Ambice poúnorových emigrantů na čestné označení jsou marné

Motto: Sen je divadlo, kde snící je scénou, hercem, nápovědou, režizérem, autorem, publikem i kritikem“

Carl Gustav Jung: Člověk a duše

Na zdech bývalého velkostatku – nyní strojnětraktorové stanici – si zahlodal zub času s největší chutí. Na štítu selského baroka bylo možno studovat obnaženou strukturu zdiva minulých století. Ze vrat bývalé kaple se ozývalo bučení jalovic. V padesátých a šedesátých letech stávaly ve stájích velkostatku na kost vyhublé krávy, které končívaly svůj život na sanitních jatkách, aby jen o několik dní předešly uhynutí následkem tuberkulózy. Při překotné kolektivizaci zemědělství nebyl pod politickým tlakem čas na preventivní zdravotní zkoušky a proto při svodu do společných ustájení stačila jen jedna kráva s otevřenou tuberkulózou a za rok byl nakažen celý kravín. Ve Václavově rajoně bylo 90% stavu hovězího dobytka nakaženo tuberkulózou. Jejich mléko se podávalo socialistickému člověku. Politický úkol rozkulačení byl splněn bez ohledu na škody. Nemocný dobytek a lidi.

Hřbitovní zeď, lemovaná tújemi zakrývala rodinnou hrobku Václava a jeho Alter ego. Tři generace příbuzných spočívaly za zdí a Václav přemítal, zda je domov jen tam, kde leží předkové. Je to jen jediný možný domov, jediná možná vlast? Nenachází vyhnanci, vystěhovalci a exulanti vlast též v nových bydlištích, kde získali přátele, kteří jim pomohli zapustit kořeny do nové půdy a kde doprovodili – již díky tomu, že zestárli – na poslední cestě více přátel než ve staré vlasti?

Vlast je pojem, sémanticky a ehtymologicky spojený s vlastnictvím a vládou. Vládnouti, vlásti, vlastniti, vlastnost, vlastenec – všechna tato slova mají stejný kořen. Vlastní občan vlast anebo si činí vlast nárok na občana? Socialistická vlast si občana, jeho činy i myšlení přivlastňovala absolutně, denně ho znásilňovala ideologií a diktaturou rituálů. Zbývá v takové vlasti ještě prostor pro spontánní vlastenectví?

Václav zpytavě pozoroval na biografickém myšlenkovém pásku desítky let, žitých mimo původní domov. Jeho paměť mu promítala životní periodu od chvíle, kdy skočil do neznámých vod a musel v nich plavat. Konečně se mohl někomu sdělit a kdo ho mohl pochopit lépe než jeho druhé já – Alter ego.

Můj úděl byl možná zajímavější než tvůj“, řekl trpě lehkými pocity výčitek svědomí. „Nemysli si, že můj život byl bez rizika. Začínal jsem ve vakuu, vykořeněn z důvěrného zázemí, bez styku s rodinou a přátel, jimž jsem se neodvažoval psát. Cizí řeč mne obklopovala po celý den a brněla mi v hlavě ještě i ve spánku. Nové zaměstnání, do kterého jsem se musel zapracovat posilovalo nejistotu a vyvolávalo deprese. Kulturní šok, ten náhlý přesun z jedné kultury do druhé se však projevil jako studna mladosti, zabraňující middle age crisis , psychický jev pramenící z tupé sytosti, bezvýchodnosti a nudy. Jenom jedno jsem v exilu nečekal, totiž že mne tam v hojném počtu dohoní komunisti a budou se tvářit jakoby nic.“

Díky novým přátelům a řeči, která dnes už mu není cizí, zapustil Václav kořeny v zemi, která už také není cizí. Nebyl sám, byl jeden ze statisíců. Dějiny lidstva jsou totiž dějinami migrace a politické emigrace…

Literární pravzor všech štvanců, vyhnanců, migrantů, exulantů a nostalgiků – Odysseus – byl Homérem líčen jako hrdina a inovátor válečné taktiky. Homérovi epigoni, řecký básník Pindaros, dramatik Euripidés a Říman Vergilius měli na prototyp štvanců – Odyssea – jiný pohled než Homér. Viděli v něm spíše filutu, který myslel především na vlastní výhody a byl de facto zbabělec. Nic nového pod sluncem. Více než dva tisíce let později upírali režimu poplatní spisovatelé a historikové poúnorovým a posrpnovým československým emigrantům čestné politické motivy k odchodu za hranice: “Ambice poúnorových emigrantů na toto čestné označení jsou marné, reakční cíl zvrátit chod společenského pokroku je staví před perspektivu každé reakční emigrace, totiž úplné odloučení od živého národního organismu, zmrtvení a nakonec rezignovaná perspektiva zániku, asimilace, tedy osud vystěhovalecký“ (Jan Křen: Do emigrace, Naše vojsko, Praha 1963, str.16) Sancta simplicitas – která přinášela přizpůsobivým akademikům státní řády a mátla prostého občana. Možná, že se budou za pochlebování režimu jednou stydět.

Pravý opak byl pravdou, neboť to byl právě exil a život uprostřed jiných kultur, který zesílil ve Václavovi vědomí národní identity a inspiroval ho ke studiu středoevropských dějin a postavení českého a slovenského národa ve střední Evropě. Národní identita žitá uprostřed národního společenství je všední samozřejmost, začasté zneužívaná jako politické nacionalistické dráždidlo, a žurnalistická floskule. V exilu je to důvod ke kritickému sebezpytu. A také důvod k vděčnosti a trvalému přátelství k těm, kteří poskytli přístřeší, ač ještě před čtvrt stoletím byli na opačné straně válečné fronty.

Zabráni každý do svých myšlenek, mlčky opouštěla klonovaná individua podřipskou krajinu. Měli naspěch, neboť na druhém kopcovitém konci okresu se nemohla oprasit chovná prasnice. Čedičová kupa Řípu, s románskou rotundou svatého Jiří na vrcholu jako milostně vzrušenou bradavkou ženského prsu, pomalu mizela za obzorem. Tato nezaměnitelná silueta rodného kraje byla pevně vryta do Václavovy paměti a provázela ho na cestách po celém světě. Je to ale dnes tentýž rodný kraj, který před desítkami let opustil? Nemámí ho jen jakási kulisa ?

(Pokračování brzy)

Věnováno mé ženě Libušce za duchovní podporu v životě v exilu a rodině Inge a Waltra Hetricha ze Schwabachu s vděčností a s trvalým přátelstvím za poskytnuté přístřeší po sovětském vpádu do Československa v roce 1968.

publikováno: 5. 8. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …