Francouzský komunista nechápal, proč by v ČR měl přijít puč

Pierre Daix (1922 – 2014) Novinář, spisovatel, někdejší člen francouzské komunistické strany (PCF) a bývalý vězeň z koncentračního tábora Mauthausen. Po válce působil ve vládě, poté zastával funkci šéfredaktora komunistického týdeníku Les Lettres françaises a deníku Ce soir. Po roce 1974 se s komunistickou stranou rozešel.

Mimo několik biografií a vzpomínkových knih o svém působení v PCF, napsal desítky publikací o moderním umění, především o díle Pabla Picassa. Žil v Paříži, ve dvanácté městské části.

Jeho druhá žena je dcerou Arthura Londona, který byl také pro svůj židovský původ odsouzen s dalšími komunisty ve vykonstruovaném, z Moskvy řízeném procesu se Slánským (viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Artur_London).

…pokračování v rozhovoru z: http://www.pritomnost.cz/cz/politika/1518-o-spojenectvi-komunistu-s-fasisty

Jak jste se dostal do koncentračního tábora?

Poprvé jsem byl odsouzen ke třem měsícům v listopadu 1940 za organizování manifestace proti kolaborantským profesorům. To už jsem byl zase zpátky z Bretaně v Paříži.

Byl jste disciplinovaný komunista, strana kolaborovala s nacisty a vy organizujete manifestaci proti kolaborantským profesorům?

Tady šlo o studentskou akci bez politického zázemí. Prostě nám přišla míra kolaborace profesorů neudržitelná. Podruhé jsem byl zatčen v roce 1942, už coby člen opravdového odboje. Po věznicích ve Fresnes a Clairvaux jsem skončil v koncentračním táboře Mauthausen. Mimochodem právě ve vězení jsem se seznámil s českým komunistou Arthurem Londonem.

Co tehdy London ve Francii pohledával?

Když padlo Španělsko do područí frankistů, London se jako interbrigadista z této země přesunul do Francie. Jeho žena Lise byla přece Francouzka, žila tady a on tu měl svou rodinu. Zapojil se ovšem do odboje, chytili ho a dostal dvacet let nucených prací v táboře. Takže jsme se pak sešli v Mauthausenu, kam se London dostal oklikou přes tábor v Saarbrückenu.

Seznámil jste se v Mauthausenu i s jinými lidmi z Československa?

Čechoslováků, přesněji řečeno Čechů, Slováci jako Hitlerovi spojenci se tehdy v koncentráku neobjevovali, tam bylo dost. Většina jich tam skončila po atentátu na Heydricha. Oproti deportovaným Francouzům, Španělům, Polákům, Ukrajincům a jiným měli výhodu, že skoro všichni mluvili velmi dobře německy. Odboj, který se v Mauthausenu organizoval, proto víceméně řídili Češi. Měli zkrátka informace, důležité zprávy, neboť v lágru jich dost pracovalo v administrativě, tlumočili Němcům atd.

A co jste dělal v koncentráku vy?

Nejprve jsem málem umřel, poněvadž po příjezdu do tábora jsem vážně onemocněl, ale zachránil mě jeden ukrajinský lékař. No a pak jsem se dostal do administrativy, neboť jsem taky uměl německy. Tam jsem se připojil k Čechům v organizování odboje.

Co představoval odboj v přísně střeženém koncentračním táboře?

Především dostat naše lidi, antifašisty, do lepších pracovních podmínek. Větší šance na přežití byla třeba v továrně než v kamenolomu, to je evidentní. Anebo nějakým způsobem pomáhat ohroženým, nemocným. Například jídlem, převedením do táborové nemocnice. Zkrátka pomáhat, pokud to šlo. Ale taky, což bylo z psychologického hlediska nesmírně důležité, shánět informace z venku. Neboli jak jsou na tom oproti zprávám propagandy skutečně německá vojska.

Češi, s nimiž jste v Mauthausenu přišel do styku, byli vesměs komunisti?

Komunistů byla mezi nimi menšina, skoro všichni z deportovaných Čechů se ale nějakým způsobem zapojili do odboje v tehdejším protektorátu. Před i po atentátu na Heydricha.

Byl tam, vyjma Londona, ještě někdo z později známých českých politických vůdců?

V Mauthausenu byl vězněn budoucí šéf strany a prezident Československa Antonín Novotný. Na něj ale, oproti jiným Čechům, dobré vzpomínky nemám. Byl to lstivý a sobecký člověk. V koncentračním táboře měl přitom velmi dobré postavení. Zastával funkci kápa u čerpací stanice. Což znamenalo, že byl zodpovědný za čerpání vody z podzemí. Nebyla to vysilující úmorná práce, navíc jeho komando dostávalo větší příděly potravin. Proto jsme k němu umístili jednoho mladého francouzského komunistu, který byl nemocný a v žalostném stavu. Novotný s ním ale zacházel jako s otrokem. Museli jsme zakročit, jinak by tam ten Francouz umřel.

Když válka skončila a vy jste se vrátil domů, zůstal jste v kontaktu s nějakými českými přáteli z koncentráku?

Až na Londona jsem už nikoho z nich nikdy neviděl. Víte, ono to zase nějaké hluboké přátelství nebylo. Samozřejmě nás spojovala nenávist vůči Němcům, odhodlání něco dělat i v táboře. Jak už jsem říkal, pomáhat, pokud to šlo. Ale já jsem byl Francouz a od Čechů jsem proto cítil určitou zdrženlivost, nedůvěru. Všichni měli v sobě mnichovskou zradu a člověk jim mohl vysvětlovat, jak chtěl, že s Mnichovem od začátku nesouhlasil. Stigma zrady jsme ale v jejich očích my Francouzi nesli dál. Což bylo markantní i při mé první poválečné cestě do Československa.

Kdy a proč jste se tam dostal?

V roce 1947 jako člen francouzské vládní delegace. V té době jsem zastával funkci vedoucího kabinetu komunistického ministra poválečné rekonstrukce Charlese Tillona. Byla to po Mnichovu první cesta oficiálních zástupců francouzské vlády do Československa. Proto tam poslali nás komunisty, které česká strana přece jen akceptovala jako reprezentanty Francie. O komunistech se totiž v Praze vědělo, že jako jediní z francouzských politických stran od počátku odmítali Mnichov. Přesto jsem cítili rezervovaný odstup, chlad. Mnichovské trauma bylo ještě moc čerstvé. Překvapivě nejchladněji se k nám ale chovali čeští komunisté. Dodnes nevím proč, ale s ostatními zástupci tehdejší československé vládní koalice se navzdory všemu dalo diskutovat, domlouvat plány do budoucna. Přijali nás, což platí i o prezidentu Benešovi. Gottwald a ostatní komunisté nás ale úplně ignorovali. V tomto směru mám proto jediné příjemné vzpomínky na člena sociální demokracie Bohumila Laušmana. Byl lidský, normální a navíc velmi kompetentní.

Jak na vás působil prezident Beneš?

Přijetí na Hradě bylo krátké a mám na to spíš jinou vzpomínku. Šofér mého auta nešťastně zastavil u části zledovatělého chodníku. Takže jsem vystoupil a před členy Benešova kabinetu se pěkně a bolestivě rozmázl na zemi. Jinak Beneš vypadal dost unaveně a pořád omílal Mnichov, což jsem ale čekal.

Bylo tehdy v Praze možné nějak vycítit, že českoslovenští komunisti brzy uchvátí moc?

Ne. Všechno vypadalo velice demokraticky a politici při jednáních zdůrazňovali dobré koaliční vztahy ve vládě. Možná před námi hráli jen divadlo. Nevím. Každopádně zralejší k převzetí moci komunisty byla tehdejší Francie než Československo.

Proč si to myslíte?

Podívejte se, já jsem byl u vás šokován, v jak dobrém a víceméně válkou nedotčeném stavu se Československo nachází. Ve Francii panovala poválečná mizérie, nedostatek všeho, průmysl byl zaostalý nebo zasažený válečnými operacemi. A my jsme jezdili po československých moderně zařízených fabrikách, často vybavených špičkovou německou technologií. Obchody v Praze byly dobře zásobované, žasl jsem, co se tam oproti Paříži pár let po válce běžně dostane. Koupil jsem si třeba dva kvalitní lněné obleky, které bych v Paříži tak lehce nesehnal. Navíc lidé vypadali zdravě a spokojeně, chodili se bavit do kin, do divadel, z kaváren zněla hudba. Zkrátka se zdálo, že váš systém funguje, tak proč jej měnit?


Pokračování brzy.

(Rozhovor vznikl v Paříži 2012 a jeho záznam ve francouzštině je zachován v archivu ÚSTR)

 

publikováno: 21. 8. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Umělá inteligence, Absolutno a jiná nebezpečí na planetě R. U. R.

Vloni jsme si připomínali výročí smutného odchodu Karla Čapka, letos si připomeneme 130 let od …

O té naší prohnilosti

Nedávno mě pozvali na rozhovor do Reflexu, ve kterém jsem upozornil na neurologické dopady moderních …

Odpovědné občanství – odkaz Jana Palacha

Dnes je tomu padesát let, kdy se student UK Jan Palach sebeobětoval, aby otřásl vzmáhající …

Zimola bájí o zrádcích

Bývalý jihočeský hejtman Jiří Zimola je údajně na cestě z ČSSD. Cítí se zrazen podobně, …

Strachem chyceni v bublinách

Strach je nejsilnější emoce. Nejde o přirozený a zdravý strach, který nás varuje před nebezpečím. …

Zimní vzpomínka na život v Protektorátě Böhmen und Mähren

Opravdu je zvláštní, když člověk dosáhne relativně vysokého věku, jak z paměti začnou vystupovat některé vzpomínky, …

Těžíme z toho, že nemáme EURO? Montujem auta a děláme chemii

Zní to jasně – těžíme, že nemáme. Politická masírka to jede jako kolovrátek už léta. …

Žena par excellence – všestranná Jaroslava Moserová

Druhou ženou Milana Davida byla Jaroslava Moserová (1930–2006), lékařka, která strávila poslední dny při Janu …