Krajiny

Krajina je slovo, které zní velice dávně, ale je to vlastně vynález docela nedávný. Archeolog Zdeněk Vašíček upozorňoval na to, že to, co my dnes obdivujeme jako krajinku nebo zátiší, případně biotop nebo třeba dominantu se dá doložit až snad u romantiků osmnáctého věku. Staří Římané možná hleděli na Alpy jako na velkou, nehostinnou a špatně schůdnou haldu kamení, neb se nedochoval záznam jejich obdivu k velehorám, ale ani k nížinám a moři. Dodnes se u Řeků jakož i v latině řekne krajina slovem TOPIA blízkým slovu pro místo tedy prostě topos – plac pro něco, co se tu má dít. Na polích se pracuje a v lesích loví, obojí je mimo město, tedy v nebezpečném a nepohodlném prostoru.

To my máme ke krajině blízko, komentujeme výhledy a panoramata. Trošinku jako Hobiti říkáme zjihle krajině svého dětství rodný kraj. Jak tedy ukázat krajinu nesentimentálně, nekýčově?

Ta krajina o níž by se mělo mluvit při pohledu na obrazy Davida Bartoně je krajina Vysočiny mezi Moravou a Čechami. Kdysi se, podle podání Viktora Šlajchrta, před ní zastavili tatarští nájezdníci a vidouce neprostupnost lesů a krabatinu až do nedohledna uvěřili, že za ní nic už není a otočili své koníky zpátky. Tak prý byly zachráněny Čechy a zpleněna Morava.

Už dlouho je to ovšem kraj prostupný – lesy vyžďářili kolonisté čeští i němečtí. Vedou tu cesty jako tepny a kraj dostal jiný ráz. Nadohled nejvíc dvaceti kilometrů každý malý svět sám pro sebe a za za ním podobný, ale za trochu jinačí. Tak vedle sebe bez velkých vesnic, jen s maloměsty. Dosti chudý kraj chalupníků s malým hospodářstvím a chatrným domem.

David svými obrázky uvádí do různých koutů tohoto kraje a libuje si v rozmanitosti jeho struktur a předělů. Pole se ukazují jako plochy zvrásněné brázdami a modulované hrboly a hlavně jsou tu cesty. Táhnou se krajem, chrání je áleje stromů. Beuys viděl stromy v krajině jako to co krajinu kolem zamyšluje, tedy naplňuje myšlením i mudrováním a zadumáním. Bez stromových hlav podél i nejtenčích, polních cest je krajina otupělá. Někdy je tohle přemýšlení stromů i slyšet. Nejvíc teď, když kvetou lípy. Protože je tahle krabatina všude nerozlehlá je i to její zadumání vlastně dosti omezené. Říká se: „drsný kraj, tupý lid“. To je část pravdy, ale ta blízkost horizontu a hloubka prostoru je taky docela příznačná pro poetiku vysočinských autorů. Nejsou to většinou weltmanni, ale hloubka tu je.

Josef Švejk se vyslovil, že „každý má být přímo odněkud“. Kdo je odsud má sklony k sondování. Záleží na tom, kde se při sondě nasadí vrták a do jaké hloubky se zajde. Kýč a sentiment zůstanou navrchu, hloubka pohledu se ukáže na každém pokusu jinak. Takže by se dalo říci, že testování každé sondy, každého obrazu, je stejně zajímavé pro diváka jako pro malíře. David je odvážný tím, že dává svoje sondy k prozkoumání druhým bez podbízení. Tahle veselá odvaha něco stojí, ale to je zas jiná písnička…

publikováno: 11. 7. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Neexistující imigranti III.

Imigrační a muslimská otázka v britském politickém zrcadle   Úvod Toto je 3. část pětidílné minisérie mých …

Ve sviňáko! Krásná nebo chytrá?

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena …

K výročí náletu na Drážďany

Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a …

Firma sobě! Aneb za nás čerpá Agrofert.

Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si …

Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …

Zpívej, a nemluv!

Operní pěvkyně Dagmar Pecková v loňském roce zpívala českou hymnu na demonstraci pořádané spolkem Milion chvilek …

Neexistující imigranti II.

Muslimská společenská bublina Multikulturalismus je ve své esenci antievropská forma civilizace. Samuel Huntington Úvod Toto …

Jaké jsou ruské plány s námi

Ve stále ještě svobodné části ruského internetu běží vážné a často neortodoxní debaty. Velký a …