Pře před únorem

Pavlína Havlová.: Sedíme kousek od Národní třídy, kde se nachází Národní kavárna v domě Martina Jana Stránského (nar. 1956), syna Jana Stránského, jehož jste poznal osobně. Jaké máte na něj vzpomínky?

Karel Löbl: Uvědomuji si, že jsem se o něm ve svých pamětech dosud zmínil jen letmo. Tak tedy: I když mohl být Jan Stránský považován za „přestárlého“ mládežnického funkcionáře, byl s naším plným souhlasem à konto kvóty mládeže strany uveden na pražské kandidátní listině Československé strany národně socialistické (ČSNS) a v roce 1946 také zvolen poslancem ÚNS (Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé, jednokomorový zákonodárný sbor ČSR existující od června 1946 do 30. 5. 1948, pozn. red.). Část jeho volební kampaně jsem s ním procestoval. Ledacos jsme prodebatovali, o ledačems mě poučil, i co se týkalo řízení auta.

JUDr. Jan Stránský měl zahraničně-politické zkušenosti a bedlivě sledoval posuny v našem vnitropolitickém dění. O minulosti hovořil jen v hlavních a všeobecných rysech, pokud sám nepotřeboval nacházet podporu své argumentace v podrobnostech. Byl znalý politické „štábní“ kultury. To si cenil předseda exilové vlády Jan Šrámek, u něhož „sloužil“ v Londýně jako tajemník a po osvobození i národně socialističtí členové vlády. Proto ho přibírali na důvěrná jednání (např. karlovarská porada v létě 1947).

Nechlubil se tím, co ví. Ovšem „novinářské“ pohledy a rady svým známým sděloval ochotně. Hovořil například o svých vídeňských dopisovatelských zkušenostech z období anšlusu, o některých momentech z času mnichovského diktátu, ale méně o Londýně s odkazem, že tam nebyl mnoho novinářsky činným.

Jan Stránský zpočátku neměl řečnickou praxi, jako měli straničtí matadoři z první republiky, jako byla Fráňa Zemínová, Jožka David nebo Alois Hatina a další, kteří se nevyhýbali mluvit o všem, vybavení spíše citovou rétorikou, pocházející ještě z Rakouska-Uherska. Mladý Stránský, jak byl ve straně na odlišení od svého otce profesora Jaroslava Stránského uváděn, se vyhýbal řečnickému šlágrování i dlouhým souvětím. Srozumitelnou řečí zasvěcoval posluchače do problémů domácí a zahraniční politiky. Šlo o výklad bez frází a patetických apelů. Dosvědčuji, že právě v této předvolební kampani Honza Stránský dozrál v žádaného řečníka strany.

P. H.: Byl jiný než ostatní?

K. L.: Snažil se mít chování anglického gentlemana. Byl společensky i mezinárodně zkušený. Na nás, dvaadvacetileté a starší mládežníky, dělal nesmazatelný dojem racionálním uvažováním, schůzovací trpělivostí a snahou o řád. O pořádek v myšlení a práci. A širokou obecnou vzdělaností, kterou nevystavoval na odiv. A nejen tím. I detaily. Například způsobem placení kavárenské nebo hospodské útraty. Činil tak většinou větší bankovkou a navrácené drobné si nechal vyplatit na stůl do haléře. Strachovali jsme se, že účtujícímu číšníkovi či vrchnímu nedá žádné spropitné. To byl omyl. Poté, co zběžně přehlédl navrácené drobné, sáhl do kapsy a namísto mincí dal číšníkovi podstatně větší bankovku, než byla hodnota zpět „vysázených“ drobných. Překvapený byl nejen obsluhující personál, ale především my, kteří jsme zapravení útraty přihlíželi. Zamýšleli jsme se nad touto finanční operací a dospěli k názoru, že ponechání drobných se vžitými slovy granda „To je dobrý“ může účtujícího ponižovat. A že se to v Anglii tak cítí.

P. H.:Jaká s ním byla spolupráce?

K. L.: Setkávání s Janem Stránským nebylo tlachání. Naopak. Jak nás vnitropolitická situace vsávala, šlo čím dál více o vzájemné informování, nalézání způsobů jak ve veřejnosti a především v mladé generaci jako strana více zaujmout. Vymýšlet nové apely, nové přístupy k jednotlivým, zájmově odlišným, skupinám mládeže. Ve velkých fabrikách se potenciální voliči národních socialistů těžko dostávali ke slovu. Byla vítězství i porážky. Mladý Stránský patřil k těm funkcionářům ČSNS, kteří dovedli analyzovat a navrhovat další postup. Diskuzi dával přednost před projevy odměňovanými potleskem.

V září 1947, když se vrátil z dovolené v Anglii, pozval nás – asi 6 až 8 z předsednictva mládeže – k sobě do zahrady nad ulicí Na Opyši. Rozesadili jsme se na dekách na trávníku, bylo teplé odpoledne a Vltava se svými mosty byla pod námi jako na dlani. Vyprávěl nám o svých rozhovorech, které měl nejen s přáteli z války, ale také s několika labouristickými poslanci. Jak oni vidí svět, když se rozpadá britské impérium. Nejen jim, ale i Francii a dalším. A všichni dohromady mají obavy, aby se Amerika nevrátila k nějaké obdobě izolacionismu nebo odpudivě nelovila v bývalých koloniích svých válečných spojenců i tradičních neutrálů. To vše a zejména těžko řešitelné sociální problémy vytěsňuje z centra pozornosti a zájmu jejich současné politiky střední Evropu. Německo považují zatím za vyřešené, Balkánu nerozuměli nikdy a i střední Evropa začíná být pro ně vzdálenější zemí. Mají svých domácích problémů nad hlavu. V dalším, jak jsem si krátce po schůzce zaznamenal, Honza uvedl, že již asi rok se zde doma z jednání i vzdělaných občanů-voličů setkává s myšlením, že právě Československem prochází osa, okolo které se točí svět, a marně jim vysvětluje, že do těchto názorů musíme dát více skromnosti, reality. Sdělil, že představitelé labouristické strany, se kterými hovořil, jsou znepokojeni možným vývojem v ČSR „po příkladu postupu tzv. vlasteneckých sil v Maďarsku“. Jeho rozbor situace byl i pro nás jistým rozčarováním. Chtělo to od nás více seriózní práce a tu jsme rádi nabízeli. Ke Stránského referátu jsme se vraceli.

Naši ideoví protivníci nelenili. Po různých lokálních aférách se například vynořila „krabičková“ akce na Olomoucku – pokus o zavraždění náměstka předsedy vlády Petra Zenkla, ministra zahraničních věcí Jana Masaryka a ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny – a také narůstaly nedostatky v zásobování. Honza začal být mírně skeptický.

P. H.: A co dále mladý doktor Stránský?

K. L.: Zdálo se mi, že do nadšení pro politiku se vrátil po 9. únoru 1948, kdy nás – úzký kruh funkcionářů národně socialistické mládeže – přijal předseda ČSNS a náměstek předsedy vlády Petr Zenkl. Členové naší delegace mu kladli nepříjemné otázky, týkající se špatné informovanosti stranických funkcionářů a zastaralosti myšlení placeného stranického aparátu, jeho organizační pomalosti. Dotazy slovně vzal jako připomínky k práci předsednictva, tajemnického aparátu i své osoby a vyzýval k vlasteneckému nadšení s poukazem na nezbytnost politického zápasu o budoucnost Československa společně „dotáhnout“ do voleb, obdržet víc mandátů, a potom, že například on bude Národní frontu svolávat, jak bude vyžadovat situace, že zmizí i „nájezdy“ Mladé fronty na mládež strany apod.

Nicméně předseda ČSNS, aby zevšednil naléhavost našich otázek, uchýlil se k formálnímu ujišťování, že vnitrostátní vývoj kontroluje. Začal nás brát jako běžnou delegaci z Horní Dolní. A spolu se svým tajemníkem F. Ambrožem očekával, že se zvedneme. Pak si nás bedlivěji prohlížel. Jeho pohled zavadil i o Honzu Stránského, uvědomil si, že většina z nás jsou vysokoškoláci, byť jsme se zpočátku vyjadřovali slangově a předseda začal s hlubším rozborem vnitrostátního zápasu o demokracii. Nově zmínil „reje“ komunistů na Slovensku, své vidění postupu při jednání o nové vzorové smlouvě s Francií, jakými opatřeními hodlá strana na jaře posílit svou volební kampaň i její financování. Vkládal naději do spolupráce s novým vedením sociálně demokratické strany a ukončil, že se právě dokončuje podrobnější program předvolební agitace a mobility celé strany. A on sám nejvíce spoléhá na mladou stranickou generaci a ujistil nás, že bude chtít, aby na každé kandidátce byl na zvolitelném místě mladý národní socialista. Strana musí být jednotná, semknutá a pomáhat mu. Věří své mládeži. I Stránský považoval Zenklova slova za jistou „injekci vzpruhy“. Že za několik dnů dojde k riskantní demisi 12 ministrů a i k soumraku naší parlamentní demokracie, nikdo z přítomných nemohl předvídat.

P. H.: Potkali jste se po roce 1989?

K. L.: Po převratu přijel do Čech poprvé, tuším, v roce 1990. Z jednoho ze setkání jsem se musel omluvit, měl jsem pohybové potíže. Předúnoroví funkcionáři naší mládeže, kteří v té době byli na tom zdravotně lépe, se s ním setkali. Sdělili mi, že se svou druhou ženou – českou emigrantkou v USA – má syna odborného lékaře-neurologa, který se zde etabluje a zároveň se stará o restituovaný rodinný majetek. Honzu jsem nechal upřímně pozdravovat. Asi za rok či dva jsem se dozvěděl, že bohužel zemřel. Touto cestou mu vzdávám čest.

P. H.: A otce Jana Stránského jste znal?

K. L.: Jen velmi zběžně. Jako mládež jsme s profesorem Jaroslavem Stránským (1884–1973) měli kontakt od léta 1945. Zvali jsme ho na různé politickopropagační shromáždění mladé generace a politickovýchovné semináře pro naše mladé a obětavé funkcionáře.

Jako vlastenec a odborník na trestní právo, angažovaný zprvu na Moravě, stal se členem čs. revolučního Národního shromáždění. V roce 1925 založil Stranu práce, podporující Masarykovu a Benešovu politiku. Následně se svými příznivci se přidružil k národní straně socialistické. I když byl zpočátku socialistou spíše katedrovým, se stranou, když ji poznal, splynul. Propůjčoval jí svou intelektuální sílu a vyjednavačskou schopnost.

Pověstné byly jeho Hovory k domovu. Z Londýna promlouvali i další předmnichovští poslanci, ale profesoru Jaro Stránskému posluchači soustředěně naslouchali. Rozuměli mu. Dovedl přiléhavě pojmenovat nejen prvorepublikové hašteření domácích stran a straniček, přibližovat současný stav světa a úsilí protihitlerovské aliance o vítězství svobody, demokracie a sociálního pokroku, ale tlumočit i vize celospolečenského progresu a humanismu.

Prosím, neberte tato slova jako frázi. Prezident Beneš byl jako hlavní výkladač Masaryka notoricky známý. Doma i v zahraničí. Jakoby z ústavního zákona. Jeho zdůrazňování Masaryka patřilo k základům první republiky i k protinacistickému odboji. Stránského interpretace Masaryka se zdála být posluchačům londýnského rozhlasu civilnější, neomšelá, pronášená s nadhledem a o to více soudobá, srozumitelná. Jakýmsi aktuálnějším směrníkem.

Svým posluchačům se snažil vštěpovat nutnost trvale se vzdělávat jako základ schopnosti obratné a pravdivé argumentace a tak zacelovat vědomostní deficit z doby nesvobody. Bojoval proti povrchnosti, ledabylosti a nízké mravní a odborné úrovni dopředu se deroucích „revolučních“ parvenus. Při výkladu celospolečenských vztahů měl často na mysli varianty z řeckých a římských klasiků. Nicméně zůstával jakoby naším nejstarším bratrem, příkladným funkcionářem strany a my si jeho slov a činů vážili.

Mladá generace profesoru Stránskému věřila. V onom nadějném období květen 1945 až únor 1948, patřil k pracovně nejvytíženějším ministrům. Na ministerstvu spravedlnosti i poté školství. Jeho úsilí o obnovu republikové společnosti pociťovala značná část veřejnosti.

V paměti mám i jeho solidární postoj s užším vedením ČSNS na již zmíněném posledním zasedání ústředního výkonného výboru. A i to, že následně 26. února 1948 se přišel za resignující stranické vedení (Zenkl, Ripka, Jaroslav Stránský, Krajina, Firt, Drtina) rozloučit s pracovníky ústředního sekretariátu ČSNS (uvědomujícími si svou sociální labilnost v případě nezaměstnanosti), poděkovat jim za podporu, přiznat politickou porážku a sdělit desorientovaným, že jim nikdo nebude vyčítat, budou-li loajální i k novému vedení. Byl realista. Do budoucna nic nesliboval. Přítomní ho chápali.

P.H.: A s novinářem Ferdinandem Peroutkou (1895–1978) jste se setkal?

K.L.: Jednou, téměř „na distanc“. Ke konci roku 1945 jsme si jako mládež – přesněji vysokoškoláci ČSNS – Peroutku pozvali na besedu. Rozmýšlel se, ale nakonec přišel. Hovořil o formách vládnutí, podmínkách nástupů totalit, svobodě novinářského slova a o formách demokracie. O svých zkušenostech z nacistického koncentráku… Stěžoval si na současný nedostatek novinového papíru, aniž by jmenoval jeho distributora ministra informací Václava Kopeckého, a na jazykové zhoršení přispívatelů do denního tisku i obnovovaných týdeníků, včetně jím řízeného Dnešku, který nahradil Přítomnost. Jisté rozpaky v nás vzbuzovala jeho mírná skepse. Nebyla to vyložená pochybovačnost o současnosti, ale něco, co jsme v přípravě předvolebního „svatého klání“ neuměli rozeznat a porozumět. Nicméně diskuze s ním byla velmi podnětná. Končila výzvou k obnově masarykovských republikánských tradic a k mladé generaci, zejména vysokoškolské, aby dopisovala do novin, jak ona vidí dnešek a své zařazení v zápase o lepší mírový zítřek. Pokud vím, dalších mítinků tohoto typu se však neúčastnil.

Ten náš se odehrál v ještě nedovybavené zasedačce budovy bývalé banky Creditanstalt der Deutschen na Náměstí Republiky 7. Každá ze stran Národní fronty dostala přiděleno pro ústřední sekretariát sídlo jedné z bývalých německých bank. V pamětníkovi sedícímu před námi s dýmkou u kulatého stolku jsme spatřovali legendární osobnost, které jsme nedokázali položit koncepční otázku, natožpak s ní promyšleněji diskutovat. Někteří z přítomných se zaujetím sledovali, jak náš host obřadně v průběhu rozpravy vyklepává a nacpává dýmku, jak ji zapaluje a pak s pocitem spokojenosti bafá…

A proč mezi nás vůbec přišel? Jednak patřil již asi čtvrt století do novinářského zázemí rodiny Stránských, zejména profesora Jaroslava Stránského, tehdy ministra spravedlnosti a po volbách v roce 1946 ministra školství, jednak jako nestraník byl na místo poslance Prozatímního Národního shromáždění nominován právě à konto Čs. strany národně socialistické. Ostatně podle Jana Stránského v tu dobu nebyl rozhodnut, zda do této strany záhy nevstoupí. Poznamenávám, že podle politické dohody do PNS navrhovaly strany Národní fronty – formálním postupem prostřednictvím systému revolučních národních výborů – po čtyřiceti poslancích z řad svých členů a každá strana dalších deset nestraníků, zpravidla ideových příznivců. Za ČSNS to byl například právě dlouholetý nacistický vězeň F. Peroutka, dále levicový odborářský novinář, rovněž koncentráčník, Otakar Wünsch a další. Za KSČ například „nestraník“ profesor Zdeněk Nejedlý. Podobně tomu bylo u lidovců, sociálních demokratů a slovenských stran Národní fronty.

Ferdinand Peroutka zůstal politicky neorganizovaným excelentním novinářem. Konec konců byl šéfem nezávislého periodika.

Od podzimu 1945 do února 1948 spolupracoval dr. Karel Löbl (nar. 1925) s Janem Stránským (1913–1998).

Více zde: K. Löbl: Naděje a omyly. Academia 2012.

 

publikováno: 5. 4. 2016

Pavlína Havlová

Pavlína Havlová

Editorka Přítomnosti / Narozena v roce 1976 ve Vlašimi. Studovala orální historii na Fakultě humanitních studií UK. Ráda oživuje vzpomínky na to, co je už nenávratně pryč. V rozhovorech se snaží zrcadlit životní příběhy lidí, kteří se nebojí žít.

NEJNOVĚJŠÍ články


Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …