Sovětský systém jako největší podvod XX. Století

Pane Rossi, jakými věznicemi a tábory jste prošel?

Nejprve to byla moskevská centrální věznice Lubljanka (v roce 1937). Mimochodem existuje dodnes. Mezi jejími zdmi jsem strávil zhruba rok a půl. Pak jsem byl odeslán na osm let do pracovního a nápravného tábora, tak se to oficiálně jmenovalo. Což v první řadě představovalo nekonečnou cestu ve Stolypinových vagonech. Nazývali je podle jména ministerského předsedy cara Mikuláše II, Pjotra Alexandroviče Stolypina, za jehož vlády byly upraveny klasické cestovní železniční vagony pro transport vězňů. To znamená, že je rozdělili na kupé se zamřížovanými okny. Za carských dob v takto upravených kupé cestovali čtyři odsouzenci. Sovětští dozorci nás do jednoho namačkali na třicet.

Oznámili vám, kam jedete?

Co se týče dalšího osudu, sovětský vězeň nikdy nesměl vědět nic. Z Moskvy jsme proto odjížděli, aniž bychom znali cíl naší cesty. K bráně svého lágru jsem tak dorazil až po několika týdnech. Někdy jsme totiž čas trávili v přestupných věznicích. Podle jejich polohy bylo jasné, že míříme na arktický východ Sovětského svazu. Vlaky se rovněž pohybovaly dost pomalu. Navíc je ta země obrovská a Gulag byl roztažen na vzdálenost 12 000 km.

Kde jste se tedy nakonec ocitnul?

V táboře za polárním kruhem u řeky Jenisej. V různých lágrech okolo tohoto veletoku jsem byl až do 16. září 1956. Po Stalinově smrti v březnu 1953 se chvíli nic nedělo, ale i mezi dozorci bylo cítit, že s odchodem diktátora nastane nějaké změna. Ne, že by se uvolnila disciplína nebo zlepšily naše existenční podmínky, to opravdu ne. Ale atmosféra byla jiná. Oni měli všichni, opravdu všichni, ze Stalina obrovský strach. Myslím tím lidé ze stranického a represivního aparátu. A to nejen jeho nejbližší spolupracovníci, jak později vyšlo najevo z historických prací a svědectví, ale i ti, kteří s ním nikdy nepřišli do styku, jako třeba můj moskevský vyšetřovatel nebo velitel či dozorci v lágru. Za Stalinovy vlády velmi dobře věděli, na čem se podílejí. Tak jako to, že můžou kdykoliv skončit na místě vyslýchaných a vězňů. Po třech letech po diktátorově smrti nakonec Chruščov nastartoval destalinizaci a z lágrů se začalo propouštět. Tak jsem se dočkal i já.

Ty Stolypinovy vagony zmiňuje skoro každý ze spisovatelů, kteří mířili do gulagu a přežili. Například Rusové Solženicin, Šalamov, nebo Polák Herling-Grudzińskij. Většinou ale podmínky takové přepravy v obrovské a zaostalé zemi blíže nepopisují. Jak je to vlastně možné, žít a přežít několik týdnů v kupé určeném pro čtyři osoby, kde se mačká třicet lidí?

Takto neúnosně přehuštěné ale byly i cely v sovětských věznicích. Prostě nás odpočítali, nacpali do kupé a zavřeli mříže vedoucí na chodbu, kudy naštěstí dovnitř aspoň proudil vzduch, jinak bychom se tam za chvíli udusili. Zamřížovaná okna byla totiž k rámům přibitá tlustými hřebíky. V prvním okamžiku je to katastrofa, tělo na tělo, šlapete po sobě, strkáte se. Většinou ve tmě, poněvadž transporty z Moskvy odjížděly v hluboké noci nebo nad ránem. Postupně si ale každý našel místečko. Na podlaze, na sedadlech, na policích pro zavazadla. Ti, co takové štěstí neměli, zůstali stát, namačkaní na mříže. Když už to nevydrželi, tak si prostě sedli nebo se sesuli na člověka pod ním. Což samozřejmě vyvolávalo hádky, nadávky, strkanice. Navíc nezapomeňte, že jsme byli všichni už v dost zuboženém stavu z vyšetřovací vazby.

A jak to bylo s hygienou, s jídlem?

Ráno a večer přinesli jeden kbelík. Dokážete si představit, jak vypadá tělesná potřeba ve třiceti mezi sebou napěchovanými lidmi. A kolik toho zůstane v prostoru, který jsme obývali. Když někde, ale muselo to být mimo město, vesnici, vlak zastavil na delší dobu, což se naštěstí dělo často, vyváděli nás po jednotlivých kupé a pod patrolou ven. Nedokážete si představit ty nervy, když se blížila řada na vaše kupé a lokomotiva začala houkat. Znamenalo to, že jedeme další dny dál. Co se týče jídla, ráno jsme dostávali kus chleba a nějakou žbryndu. Večer to samé, anebo kousek smradlavé ryby.

Jak jste takové podmínky snášeli? Nezačal z toho někdo šílet?

Kdo měl sílu, tak si povídal. Jinak byli lidé uzavření do sebe, pokud to šlo, pospávali. Osobně se mně to nestalo, ale slyšel jsem pak v lágru, že hlavně starší nebo nemocní tyto podmínky často nevydrželi. Když se z toho někdo pomátl, většinou to dozorci nechali na spoluvězních, ať si s ním poradí. Což znamená, že ho museli ručně „uklidnit“. Naopak mrtví se jenom vytáhli na chodbičku, kde leželi, dokud vlak nezastavil. Spoluvězňové je pak pohřbívali někde v lese nebo v polích.

Transporty byly striktně rozděleny na mužské a ženské? Nacisté se s tím nepárali a Židy posílali do vyhlazovacích táborů ve smíšených transportech.

Ano, sovětské transporty do gulagu byly rozdělené podle pohlaví. Ostatně takto rozdělené byly i lágry.

Takže jste se octnul v táboře blízko Jeniseje. Co to znamenalo?

Každý den budíček v pět nebo o půl šesté. Posunutí budíčku záleželo na tom, jak daleko jsme chodili za prací. Pak vlažná voda s rozvařenou řepou, kus chleba a odchod do práce. No a celý den tvrdá fyzická práce v lese. V zimě tam mrazy dosahovaly v průměru – 40°. Krátké sibiřské léto naopak přinášelo obrovské utrpení v podobě miliard komárů. Podvyživení a zbídačení vězňové taky umírali jako mouchy. Někteří po několika týdnech, měsících. Proto bylo třeba dalších a dalších transportů, čerstvých pracovních sil.

Co vás zachránilo?

V první řadě přesvědčení, že jsem tam omylem, který se už třeba zítra objasní a proto musím do toho zítřka vydržet. Později, to už v jiném táboře, jsem se dostal přes jednoho Poláka ke stavebním pracím. Tábor se rozšiřoval, budovaly nové domy pro velení, což byla obrovská výhra. Člověk se nemusel den co den trmácet na kilometry vzdálené pracoviště a někdy se mu podařilo sehnat i něco navíc k jídlu. Být v lese, už bych tady nebyl. Taky jsem asistoval coby nosič materiálu u geologického a kartografického výzkumu. Za což vděčím jazykovým znalostem. Jeden z těch inženýrů, kteří bydleli na ubytovnách dozorců, odkud vyráželi na průzkumy tajgy, ve volném čase četl knížky ve francouzštině. Dal jsem mu najevo, že jsem Francouz, a on si mě pak vyžádal za nosiče.

Když jste se s civilisty pohyboval po tajze, nepomyslil jste někdy na útěk?

Nosičů-vězňů bylo víc a chodili s námi i dozorci. Samozřejmě by to bylo jednodušší, ztratit se a utéct za takovýchto volnějších podmínek, než na pracovišti v lese, kde měli vězňové striktně vymezený prostor k pohybu. Jestliže tuto hranici překročili, dozorci obyčejně okamžitě stříleli. Ovšem útěk z gulagu musíte připravit, zorganizovat s několika dalšími spoluvězni. Zmizet v tajze sám, znamenalo jistou smrt. A v lágru se strašlivě donášelo, práskalo. Vedení totiž mělo v rukou hroznou zbraň – hlad. Kus chleba, příděl navíc, a řekl jste všechno. Táborový komisař, s nímž jsme se pravidelně setkávali, nám často dával najevo, že ví i o každé banalitě, o níž se mezi sebou bavíme. Při pohovoru vždy jen tak ucedil pár nezávazných slov a vy jste pochopil, jak je informovaný. Strašně to člověka deprimovalo.

Co bylo v táboře nejhorší? Hlad, zima, v létě vlhkost a komáři, špatné zacházení?

Zapomněl jste na jedno, absenci soukromí, neboli neustálou přítomnost někoho jiného. Nikdy nebyl člověk sám. I na latríně jsme dělali svoji potřebu kolektivně. Pořád vás někdo pozoroval, sledoval. Ovšem nejhorší byl hlad. Po určité době, což znamená tak po roce, se v takové situaci hlad stane permanentní součástí vašeho života, zaplňuje vám mozek od rána do noci a v noci i ve snech. Pro člověka, který to nezažil, jde o nepředstavitelnou nepřenosnou zkušenost, a to, i kdybych vám o tom vyprávěl hodiny. Za normální situace máte hlad, najíte se, a můžete myslet či bez problémů dělat něco jiného. V gulagu se hladu paradoxně nezbavíte, ani když se někdy náhodou najíte dosyta. Což se nějakým zázrakem může stát a potvrdili mně to i jiní vězňové. Někdy se mi zkrátka přihodilo, že jsem nečekaně získal jídlo a nacpal si žaludek. Ale i v tom okamžiku mě hlad nepřestal sžírat dál. Neboť jsem věděl, že je to teď a náhodou, ale zítra už budu mít zase břicho prázdné.

Pomyslel jste, za těch osmnáct let, někdy na sebevraždu?

Nejvíc jsem si přál svůj konce v době vyšetřování v Lubljance. Jak už jsem se zmínil, bili a mučili mě poměrně krátce. Ale když jsem musel šest, sedm dnů, stát bez hnutí a nezamhouřit přitom oči, vypadala smrt lákavější než okolní svět. Uvidět v tomto psychicky i fyzicky naprosto vyčerpávajícím stavu otevřené okno, neváhal bych se skokem kamkoliv ani na vteřinu. V lágru už to bylo jiné. Zpočátku hrálo svoji roli ono přesvědčení, že jsem tam omylem, který se možná už někde vysvětluje. No a po delší době v táboře jsem si při nějaké vnitřní krizi zase říkal, „už jsi tady přece vydržel tak dlouho a horší věci.“

Zažil jste nebo slyšel jste o nějakých vězeňských vzpourách v táborech?

Ne. Myslím si, že to je jeden ze zásadních rozdílů mezi koncentračními tábory nacistů a sovětským gulagem. Četl jsem dost vzpomínek vězňů z nacistických lágrů. Dříve nebo později přitom vždy narazíte, byť zažívali hrozné věci, na určitou formu rezistence. A nemusela být fyzická, ale třeba jen v jejich myšlení. Což ale znamená, a to je velice důležité, že mezi nimi, samozřejmě ne všemi, ale těmi, kteří nepodlehli, nerezignovali, existovala určitá solidarita. Jen tak mohli někdy docílit organizované revolty. Nacisté své vězně z různých důvodů skutečně nenáviděli nebo jimi opovrhovali a dávali jim to patřičně najevo. Avšak takováto nenávist, ponižování a pohrdání, na druhou stranu člověku přináší vědomí, že pořád ještě existuje, že má pro své tyrany třeba i z těch nejnegativnějších důvodů jistou hodnotu, cenu.

V sovětském lágrovém systému jste cítil, že je vůči jedinci naprosto lhostejný. Proč? Když to řeknu v nadsázce tak proto, že se nechal zavřít za vymyšlený nesmysl, dřív nebo později umře, ale plán je splněn, tak co se s ním ještě párat. Jistě, nepřítel lidu byl při vyšetřování bit a mučen, aby z něj dostali abstraktní doznání. V sovětských lágrech mu taky nadávali a dostal co proto. Ovšem aby plnil pracovní normu a dozorci neměli problémy. Jinými slovy nevinný člověk, který se do tohoto soukolí dostal, byl apriorně mrtvý člověk. Ještě žil, ale jeho jedinečnost, kvality, schopnosti, definitivně zmizely pod nálepkou nepřítel lidu. Proto jim byl naprosto lhostejný, od čehož se taky odvozovala lhostejnost ke strašným pracovním i existenčním podmínkám těchto lidí. Můžete namítnout, že v německých koncentrácích vězňové zažili to samé. Ale podle mého názoru Němci své nepřátele takovými podmínkami záměrně a promyšleně trestali, mučili. Sověti je vytvořili z naprosté lhostejnosti ke smrti odsouzeným lidem.

Nacistům byl osud jejich vězňů přece taky lhostejný?

Osud ano, ale předtím jim věnovali svou nenávist, tedy část emocí. Když jste v sovětském systému nepadl na nějakého fanatického vyšetřovatele nebo dozorce sadistu, cítil jste, že jsou to jen roboti, kteří dělají svou práci, aby měli klid. V sovětských táborech se například nepřevychovávalo, nevymývaly mozky, jako třeba v maoistické Číně. Ani to jim za to nestálo.

Celý gulag stál na obludné lži o nepřátelích lidu. Bila do očí u skutečných kriminálníků, kteří opravdu něco provedli. Ti svoji lidskost v očích režimu nepozbyli, i když kradli či vraždili. U nich se totiž počítalo, že z bran lágrů zase vyjdou ven. Taky měli daleko menší tresty než my nevinní a v lágru si užívali různých výhod. Za stalinského teroru a lži zkrátka revolty nebyly. I ti, co na svůj osud nerezignovali, žili jen pro sebe. Kolektivní duch odporu, solidarity, neexistoval. Revolty se objevily až se změnou atmosféry po Stalinově smrti a po zatčení Beriji. Ostatně většinou je prováděli západní Ukrajinci nebo cizinci a ne Rusové. Což není náhoda. Rusové svůj velký gulag prožívali už několik desetiletí i v civilním životě a na velkou lež a lhostejnost vůči nepravostem byli dávno zvyklí.

Úplné nuly jste pro ně zase nebyli.Vždyť jste měli obrovskou cenu v podobě levné pracovní síly?

Měli a neměli. Víte, za jakých drastických podmínek vznikaly první lágry na Dálném Východě? Holýma rukama, neboť do ledových pustin nahnali lidi bez ničeho. Což znamená i bez stavebního materiálu, pomůcek, zásobování. Bylo jim úplně jedno, že ta levná pracovní síla tam do jednoho zhebne. Náhrada už byla na cestě v nových transportech. A podle mého názoru tak nejednali z nenávisti, ale právě z čiré lhostejnosti. Asi souvisela s obrovskými rozměry té země a sovětským myšlením, které lze charakterizovat tehdy okřídleným: „Nas mnóga!“

Měli jste v táboře nějaké informace o tom, co se děje venku? Myslím, v Sovětském svazu, ve světě.

V gulagu bylo několik druhů lágrů. Do těch prvních přicházely informace skrze politického komisaře. Jinými slovy propaganda a zprávy cenzurované moskevským ústředím pro celou zemi. Komisař je čítával při nástupech z novin. Neboli pracovní úspěchy sovětských zaměstnanců, plnění plánu, oslavné řeči na stranické vůdce, opěvování Stalina. To bylo furt dokola. Co se děje ve světě, jsme u Jeniseje nevěděli až do napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Samozřejmě o katastrofickém začátku války nás neinformovali. Zase to byly jen úspěchy Rudé armády. Byť nám docházelo, že to tak růžové není. Rudá armáda byla podle komisaře neporazitelná a naráz se bojovala před Moskvou! Pamatuju se, jak nám jednou oznámil, že Paříž byla osvobozená francouzskými komunisty a za podpory sovětského letectva. Tolik jsme tedy věděli o roli Spojenců. Bezesporu nejkrásnější a nejdůležitější zprávou ale byla ta o smrti Stalina.

A co ty druhé typy lágrů, jež jste zmínil?

Že existovaly tábory nebo věznice totálně odříznuté od světa a ponořené do informačního vakua, jsem pochopil v roce 1956 cestou z gulagu do vyhnanství. Na jedné přestupní stanici jsem narazil na člověka, kterého zavřeli jako mě v roce 1937. Vracel se z míst, kam za dvacet let neprosáklo z venku vůbec nic. Byl jsem to zkrátka já, kdo mu mimo jiné sdělil, že proběhla druhá světová válka.

Potom všem, co jste v gulagu zažil, přineslo vám toto období nespravedlnosti a duševních i fyzických útrap i něco pozitivního?

Mimo jiné byl gulag i velkou laboratoří. V obvodu jednoho lágru se nacházel kompletní vzorek sovětské společnosti, o níž jsem kdysi snil jako o nejdokonalejší na světě. Byli tam Rusové, Ukrajinci, Tataři nebo Čečenci, intelektuálové, zloději, dělníci, bývalí vysocí kádrové ze strany či armády, zkrátka všechny vrstvy. A jejich vzpomínky byly plné hořkosti na bídu, nespravedlnost, bolest a strach. Definitivně jsem pochopil, že sovětský systém byl největším podvodem XX. století a že komunismus je utopie, kterou nelze nikdy docílit.

Proč?

Onu jednoduchou pravdu, na kterou intelektuál zapálený světovou revolucí a novým člověkem, jakým jsem byl tehdy já, vůbec nepomyslel, mně v lágru řekl jeden ruský mužik. Dodnes si to pamatuju, bylo to na jaře roku 1942. Ten člověk prožil celý život na vesnici, nebyl nijak vzdělaný, ale když nějakou dobu poslouchal moje úvahy o tom, proč se tak dokonalý ideál jakým je komunismus, nezdařilo prosadit, řekl v podstatě toto: „Podívej se na naše ruce, jak jsou stavěné, jak fungují. Jejich přirozený pohyb směřuje k tomu, že shromažďují potřeby nutné k životu. Nejde jim vnutit něco jiného.“

To je přesné. Komunismus nemůže dosáhnout svého cíle, protože dříve nebo později zaútočí na tuto základní přirozenou vlastnost, jež člověku velí shromažďovat potřebné věci, mít majetek, žít z toho majetku.

Zažil jste v lágrech někoho, kdo si navzdory hladu a utrpení zachoval důstojnost?

Japonce, lépe řečeno válečné zajatce, důstojníky japonské armády. V táboře, kde jsem na ně narazil, jich bylo asi třicet a Sověti je z nějakých záhadných důvodů nechali pohromadě, nepromíchali s jinými vězni. Takže byli pospolu, což jim asi dodávalo sílu. Neboť se chovali slušně, disciplinovaně, i přes materiální bídu a nedostatek základních hygienických věcí se snažili vypadat čistě. Mezi nimi a námi byl obrovský rozdíl. S nimi jsem se cítil velmi blízko Francii, Západu.

Jak to myslíte?

Neberte to nějak pejorativně, ale většina mých spoluvězňů byli Slované, kteří vnímají a berou život jinak než generacemi karteziánství ovlivnění Francouzi. Japoncům, tak jako nám ostatním, byly vnuceny strašné životní podmínky, ale oni se snažili s nimi vypořádat s určitou důstojností, sebeovládáním, řekl bych až s askezí a pragmatismem. To nebylo v gulagu normální, běžné. Ale určitě jim k tomu dost pomohlo, že mohli zůstat spolu. Ostatně díky jednomu z nich, který se stal mým přítelem, jsem se o mnoho let později dostal z Polska do Japonska. Svým způsobem po půl století zpátky na Západ.

(Rozhovor vznikal v bytě Jacquese Rossiho v Montreuil několik listopadových dnů roku 1999. Celý je zachován v záznamu Ústavu pro studium totalitních režimů)

Jacques Rossi (1909 – 2004) se narodil ve Francii, ale mládí prožil v Polsku. V této zemi vstoupil do komunistické strany a díky svým fenomenálním jazykovým znalostem, (ovládal řadu evropských jazyků ale i perštinu, hindů a čínštinu), se stal agentem – kurýrem Kominterny. Mimo jiné tak řídil v době občanské války ve Španělsku ilegální vysílač. V roce 1937 byl ale ze Španělska náhle odvolán do Moskvy. Tam byl zatčen a obviněn z kontrarevoluční činnosti a ze špionáže proti Sovětskému svazu. Bez jakéhokoliv soudu skončil na osm let na Sibiři. Po vypršení trestu proti němu sovětské orgány zinscenovaly proces kvůli údajnému pokusu o útěk z tábora, rozsudek zněl dvacet pět let odnětí svobody.

Jacques Rossi v gulagu strávil celkově osmnáct let, poté pět let ve vyhnanství v Samarkandu. Sovětský svaz mohl opustit teprve v roce 1961, kdy mu byl povolen odjezd do Polska, kde pak žil do roku 1980. Přes Japonsko a Spojené státy se v roce 1986 nakonec vrátil do Francie. Až do své smrti v roce 2004 žil na pařížském předměstí Montreuil. O svých zkušenostech s komunistickou utopií a z gulagu vydal knížky Manuel du Goulag; Qu´elle était belle cette utopie – Chroniques du Goulag; a Jacques le Français: Pour mémoire do Goulag. Česky vyšly Encyklopedie gulagu (Bystrov) a Útržky životů (Paseka).

 

publikováno: 3. 7. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …