Lidé raději jedí, než volí

Nikdy nevstoupíš do téže řeky “ napsal před dvěma a půl tisíci lety Hérakleitos z Efezu. Nikdy do ní nevstoupíš dvakrát, protože říční proud přivádí neustále nové vody k tvým nohám. Voda vře, klokotá a mísí organizmy do nespočetných konstelací a oblázky na dně řečiště se kutálí, aby v nekonečně dlouhém čase zakončily svoji pouť z hor do moře. Také břehy se mění, i když pomaleji podléhají zubu času. I tvé nohy, vstoupivší do proudu, nejsou tytéž jako před desítkami let, protože části kostí se vyměňují ve čtyřletých cyklech, klouby se opotřebovávají, kožní buňky nejsou starší než několik týdnů a na povrchu nepřežijí dvacet čtyři hodin.

Nikdy nevstoupíš do téhož města. Ulice, domy a parky vytvářejí podobně jako břeh pomíjivou kulisu pro efemérní tok lidských životů.

Nikdy nevstoupíš do téže kavárny. Pod novou tapetou, na čerstvě potažených křeslech, kde dříve sedávali na vrzavých židlích literáti a herci protějšího divadla, sedí skupinky turistů a jejich konverzace se točí kolem jiných themat, než kterými žila tvoje generace. U stolků u okna hlaholí mládež češtinou, která má jiný přízvuk, jiný drsný slovník a jinou intonaci, než jakou mluvíš v novém domově se svojí manželkou, nebo v úzkém kroužku krajanů. Mladá šatnářka a neznámý vrchní se na tebe dívají cizíma očima a ty jasně cítíš, že jsi nevstoupil do téže řeky, do téhož města a do téže studentské kavárny a že i systém tvých tělesných buněk a tvůj mozek reaguje jinak než před mnohými lety.

Václav byl plně soustředěn na jízdu. Slunce se skrylo za mraky, začalo sněžit a nové vrstvy sněhu překrývaly ujetý ledový podklad. Chumelenice houstla a obloha se snížila takřka k zemi.

Reklonování našich, po léta odděleně žijících individuí, bude spjato s hlubokým zásahem do tvé i mojí identity“ nahlas přemítal Alter ego „co kdyby se z toho vyvinula schizofrenie? Nesmíme postupovat ukvapeně a napřed desensibilizovat naše tkáně abychom zabránili nekrozám a odvržení orgánů. I ten nejpečlivěji připravený experiment může přinést neočekávané komplikace, tím spíše, jedná – li se o hodnocení a srovnávání dvou lidských životů a o jejich zpětné převedení na společného jmenovatele. “

Tudor stoupal vlnovkou silnice do lesnatých vrchů, jeho ojeté pneumatiky se dostávaly do kolize s popraškem sněhu, bojoval s tvořícími se závějemi, jeho jízda se podobala koktání, v závěji vázl, na ledovici se zrychloval, až se před Smečnem sešoupl do příkopu. Václav pocítil prudkou bolest v zápěstí. Bylo poledne, ale tma jako v pytli a tmavou deku oblohy rozťal blesk sledovaný zahřměním. Zimní bouřka. Tudor ležel na pravém boku a jeho točící se kola připomínala nesmyslně kmitající nožky brouka, převráceného na krovkách a bezmocně vzhlížejícího k nebi.

Václav zalomcoval vzpříčenými dveřmi, zmocnila se ho panika, vyvolaná tím, že na něm ležel bezmocný Alter ego. Proboha, co se s ním stalo! Je snad zraněn, nebo ……? Václav nechtěl tu myšlenku domyslet. Musí ven z vozu a za každou cenu přivolat pomoc pro bezvědomého Alter ega. Ven, ven, ven z vozu, to byla jeho jediná myšlenka.

———-

Prosím tě, proč tady tlučeš pěstí do pelesti a házíš sebou ze strany na stranu ? “ zdáli slyšel Václav starostlivý manželčin hlas.

Scenerie příběhu se pomalu měnila. Tudor nabyl tvaru postele a vzpříčené dveře nahradila hrana pelesti. Za otevřenými okny se ozývaly každodenní zvuky probouzejícího se jitra. Václav se pomalu probíral z obluzení snem, kterým jeho podvědomí po léta zpracovávalo traumata sovětské okupace a následného odchodu z vlasti.

Emigrantský sen, horror nocturnus, se vtíral v nesčetných variantách jako skupinový fenomén české a slovenské duše do exulantských ložnic. Zpočátku častěji, později prohlubujícím se spojením s novým prostředím, se poznenáhlu vytrácel, až s pádem Železné opony zmizel úplně. Sen byl podvědomý prostředník, hledající kontakty k vzdálenému domovu. Překonával pohraniční zátarasy pokořené země, nedbal zákonitostí času a prostoru a povznášel se nad přírodními zákony a pravidly logiky duše. Emigrantský sen byl cestou k nezapomenutelnému domovu. Jeho stereotyp vyjadřoval emocionální rozpolcenost exulantovy duše, toužící po styku se starými přáteli ale též hluboký děs před komunistickou klecí, z níž není úniku. „Touha každéhoexilu je, aby přestal býti exilem”.(Antonín Měštan: Exilová literatura“ v Češi za hranicemi na přelomu 20. a 21. Století Symposium , Praha 2000, str. 157.)

Na česko-bavorské hranici, kterou donedávna střežili českoslovenští samopalníci, jakoby každým okamžikem očekávali vypuknutí třetí světové války, vlaje modrá evropská vlajka s dvanácti zlatými hvězdami, symbolem úplnosti, dokonalosti a jednoty. Byl by to vhodný dějinný rámec pro vyhodnocení genetického experimentu Václava a Alter ego pro jejich reklonování?

Horror nocturnus se rozplynul a realita dne spojila Václava a Alter ego v jedinou bytost.

Ve snu se Václav se svým dvojníkem reklonoval, byl to zpětný proces dvou lidských bytostí, které původně vyrůstaly jako jedna osoba ve svobodomyslné atmosféře předválečného Československa. Teprve totalitární systém z ní vyklonoval schizofrenní dvojčata, která žila ve dvou nesouměřitelných světech. Nesouměřitelné byly i jejich životní zkušenosti, mentalita i pohled na svět. Teprve čas ukáže, zda budou schopni své rozdílné biografie převést j něčemu společnému.

——————-

Dnes vidím rozpolcenou tentokráte společnost, která se nechá omamovat vábničkani z východu i toho dálného. Kdo si ještě vzpomene na nedávné zásahy české policie potírající mávače, kteří v ruce drží nesprávnou vlajku. Která vlajka je správná určil policajtům president kalkulující jen svůj prospěch. Jako zastara předstírá: přijímá zahraniční hosty v pulovru, aby hrál lidovost. Kumpánsky objímá ramena svých hostů a raduje se, že zemi osvobodil před nátlakem Evropské unie a USA. Je to náš člověk? Zítra zase vyjede do krajů mezi „svůj“ lid a voliče. Svolává záložáky jako Lidové milice.

Tak to viděla i exulantka Madeleine Albright:“ Demokracie není událost, je to proces. Mysleli jsme si, že když země jako Česko, měly kdysi demokracii, mohou se při první nabídnuté příležitosti zkratkou vrátit zpět. Ale to nejde. Padesát let komunismu vykonalo své. Lidé raději jedí, než volí. “ (Madeleine Albright: Lidové noviny,

31.05.2004)

Měla pravdu. Čtvrt století po pádu Železné opony země Visegrádské čtyřky a jejich volení zástupci vztyčily solidárně novou pomyslnou mentální stěnu, která v myslích probíhá přesně v bývalé linii zábran s ostnatými dráty. Dráty proti lidem v nouzi. Exulantům. Podle Madeleine Albright tam budou trčet ještě dalších 25 let. Když to dobře dopadne.

Věnováno mé ženě Libušce za duchovní podporu v životě v exilu a rodině Inge a Waltra Hetricha ze Schwabachu s vděčností a s trvalým přátelstvím za poskytnuté přístřeší po sovětském vpádu do Československa v roce 1968.

publikováno: 14. 8. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …