Tsunami Sanriku

V odpoledne pátek 11. března 2011 byly nad Tokiem nízké mraky a vál tou dobou obvyklý studený severozápadní vítr z východní Sibiře. Březen a srpen jsou na japonských univerzitách dva nejklidnější měsíce. Po hektickém únoru, kdy probíhají obhajoby studentských prací všech tří úrovní. Nový školní rok začíná v dubnu. Pracoval jsem ve své kanceláři, když po tři čtvrti na tři začala budova hučet – jasná to známka blížícího se zemětřesení. Bylo dlouhé a mocné. Oběma rukama jsem zachraňoval počítače, aby nespadly na zem, zatímco z boku na mne padaly knihy z polic a ze stropu plastikové panely. Vypadla i elektřina, čekal jsem, že vbrzku zase naskočí, a tak jsem jen uklízel spoušť na podlaze. Po asi půlhodině jsem usoudil, že bude lepší jít na to seřadiště, kam máme při větších zemětřeseních briskně prchat pro případ následných otřesů. Na chodbě jsem zjistil, že se spustily požární dveře, takže jsem byl odříznut. Normálně byly zapuštěny ve stěně, takže jsem je nebral na vědomí. Ve velkých dveřích jsou ještě malá dvířka, a v nich maličká klička, a – Voilà – ta se dala otevřít. Prošel jsem ještě sousední laboratoře, ve kterých jsem sám nepůsobil, nyní temné a opuštěné s rozmláceným nádobím a vyteklými rozpouštědly, jestli někde nehoří kahan. Byla to automatická reakce – ve skutečnosti tam jsou jen elektrická topná hnízda, a zdejší přímotopy jsou konstruovány tak, aby se při vychýlení ze svislé polohy samy vypnuly. Věděl jsem, že u dveří by měla viset nouzová svítilna a skutečně tam byla. Na podlaze ležela mezi množstvím písemností a knih i roztříštěná velkokapacitní tiskárna. Na seřadišti jsem se ruče odprezentoval, aby mne snad – horribile dictu – nezanesli do seznamu pohřešovaných, a vyslovil názor, že místně šlo o intensitu sedmého stupně. Bylo mi odpovězeno, že to bylo spíše jen šest. Vzápětí jsem si uvědomil, že mluvíme v různých škálách. Zatímco Richterova stupnice má nejvyšší stupeň 10, Japonci mají vlastní škálu s nejvyšším stupněm 7. Ukázalo se též, že mobilní síť nefunguje, takže jsme v informačním stínu. Japonci byli jinak klidní, panikařila jen vědma ze zámoří, která zde byla na přednáškovém turné, a zmateně se dožadovala okamžitého odvozu na letiště. Tou dobou ještě nikdo netušil, že je před námi mnoho hodin bez elektřiny, řada dnů bez pitné vody a teplého jídla. Druhého dne zely regály v supermarketech prázdnotou a do kraje se z nich linula příjemná vůně vína z tisíců rozbitých lahví.

Po několika hodinách zbytek světa obcházela zpráva, že v Japonsku došlo k velké katastrofě. Ústředí amerického geologického výzkumu určilo intenzitu zemětřesení nejprve na 7,9, ale pak zvýšilo na 8,9, takže šlo o páté nejsilnější zemětřesení naměřené v historii. Později byla intenzita zaokrouhlena na 9, čímž se vyrovnalo zemětřesení na čtvrté příčce – z r. 1952 na Kamčatce. Nejsilnějším bylo zemětřesení Valdivia v Chile z r. 1960 o síle 9,5. To též vyslalo tsunami napříč Pacifikem, které tehdy dorazilo po 22 hodinách i do Japonska, kde si ještě vyžádalo 142 životů. Epicentrum v březnu 2011 bylo v moři nějakých 70 km od pobřeží, poblíž města Sendai v oblasti Tohoku. Systém včasného varování zafungoval spolehlivě, v Tokiu se vědělo o blížícím se zemětřesení přibližně s jednominutovým předstihem. Dost času nastavit mobil a snímat, jak bude špička tokijské rozhledny kmitat – nakonec se anténový systém na 333 m vysoké Tokyo Tower (nezaměňovat s 634 m vysokým Tokyo SkyTree – to nepostihlo nic) trvale ohnul a musel být vyměněn. Pohotově bylo vydáno i varování před tsunami, které k pobřeží dorazí během desítek minut. Shodou okolností ale tři dny před tím bylo v té oblasti jiné zemětřesení, také s varováním před tsunami – to však nakonec bylo jen 60cm. Již nikdy se nedozvíme, kolik z 16000 potvrzených obětí a kolem 2500 pohřešovaných pak to další varování podcenilo. Daná oblast v Tohoku má historické jméno Sanriku, a tak se též hovoří o Velkém zemětřesení a tsunami Sanriku. Tamtéž se i odehrálo Sanriku zemětřesení z 2.3.1933 o síle 8,4, které si vyžádalo na 3000 obětí. A také Sanriku zemětřesení z 15.6.1896 s intenzitou 8,5 s počtem obětí kolem 22000. V Japonsku si nejvíce životů vyžádalo Velké zemětřesení Kanto z 1.9.1923 o síle 7,9 – z jeho 143000 obětí ale mnoho připadá na následné požáry a pronásledování Korejců, nepodloženě obviněných z otravování pitné vody. Nyní každoročně na 1. září probíhá celonárodně nácvik zalézání pod lavice ve školách, briskních úniků na seřadiště, snášení z výšek pomocí hasičských plošin.

V sobotu proud dál nešel, a tak jsem vyrazil do jednoho z evakuačních středisek. Ta jsou po celém Japonsku, a jsou to buď kulturní domy nebo školní tělocvičny – bytelné železobetonové stavby s kvalitní palubovkou a vlastním dieselagregátem. Tam se ze skladišť vytáhnou tzv. futony, vpodstate tlustší vatované přikrývky, na kterých se pak spí. Bylo tam dost plno, erár podával zelený čaj a chutné sušené nudle, co stačí přelít horkou vodou. Zahlédl jsem skupinu Číňanů, co bušila do notebooků – nějakým trikem se napojili na jakousi síť, snad čínskou. Ochotně mne nechali poslat email ženě do Prahy – tedy realistickou zprávu, že: Zde to bylo v zásadě za větrem, fičák to byl v Sendai. Nebylo to úplně snadné, neb mi tam pořád lezly čínské samoznaky a různě vypadávalo spojení. Slušně jsem poděkoval spisovným mandarínským še~še, a rozloučil se stylovým pozdravem Tisíc let ať žije chairman Mao, vzápětí updatovanym na chairmana Hu. Vesele se tomu nečekanému závěru zasmáli, a já vyrazil do zcela vylidněných ulic, kterými se proháněl ten studený severozápadní vítr.

Japonsko pokrývalo ze 30-40% svou spotřebu elektřiny produkcí jaderných elektráren. V nich se na začátku zemětřesení automaticky aktivuje odstavovací režim. Fyzicky nejbližší epicentru byla relativně nová (první reaktor spuštěn v r. 1984) elektrárna Onagawa (Ženská řeka) poblíž Sendai, částečně odstíněná směrem k epicentrum jedním poloostrovem a několika ostrůvky. Ta neutrpěla žádnou škodu, podobně jako elektrárna Tokai relativně blízko k Tokiu – zde tsunami v zásadě stačila odklonit ochranná hráz. Mezi těmito dvěma místy pak leží dvě elektrárny Fukušima (Šťastný ostrov), z nichž zejména pro elektrárnu Fukušima I mělo tsunami fatální následky. Stavba elektrárny Fukušima I začala už v r. 1967 a její reaktory ze sedmdesátých let teď spíš dosluhovaly. Úplně na severu je pak jaderné centrum Rokkasho, kde je třeba i odbočka Mezinárodního střediska pro termojaderný výzkum ITER s ústředím ve francouzském Cadarache, ale ani v Rokkasho ke škodám nedošlo. Po M9 tsunami byly v celém Japonsku všechny reaktory postupně odstaveny, nyní jsou ale už zpět v provozu dvě jaderné elektrárny. Budoucnost nukleární energetiky v zemi vycházejícího slunce zatím zůstává otázkou otevřenou pro obě mezní řešení.

I když onen příznivý severozápadní vítr většinu izotopů odnášel nad oceán, univerzita se tehdy rozhodla uzavřít kampus až do konce školního roku, tedy do konce března. Těšil jsem se jisté neoficiální výjimce – jako osoba i fyzicky na kampusu bydlící. Univerzitní stráž mě brala na vědomí jako svého druhu maskota – dokud pracuji, tak jistě ještě nejde do tuhého. Tehdy totiž z Japonska prchlo velké množství cizinců (uvádělo se číslo až 600000). Neuvažoval jsem o tom – při letu ve výšce 10km je člověk nakonec vystaven většímu pronikavému záření, než co mohl pochytit z Fukušimy. Podle mých propočtů můj denní příděl z Fukušimy odpovídal tak jednomu banánu (ten je po para ořeších nejradioaktivnější potravinou – výživné jsou v tom směru třeba i brambory nebo meruňky). A jako maskot jsem to univerzitním strážcům stejně udělat nemohl – i kdyby opravdu do tuhého šlo.

Česko ale tehdy stihlo prošvihnout pěknou PR příležitost. Do Japonska letěly dva armádní Airbusy, hlavně pro filharmoniky, kteří se mylně domnívali, že jim hrozí nebezpečí. Když už sem ta dvě letadla letěla, tak mohla vézt třeba plzeňské a to se mělo hned z letiště odvézt záchranářům na sever. Byla by to pro Japonce první pozitivní zpráva po dlouhé šňůře špatných, která by obešla všechny TV kanály. Tehdy zde byl mimo jiného i nedostatek balených nápojů, neb pitná voda buď netekla, nebo mohla být kontaminovaná. Třeba americké ozbrojené síly v Japonsku na to zareagovaly, a začaly balenou vodu ze svých strategických proviantních zásob dopravovat do postižených oblasti helikoptérami – tato operace měla krycí jméno Tomodači – Přítel.

Vládní komise pro fukušimskou katastrofu výstižně konstatovala, že byla Japan-made, že šlo o (odstranitelné) chyby na japonské straně. Vyzvedl bych tři. V čele elektrárenské společnosti stál člověk, který jistě věděl, jak zvyšovat cenu akcií, ale o technickém fungování elektrárny mnoho neznal. Po tsunami zareagoval bleskově – nechal se odvézt do nemocnice kvůli vysokému krevnímu tlaku. V hierarchické japonské organizaci to ale znamenalo její úplné ochromení. Ve chvíli, kdy tsunami vyřadilo dieselagregáty zajišťující chlazení reaktorů, bylo řešení nasnadě – požádat okamžitě japonskou a americkou armádu o poskytnutí mobilních agregátů. Takovou žádost ale může udělat jen nejvyšší šéf společnosti, neb se překračují její hranice. Aspekt druhý – jaderné elektrárny jsou v Japonsku zakládány u moře, často na původně vysokém břehu. Pokud by se s vybíráním útesu skončilo o patnáct metrů výše, tak by žádný problém s tsunami nemohl nikdy nastat. Jedinou nevýhodou by byla obtížnější vykládka materiálů dopravovaných po moři. Jenže Fukušima I byla právě umístěna příliš blízko k hladině. Věci by nakonec pomohla vyšší ochranná hráz, jako u elektrárny Tokai. Třetí aspekt se týká vyvedení pojistných ventilů z reaktorů. Jak stoupá teplota v nechlazeném reaktoru, stoupá i tlak a v jistém okamžiku ventil musí začít odpouštět radioaktivní páru. Při vysokých teplotách a za katalýzy se ale voda rozloží na vodík a kyslík. Ježto ventily byly vyvedeny pod střechu a ne nad ní, naplnil se prostor výbušnou směsí vodíku a kyslíku a následná exploze vršek věže rozmetala. Média to pohotově interpretovala jako jaderný výbuch a odstartovala paniku ve veřejnosti. Dezorientovaná vláda dokonce uvažovala o (neproveditelné) evakuaci celé oblasti velkého Tokia.

M9 zemětřesení a tsunami ovlivnilo osudy miliónů lidí. Ovlivnilo i život domácí a divoké zvěře. V evakuvané zóně kolem Fukušimy nicméně úspěšně přezimovala stáda dobytka, vypuštěného do volné přírody, neb se o ně neměl kdo starat. Žijí tam dokonce pštrosi z bývalé pštrosí farmy. Divoká zvěř se neloví, neb je asi radioaktivní. Katastrofa ovlivnila i osudy lodí. Rybářská loď Ryou-Un Maru (Rybářský úspěch) se utrhla ze svého kotviště a jako loď duchů se nakonec dostala až do amerických vod. Její bludnou pouť ukončila 5.4.2012 palba z kanónů americké pobřežní stráže. V létě 2012 vyvrhl Pacifik masivní japonský přístavní ponton na pláž v Oregonu. Jiná plavidla skončila na pláních Tohoku. Výletní loď Hamayuri (Liliová pláž) elegantně dosedla na střechu hotelu, odkud už byla zase snesena. Rybářskou loď Kyotoku Maru No. 18 (330 tun) tsunami zaneslo do polí 800 metrů od břehu, kde se tyčila až do září 2013. I když se těšila zájmu návštěvníků oblasti, trvalým památníkem se nestala. V hlasování obyvatel obce převážil názor loď sešrotovat. Podstatně těžší nákladní loď Asia Symphony (4724 tun) vyvrhlo tsunami jen na přístavní molo. Ale i osudy aspoň některých plavidel se po tsunami vracejí do původních kolejí – Asia Symphony byla již s pomocí jeřábové lodi přenesena zpátky na hladinu Pacifiku. Ve městě Minamisanriku bylo po čtyřech letech diskuzí rozhodnuto zachovat jako monument ocelový skelet dvouposchoďové budovy Úřadu pro prevenci přírodních katastrof, ve které zahynulo jeho 43 zaměstnanců.

Japonsko už hledí do budoucnosti – a tedy i vstříc dalším řáděním živlů. Dvě jsou jistá, jen se neví kdy nastanou. Jedním je periodicky přicházející Velké zemětřesení Kanto. A druhým je taktéž se opakující erupce majestátné sopky Fudži. Ani seismologové ani vulkanologové ale neznají odpověď na otázku, kterým směrem je Velké zemětřesení Sanriku posunulo.

AsiaSymp010313

AsiaSymp201011

M9Hamayuri040313

M9KyotokuMaru040313

M9KyotokuMaru240913

M9MinamisanrikuOffice250215

Autor, univerzitní profesor, strávil přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří – blíže viz.: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Slanina

Náměty na ilustrace: Tři obrázky jsou kombinace z března 2011 a března 2013, čtvrtý je z října 2011, pátý ze září 2013, a šestý je kombo z března 2011 a února 2015.

publikováno: 23. 3. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Už dávno nejde o žádného Šmardu!

Začátkem července jsem napsal článek uvedený otázkou, zda snad tentokrát nepřijde Vítězný únor uprostřed léta. …

Za Rusy můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 …

Dějiny klanu Klaus, Zeman a Babiš na čtyři šťouchnutí

Lidi neradi opouští svou ulitu a k věcem veřejným aby je tahal párem volů. Z pohodlnosti, z neurčitých obav. …

Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …