Z hradní míčovny posílá na Kliniku svoje psychiatry

Pavlína Havlová: Jak jste se stal squatterem?

Tadeáš Polák: Před lety jsem se ocitl u vyklízení squatu Milada. To pro mě byla první velká zkušenost, která mě k tomu přitáhla. Pak jsem se účastnil více či méně aktivně různých pokusů o obsazení dalších domů. Dva roky před vznikem Kliniky vznikla squatterská iniciativa „Obsaď a žij“, která obsazovala domy s konkrétním cílem upozornit na machinace, které probíhají. Takhle jsme obsadili asi čtyři domy. S Klinikou to vyšlo možná i proto, že to byl státní dům a místní se ho spíš báli a měli s ním špatnou zkušenost. Do té doby jsem ale na squattu nebydlel.

P.H.: Předtím jste bydlel doma?

T.P.: Doma u rodičů, to je asi dva kilometry od Kliniky. Před rokem, když jsme vybojovali Kliniku, tak jsem se ale rozhodl, že bych tam byl rád častěji. Také to bylo v období, kdy jsem chtěl od rodičů odejít a osamostatnit se. Přišlo mi přirozené začít žít tam.

P.H.: Co na to říkali rodiče?

T.P.: Jsem z velké katolické rodiny, mám sedm sourozenců. To, jak teď žiji, je svým způsobem pokračování předešlého komunitního života. Když to srovnám, tak mi připadá, že v některých věcech je jedno, jestli žijete v katolické nebo ve squatterské komunitě. Přesto, že tam je mnoho ideových rozdílů, tak důležité věci jsou hodně podobné a v lecčems se prolínají. Moji rodiče zažili období, kdy katolická církev byla v undergroundu, účastnili se bytových mší. Babička z matčiny strany byla katechetka, děda vedl biblické hodiny. Můj táta byl takový východočeský disident a volnomyšlenkář. Myslím, že v tomto směru navazuji na jejich aktivity a vlastně ani nemám pocit, že bych se vůči nim nějak vymezoval. Určitě se nejedná o útěk z domova anebo vzpouru. Ačkoli byla i určitá pnutí. Když jsme před lety poprvé obsadili dům, tak táta to považoval za znak bolševismu: že zabíráme soukromý majetek a vyvlastňujeme. Byl za tím strach z aktu, který byl podobný bolševickému chování. Ale po letech řekl, že je na nás za tyhle aktivity hrdý.

P.H.: Díky čemu změnil názor?

T.P.: Sledoval, jak to probíhá a co to přináší. Vidí, že tomu doopravdy věříme a není to jen nějaký výstřelek.

P.H.: O co přesně usilujete?

T.P.: Chceme upozornit na některé věci. Chceme vytvořit místo, které bude fungovat tak, jak si ten lepší svět, o kterém občas mluvíme, představujeme. A chceme i provokovat. Chceme narušovat zažité myšlenkové struktury o tom, co je správné nebo co jak má být. To se myslím i daří. Není to způsob, jak společnost narušit, ale jak ji naopak posunout k tomu, aby fungovala spravedlivěji a aby se na jejím chodu podílelo víc lidí. Aby lidé měli pocit, že dokáží svůj život ovlivňovat. Kouzlo Kliniky je v tom, že se snaží plnit různé funkce. Je to místo, kde probíhá alternativní kultura, současně alternativní politika, současně nabízí sociální přesah tím, že se tam potkávají nejrůznější lidé. My sami jsme si celou věc posunuli už jen tím, že jsme začali používat pojmenování autonomní centrum a ne squat: občas stačí jen věci pojmenovat jinak a lidi se zbaví starých předsudků a věc samotnou začnou vnímat tak, jak ji do té doby nevnímali. Teď zrovna jsme ale zase squatem…

P.H.: Jak to myslíte?

T.P.: Situace je složitá. V tuhle chvíli jsme tu už přes měsíc nelegálně. Upínali jsme se k výsledku jednání na magistrátu, kde se mělo rozhodnout, jestli je ochoten budovu odkoupit a pak nám ji nějakým způsobem předat. Jenže chvíli předtím na magistrát přišel člověk z Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a řekl, že už je to převedené na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Takže petice se už ani neprojednávala. Ovšem za dva dny se ukázalo, že to není pravda, že na MPSV to ještě převedené není a navíc oni o to ani nemají zájem. Takže teď se to dostalo do stádia, kdy si říkáme, že se vlastně prokazuje, že o ten dům nikdo ve skutečnosti zájem nemá. Předtím byla nějaká jistota, věděli jsme, že jsme tam do určité doby a pak že proběhne jednání o smlouvě nové, to ale vůbec neproběhlo a všechno začalo připomínat frašku. Momentálně ale nevíme, jestli tam budeme týden, měsíc? Dům patří pořád státu a nám denně nabíhá pokuta tisíc korun. Mezitím přišlo jaro a to dům velice probudilo! Objevili se tam noví lidé, takže jedeme úplně ve stejném stylu, jako jsme jeli předtím.

P.H.: Jaké máte zkušenosti s lidmi ze sousedství?

T.P.: Hodně sousedů k nám chodí: využívají kompost na zahradě, navštěvují kavárnu a kurzy… Připadá mi ale, že někteří lidé v nejbližším okolí mají pořád strach. Je to pro ně až démonický prostor, do něhož zaplouvají lidé, kteří vypadají jinak, než jejich sousedé. S jinakostí se vyrovnávají dost špatně. Nastavujeme jim asi zrcadlo, takže si uvědomí: Jsem já takhle spokojený? Je docela náročné některé lidi zapojit, ale nemusíme se zalíbit všem. Myslím, že jedna návštěva toho objektu by jejich představivost trochu zbrzdila.

P.H.: Co by na ně udělalo dojem?

T.P.: Asi to, jak je to členité. A velké. A jak se tam člověk ztrácí. I nás občas překvapí nějaká místnost, která vykoukne. Tím, že to byla poliklinika, tak je to celé rozmístnůstkované.

P.H.: Vás k tomu domu po roce už asi váže i určité pouto?

T.P.: To ano, velmi silné. S domem je spojena nejenom fyzická práce, ale i spoustu emocí. Ustát mediálně tlak, který je kolem Kliniky, a do toho se tam snažit nějak normálně žít taky není jednoduché. Dali jsme do ní spoustu energie a teď už víme, že to není jen tak, pokud chcete naplňovat nějaký program, který jste si předsevzali. Zároveň budeme rádi, když se budou obsazovat i jiné domy, protože o to nám taky šlo. Ale nezbývá nám už čas upozorňovat na to, že tady je opuštěných domů víc a že nás kdokoliv může napodobit, nějaký dům oživit a tím upozornit na věci s tím spjaté.

P.H.: Mění se ten dům i navenek?

T.P.: Tím, že jsme tam byli jenom na rok a nevěděli jsme, jestli bude smlouva prodloužena, tak jsme si nemohli dovolit dělat větší rekonstrukce. Zavedli jsme tam elektřinu a vodu, udělali jsme spoustu práce, ale nebylo to tak, že bychom ten dům mohli kompletně proměnit. Nebyl na to čas ani energie.

P.H.: Dneska chtějí mít lidé všude WiFi, jak se vám bez ní žije?

T.P.: Tak zrovna WiFi ale máme! To byla jedna z prvních věcí, kterou jsme tam zavedli. Myslím, že to bylo ještě v době, kdy jsme neměli elektřinu a jeli jsme na agregát. Založili jsme si WiFi, protože spousta z nás pracuje na počítači a internet k práci prostě potřebujete. Takže jsme byli squat s internetem.

P.H.: Vzhledem k Vašemu mládí předpokládám, že studujete. Jaký obor?

T.P.: Studuju sociální práci a politiku na Filozofické fakultě UK. Předtím jsem dva roky studoval na Husitské teologické fakultně UK, ale po dvou letech mě to přestalo bavit. Měl jsem pocit, že mám nalinkovanou budoucnost, že skončím v neziskovce a ten život už pojede pořád ve stejných kolejích. Navíc jsem trošku flákal teologické předměty. Takže teď jsem znovu na začátku studia. Ale taky to se mnou úplně nevypadá. Jak přišla na podzim ta uprchlická krize, tak jsme se do ní intenzivně zapojili a mně nedošlo, že začíná semestr.

P.H.: Studium je mnohdy víc hon za kredity než za vědomostmi…

T.P.: A navíc já úplně nedokážu myslet na budoucnost. Protože kdybych na ni myslel víc, tak tu školu dodělám. Ale zase si za pár let budu moct říct, že jsem prožil něco zajímavého, čemu jsem věřil. Což snad není málo… Myslím, že je dobré ukazovat, že žít se dá různě. Spoustu lidí to dráždí, chodí kolem naší zahrady na Klinice a volají: Tak kdy si tady uklidíte? Nebo: Jak to, že nejste v práci? A my říkáme: No, prostě nejsme.

P.H.: Do práce nechodíte vůbec?

T.P.: Ale chodím. Pracuju v Páté koloně [Klub V. kolona, tréninková kavárna v areálu Bohnické nemocnice] nebo hlídám děti… Já mám ale vlažný vztah k práci, kam musí člověk chodit, protože ho k tomu někdo nutí. Já si hledám svoje vlastní tempo, které je třeba oproti tempu jiných lidí pomalejší. Ale přijde mi důležité žít si ten život po svém a pomalu. Hodně se snažím žít tak, abych stres eliminoval. Třeba ten, který jsem prožíval v dětství, kdy se jen střídala škola a fotbal. Teď se snažím nastavit systém, v němž budu spokojený. Takže málo práce, hodně osvobozené práce. Cokoliv dělám na Klinice, tak by se ale jako práce vlastně mohlo brát. Mám možná málo práce za peníze, ale tohle životní tempo mi vyhovuje.

P.H.: Jestlipak se to dá praktikovat i s rodinou?

T.P.: Samozřejmě, že to je vázané na moji životní situaci. Já si to můžu dovolit, nejsem za nikoho dalšího zodpovědný. Ale i tak se snažím vymyslet způsob, jak se budu jednou živit, i s rodinou. Přemýšlím nad tím. I proto bych rád tu školu dodělal.

P.H.: Univerzitu na Klinice provozujete stále?

T.P.: Ta funguje. Uvědomuji si, že paradoxně ačkoli do školy tolik nechodím, tak z přednášek na Klinice mám tolik znalostí, že mi to oficiální přednášky vynahrazuje, je to opravdu taková Lidová žižkovská univerzita. I díky kurzům a přednáškám si dokážeme ujasňovat svoje postoje, rozvíjet je, kriticky na ně nahlížet, což je důležité.

P.H.: Učí u vás učitelé z Fakulty humanitních studií UK. Odkud se bere to propojení?

T.P.: To je většinou přes Terezu Virtovou, vystudovanou antropoložku z FHS nebo Arnošta [Arnošt Novák, Katedra sociální a kulturní ekologie]. Ten učí na FHS UK a zároveň je stejně jako Terka i jeden z kolektivu. Klinice se docela daří propojovat akademickou a aktivistickou sféru. Přednášelo u nás desítky zajímavých osobností, z poslední doby, a to už v okupačním stádiu třeba prof. Martin Putna, který je nám, myslím, v lecčems ideově vzdálený. Je až konzervativní, zatímco hodně z nás se hlásí k radikální levici a anarchismu.

P.H.: Všimla jsem si, že ve vaší knihovně máte i knihy o marxismu…

T.P.: Tak tomu se ale věnuje větší pozornost, než si to zaslouží. Je tam dalších tři sta knížek. Marx je sociologický základ, mají ho v každé knihovně. Určitě není dobré uchopovat ho dogmaticky, ale zároveň je důležité jeho teorii znát.

P.H.: Máte něco jako zakladatele Kliniky?

T.P.: My jsme kolektiv. V kolektivu je nás pár desítek a všichni mají stejné pravomoci. Každou neděli máme plénum, kde se rozhoduje o všech záležitostech domu. Trvá tři čtyři hodiny. Je to často na dřeň, protože nerozhodujeme hlasováním, rozhodujeme konsenzem. Musí být na té věci společná shoda, a když není, tak ji prostě nevyřešíme. Během debaty o jednotlivých záležitostech používáme neverbální znaky, kterými si dáváme najevo souhlas nebo nesouhlas. Je to ta nejpřímější forma demokracie, kterou můžeme aplikovat.

P.H.: Teď se mnou tedy mluvíte jménem Kliniky?

T.P.: Teď mluvím za sebe. Když má ale člověk roli mluvčího, je občas náročné vstřebat pestrost názorů uvnitř kolektivu a pak z ní vytáhnout jednotný postoj. Společně se snažíme dojít k jednotnému šířitelnému závěru, který budeme posílat dál. Je to náročné, stejně jako všechno kolem domu. Jde to na dřeň. Ale zároveň je to zajímavá a důležitá zkušenost: lidé mohou fungovat i bez ředitelů a ředitelek.

P.H.: Co když přitáhnete víc sympatizantů, jak by to plénum pak vypadalo?

T.P.: Tak to by bylo krásné v tom, že by se povedlo rozšířit principy fungování. A to je způsob, jakým pak lze měnit skrze jeden dům společnost.

P.H.: Takže toho se nebojíte se, že by vás bylo až moc?

T.P.: To by nám jenom prospělo. Aby měl kdo mýt nádobí a kdo být za barem a kdo garantovat jazykové kurzy. Čím víc, tím líp. Naopak problém je nedostatek energie těch, kteří jsou v tom už „namočení“. Takže další zájemci jsou vítáni.

P.H.: Vyhledávají Kliniku i lidé, s nimiž si nevíte rady?

T.P.: Občas, nepřipraveného člověka to může vyděsit. Říká si: Kdo se to tu zase objevil? Tím, že ten prostor je otevřený, tak se na něj přirozeně nabalují i různí lidé. To je ale myslím dobře! Obzvlášť to přitahuje lidi s duševními poruchami. S některými se dá normálně…

P.H.: …pracovat?

T.P.: Být. Být na jednom místě. S některými ne, a to pak musíme řešit jako kolektiv, případně jim dát jenom určitý čas, po který tam mohou zůstat. Máme limit týden a po týdnu se rozhodne, co dál. V některých médiích byli označeni lidé, s kterými na Klinice spolupracujeme, jako „klienti“, ale tak to není. Spíš jsou to naši parťáci. Klinika je autonomní centrum a tam nepracujeme. Tam jsme proto, že nám to dává smysl a že chceme takhle žít.

P.H.: Neměl byste konkrétní příklad takového partnerství?

T.P.: Zajímavý je třeba případ člověka, který bydlel na Žižkově v autě kousek od Kliniky. Začal tam chodit s takovým malým hyperaktivním romským klukem, který se zprvu stal naším potěšením, posléze spíš starostí. Ten kluk má zvláštní zálibu v tom, že si hledá kamarády převážně mezi lidmi bez domova. Nemá moc kamarádů mezi svými vrstevníky, je to kluk ulice. Je to takový poctivý dobrodruh, který se nebál hned první den za námi přijít. Přivedl s sebou toho pána, který žil v autě. Nejdřív jsme byli skeptičtí, protože se nedokázal vůbec vyjadřovat, spíš tak mumlal. Teď je s námi už půl roku a je to člen komunity. Aniž bychom se tvářili jako sociální pracovníci, tak jakousi nenásilnou formou neformální sociální práce tam úplně přirozeně vznikl vztah. On je dnes hrdý na to, že je v prostředí, kde ho lidi přirozeně berou a že je „jeden z nás“, jak řekl.

P.H.: Hlásí se k vám tedy různí lidé, asi i bezdomovci?

T.P.: Ano, ti na Kliniku přirozeně chodí. Spolupracujeme s několika organizacemi, které s lidmi bez domova pracují. Zároveň ale v tuhle chvíli nemáme na to, abychom se ujali kohokoli a nějak se o něj starali. Ale snažíme se pomoct individuálně, nějak je zapojit. Mohou tam pár dní přespat, oddychnout si. Nikdo jim neslíbí: Budete tady moct být na věky a všechno za vás vyřešíme. Spíš: Jestli chcete, tak si tady sedněte, dejte si čaj. A ti lidé přirozeně pochopí, že jestli tam chtějí být, tak by se měli zapojit. Tak třeba uklízí nebo vaří a jsou tam týden a nějak se dají do kupy. Teď tam je člověk, kterému je přes sedmdesát a už je tam přes dva týdny. Spřátelil se s lidmi ze sociální oblasti, kteří tam docházejí. S jejich pomocí dokázal zažádat o dávky, bude mít místo na ubytovně a ten barák mu přirozeně pomohl se do společnosti vrátit. A zároveň je i jedním z nás. Nebyla to žádná profesionální pomoc, spíš to vyplynulo mimoděk. Děje se to tak jako za chodu. Původně jsme tam chtěli mít krizové lůžko pro lidi bez domova, ale tím, jak se těch aktivit nakupilo tolik, tak na tohle nezbývá energie.

P.H.: Spolupráci s neziskovým Člověkem v tísni nezvažujete?

T.P.: Klinika je ke způsobu práce Člověka v tísni v některých ohledech dost kritická. Na uprchlickou krizi dokázal Člověk v tísni zareagovat bohužel pomalu a pozdě. Struktura velké neziskové organizace asi nedokáže ze dne na den pomoci tam, kde je to potřeba. Ale když se nám ozvali během prvních týdnů pomoci uprchlíkům a chtěli nám poradit v některých věcech, tak jsme neodmítli. Následně jsme s konkrétními lidmi z ČvT spolupracovali na několika setkáních pro dobrovolníky. Takže to určitě není tak, že bychom jejich práci úplně odmítali, spíš máme na spoustu věcí jiný pohled. Doba je asi taková, že bychom v některých věcech měli spolupracovat napříč, ale zároveň bychom si měli zachovat i vlastní stanovisko.

P.H.: Nevadí vám, že pro média jste výhradně squatteři či aktivisté?

T.P.: K obojímu se hlásíme. Myslím, že po roce aktivit přestalo být zřejmé, že jsme squatteři. Lidé mohli mít pocit, že jsme třeba neziskovka pro uprchlíky, že jsme kulturní nízkoprahový klub. Je ale důležité si uvědomit, že všechno, co jsme dělali, vychází ze squatterského hnutí. Na to jsme hrdí a k tomu se hlásíme. Tím, že se snažíme fungovat otevřeněji, nebýt dogmatičtí a uzavření, ale spolupracovat i s lidmi, kteří vycházejí z jiných pozic, tak to může být pro radikálnější anarchisty důkaz toho, že jsme se zpronevěřili. Mně ale připadá, že tahle otevřenost přináší velmi zajímavá setkání. A jestli anarchismus má něco znamenat, tak nemůže stále donekonečna omílat, že zná pravdu, kterou nezná nikdo jiný, ale musí se konfrontovat s reálným světem. Takže: jsme squatteři.

Tadeáš Polák (*1992) je členem Autonomního sociálního centra Klinika. Toto sociální a kulturní centrum v Praze na Žižkově vzniklo koncem listopadu 2014 nelegálním obsazením nevyužívané budovy bývalé kliniky v Jeseniově ulici. Zprvu to vypadalo, že bude centrum vyklizeno, po řadě jednání však mohli iniciátoři projektu v budově setrvat a rozvíjet své aktivity. Roční smlouva o výpůjčce budovy vypršela 2. března 2016. Budoucnost Kliniky je nejistá.

 

publikováno: 17. 4. 2016

Pavlína Havlová

Pavlína Havlová

Editorka Přítomnosti / Narozena v roce 1976 ve Vlašimi. Studovala orální historii na Fakultě humanitních studií UK. Ráda oživuje vzpomínky na to, co je už nenávratně pryč. V rozhovorech se snaží zrcadlit životní příběhy lidí, kteří se nebojí žít.

NEJNOVĚJŠÍ články


Za Rusy můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 …

Dějiny klanu Klaus, Zeman a Babiš na čtyři šťouchnutí

Lidi neradi opouští svou ulitu a k věcem veřejným aby je tahal párem volů. Z pohodlnosti, z neurčitých obav. …

Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …