde z Židů válku nepřežil skoro nikdo. Rachela se s oběma holčičkami pokusila zachránit před popravami útěkem do bunkru. Jelikož byly poslední tři, zbylo na ně nejhorší místo, ve vlhké tmě nejhorší díry. Díky tomu unikly střelbě, když byla skrýš vypátrána.

Když bylo po všem, vylezly ven a u silnice, zubožené a zavalené žalem, čekaly na smrt. Kolem jel Michał Federowicz, Polák, který poznal, že jsou Židovky, jak to tehdy bylo běžné, a zeptal se jich, proč se tak nepokrytě hlásí na smrt. Daly najevo, že vše vzdaly. Vzal je všechny tři k sobě a choval se k nim jako k vlastním. Řekl jim, že jeho tři děti odvedli Němci. Musel už mít svá léta a jeho děti musely být dospělé, protože považoval za děti nejenom Racheliny dcery, ale i samu Rachelu. „Bude správné a dobré ujmout se na protest tří jiných dětí,“ řekl jim.

Ženy přišly o děti a jejich blízké okolí cítilo ztrátu. Ewa Krczová, matka z vesnice ležící nedaleko od polského města Osvětim (Oświęcim), přišla za války o svou dceru Geniu. Propadla neutišitelnému žalu. Jejího synka ale napadlo, jak jí pomoci. Nedaleko se nacházel komplex lágrů a plynových komor, který Němci vybudovali kolem polské vojenské základny v Osvětimi. Na sklonku války tu bylo mnoho dětí zoufale potřebujících péči.

Poslední velké transporty smrti přivážely do Osvětimi maďarské Židy. Většina byla usmrcena, ale někteří tu zastávali otrocké práce ještě v době uzavření tábora. Dospělí se za hrozných podmínek museli vydat na pochod do Německa, děti tu byly ponechány. Pokud o rodiče nepřišly už dřív, pak o ně často přicházely právě teď: kdokoli se na pochodu smrti zpozdil, byl zastřelen.

Některé děti byly tak malé, že ani nevěděly, jak se jmenují. Ewin syn z vlastního popudu došel do Osvětimi a vybral tu dvouleté děvčátko, o kterém usoudil, že jeho matku potěší. Dítě bylo velmi nemocné, ale Ewa je dokázala vyléčit a postarat se o ně. Později se děvče pokusilo vyhledat své genetické rodiče v Maďarsku, ale nenašlo je.

Ukázky jsou z knihy Černá zem: Holokaust – historie a varování

(konkrétně z prologu a z 12. kapitoly nazvané Několik spravedlivých)

v roce 2015 ji vydala nakladatelství Paseka a Prostor, přeložil Martin Pokorný.

K tématu loni vyšla také kniha Adama Drdy.

publikováno: 22. 3. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …