Fejetonismus je všude

Žánr fejetonu přirozeně vyplynul z modernizace západní civilizace. Měl úspěch, vyvolal poptávku, ale také nedůvěru a odpor. Sám jsem k němu před čtvrtstoletím nijak netíhl. Za normalizace jsem si psal básně do šuplíku, a když jsem pak nastoupil jako čtyřicetiletý elév do novin, redigoval jsem servisní stránky, psal knižní recenze a občas mne pověřili nějakou reportáží.

Mladá fronta Dnes, kde jsem začínal v redakci víkendové přílohy, se tehdy čerstvě vymanila z područí Socialistického svazu mládeže, do čela redakční rady si postavila emigranta Karla Hvížďalu a horlivě se zbavovala všech reliktů normalizační minulosti. K těm podle tehdejšího cítění patřil i fejeton. Zdál se být příliš spjat s s falešnou bodrostí populárních tiskovin minulé éry, k jakým patřil svazácký Mladý svět, vnitrácký Signál, všestranně komformní Květy nebo dámská Vlasta. Kolegové ve vedení Mladé fronty, vesměs o deset patnáct let mladší než já, pěstovali vážnost, kritičnost a serióznost, aby se pokud možno vyrovnali nejprestižnějším novinám na Západě. K jistému fejetonismu se tehdy směl přiblížit jen zástupce šéfredaktora Martin Komárek, který zásoboval list poťouchlými mystifikacemi.

Týdeník Respekt, kam jsem po dvou letech přešel na pozici redaktora kulturní rubriky, měl v devadesátých letech k fejetonům ještě odtažitější vztah. Nechtěl své čtenáře bavit, ale přimět je k boji za očistu veřejného života, mravní obrodu a lepší zítřky. Dbalo se na věcný a střízlivý jazyk článků, které editoři přísně redigovali, ba někdy i přepisovali, aby potlačili individuální styl autorů. Z rozmanitých forem humoru tam byl tenkrát přípustný jen leninský sarkasmus, tedy poloha hodně vzdálená fejetonistické dobromyslnosti. Přesto se v Respektu už od počátku vyvíjeli dva svérázné, svým způsobem fejetonistické útvary. Mám na mysli jednak rubriku Ivana Lampera Minulý týden, jakousi důmyslnou montáž z nejpodstatnějších i nejbizarnějších zpráv posledních dnů, jednak kresby Pavla Reisenauera, které se podobně jako literární fejetony staly osobitě vtipným a umělecky působivým pandánem seriózních článků.

Respekt se vyvinul z poněkud rozevlátého undergroundového samizdatu a jeho zakladatel Lamper důrazně dbal na kázeň a disciplinu, aby se vyhnul osudu většiny undergroundových tiskovin, které skončily zcela na okraji v ghettu hrstky fanoušků. V redakci rozhodně nevládla pohoda a málokdo se tam cítil pohodlně. Z této tvrdé školy nicméně vzešly osobnosti, které se později skvěle uplatnily v jiných listech či médiích (např. Jindra Šídlo, Zbyněk Petráček, Jan Macháček, Teodor Marjanovič, Jiří Peňás, Petr Holub, Tereza Brdečková aj.). Pamatuji také na řadu pozoruhodných novinářů, kteří se s pochmurnou vážností listu nedokázali sžít a po několika týdnech rychle odešli (např. Lenka Zlámalová, Martin Weiss, Bohumil Pečinka, Miloš Čermák aj.).

Hovořím o devadesátých letech. Na jejich konci se vedení redakce politicky přeorientovalo z klasického prokapitalistického liberalismu k liberalismu novodobému, spíš levicovému, který argumentuje ekologií a lidskými právy menšin. Také striktní tón listu se poněkud zmírnil. Na jaře 2002 mne dokonce tehdejší šéfredaktor Petr Holub vyzval, abych přispíval pravidelnými fejetony do každého čísla, což by bylo v předchozím decenniu nemyslitelné. Zrodila se tak rubrika Mimochodem, kterou jsem psal sám čtyři roky, než mne vystřídalo několik vybraných externích literátů. Po roce 2000 rehabilitovaly žánr fejetonu i jiné redakce a čas od času mne také požádaly o příspěvek. Několik let jsem své texty pravidelně četl rovněž v rozhlase, zejména v českém vysílání BBC nebo na stanici Vltava.

Ale už předtím, než jsem začal psát klasické fejetony pro tištěná média a rozhlas, jsem s tímto žánrem přece jen učinil jistou zkušenost. Přišel jsem k ní mimovolně, vyplynula zcela spontánně z jiného zadání. Po roce 1995 došlo v České republice k prudkému rozvoji internetu, který byl do té doby využíván jen na akademických pracovištích. Sám jsem na technické novinky moc nebyl, doma jsem měl obstarožní počítač z druhé ruky, který se na síť ani nedal připojit, ale můj bývalý šéf z Mladé fronty Ondřej Neff, s nímž jsem se hodně skamarádil, patřil coby přední autor a teoretik vědeckofantastické literatury k nejumanutějším průkopníkům moderních technologií. Jakmile to právní předpisy umožnily, založil na jaře 1996 první český internetový deník s názvem Neviditelný pes a vyzval mne ke spolupráci.

V rámci Neviditelného psa jsem si založil osobní přílohu s názvem Litery. Co se týče tématiky, názorů a stylu, dal mi Ondřej naprostou svobodu. Z osobními zápisníky na internetu se tehdy ve světě teprve začínalo a pojem blog se v Americe zrodil teprve o pár let později. Pro mne se jistým vodítkem staly veřejné deníky, jaké kdysi psali polští exiloví spisovatelé Witold Gombrowicz a Gustav Herling-Grudzinský pro měsíčník Kultura, který vycházel v Paříži.

A tak jsem Litery každodenně krmil svými postřehy a zážitky, recenzemi, výpisky z četby, drobnými povídkami, esejemi a někdy i básněmi. Rozhodl jsem se pro rozsáhlý výprodej všemožných nápadů, motivů, příběhů a historek, jež jsem si od mládí ukládal kamsi do paměti v naději, že z toho někdy vytěžím nějaký román nebo něco podobného. Nyní mi táhlo na padesátku, zavalovaly mne pracovní i rodinné povinnosti, ohlašovaly se první vážné choroby a já se obával, že se k čisté beletrii už nejspíš nedostanu.

Litery jsem psal od roku 1997 do roku 2001, tedy plné čtyři roky. Celkem jsem tak zveřejnil nějakých dvanáct set textů. Po prvních dvou letech jsem dosavadní produkci probral, sestříhal a zredigoval pro knížku, která vyšla v roce 2000. Kritika, většinou vlídná, i když někdy trochu rozpačitá, označila svazek za soubor fejetonů, kdosi nicméně poznamenal, že se dá číst i jako skrytý román. Sám jsem měl pocit, že ta kniha vznikla trochu uchvátaně a měla více dozrát. Texty z dalších dvou let jsem takhle rychle vydávat nechtěl. Vrátil jsem se k nim až po deseti letech, když mi jejich vydání nabídla Revolver Revue. Při výběru a redigování jsem byl přísnější a hodně škrtal či vynechával. Kniha Bankrot z roku 2011 je útlejší a snad se trochu víc přibližuje krásné literatuře. Také ona má nicméně podle kritiky výrazně fejetonistický ráz.

Internetové Litery přispěly nepochybně k tomu, že jsem se v dalším desetiletí etabloval jako fejetonista i v běžných médiích. Člověk někdy nerozpozná, jaká je jeho nejvlastnější parketa. Možná jsem byl k psaní fejetonů, aniž bych to tušil, nějak uzpůsoben.

publikováno: 25. 5. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …

Potrat

Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně …