Rajské mokřady

Letos v červenci byly za světové dědictví Unesco prohlášeny jihoirácké mokřady. Mokřady, jejichž hlavní část je vymezena Eufratem na západě a Tigridem na východě, jsou významné nejen svou vegetací a ptactvem, ale nacházejí se zde archeologické lokality Ur, Uruk a Tell Eridu. Unikátní hnízdiště čírky úzkozobé je také unikátním hnízdištěm civilizace.

Dolní Mezopotámie nebo Irák?
Mokřady mezi dnešními městy Amara, Basra a Násiríja leží buď v Mezopotámii, nebo v Iráku. Podle názvu, který si vybereme, se velice změní obraz, který se nám vybaví. Mezopotámie je kolébkou civilizace, je spjata se starověkým Sumerem, s městy Ur a Uruk, místy, kde vzniklo písmo a kde byla poprvé obdělávána půda. Irák je naopak válkami zničená země, kde se těží ropa, kde se proto dlouhodobě snaží prosadit různé cizí mocnosti, kde panují napjaté vztahy mezi sunnity a ší´ity, Araby a Kurdy a jejíž část dnes ovládá Islámský stát. Na jedné straně zde vznikla civilizace, první lidské zásahy do přírody, které vedly ke vzniku zemědělských ploch a kulturní krajiny, na straně druhé zažila tato země mnoho vměšování, drancování ospravedlňované nánosy všemožných ideologií.

V poslední době byly irácké mokřady nejčastěji zmiňovány v souvislosti s projekty na jejich vysoušení, které v 90. letech uskutečňoval Saddám Hussajn. Boj za záchranu mokřadů, obnovení původní divočiny a návrat do „přirozeného“ stavu byl tedy také součástí boje proti Saddámovi. Budování kanálů bylo prezentováno jako chruščovovský plán, nutně vedoucí ke katastrofě, přinejmenším ekologické. Není to ale tak dávno, zvláště z perspektivy Mezopotámie, kdy byl kanál v našich zeměpisných šířkách vnímán jako vrcholné civilizační dílo – vždyť právě stavbou kanálu se Faust vykoupil ze smlouvy s ďáblem –, Faustův kanál byl chápán jako navázání na dílo přírody a jeho dovršení. Saddám Husajn se zdál kráčet ve stopách tohoto Goethova hrdiny nejen ve svých smlouvách, ale také ve svém civilizačním úsilí. Saddámovy démonické kanály lze totiž chápat v kontextu jeho kampaní proti negramotnosti a zavádění veřejného zdravotnictví, lze je chápat jako snahu o kultivaci země, která snad měla navazovat na dávné sumerské zavlažovací systémy, jež daly vznikout prvním odrůdám pšenice. Narozdíl od německého hrdiny ale irácký předák špatně počítal a jeho kanál nakonec devastaci krajiny přispěl.

Příroda a civilizace
Odhlédneme-li tedy od propagandistického obrazu Saddáma jako krutého tyrana, ukáže se mnohem zajímavější, hluboce ambivalentní figura reformátora, jehož civilizační úsilí se obrátilo proti sobě samému. Mokřady v povodí Eufratu a Tigridu pak dávají této ambivalenci tvar v měnící se krajině – starověké zavlažovací systémy pohltily mokřady, soutok Eufratu a Tigridu se prodloužil a dal vzniknout řece Šatt-al-Arab, do mokřadů se dostala slaná voda a vznikly problémy se zasolováním půdy. Následně byly budovány odvodňovací kanály, které mokřady zredukovaly na desetinu jejich území a které, namísto vytvoření úrodných polí, posílily zasolování půdy a průnik slané vody do Šatt-al-Arabu, vedly k dezertifikaci a k narušení migračních oblastí pro mnohé druhy ptáků. V neposlední řadě byla součástí tohoto pochodu k pokroku kampaň proti ší´itským obyvatelům mokřadů a jejich vysidlování. Nastala ale další změna. Kanály byly rozebrány, mokřady se dnes opět pozvolna obnovují, lidé, buvoli, ptáci a ryby se vracejí.

Je zřejmé, že tato památka Unesco je monumentem přírodního a kulturního dědictví, protože se zde na jednu stranu uchovávají stopy první kultivace a na druhou stranu jde o obnovu biotopu, zmizelého kvůli působení člověka. Zajímavé je, že zejména v Evropě je v posledních desetiletích kladen důraz spíše na nedotčenost této krajiny a na neodvratnost zániku této nedotčenosti. Jako by to, co je třeba uchovat, byla především místa, kam civilizace, nebo spíše moderní doba, nevstoupila. Anglický cestovatel Wilfred Thesiger, který v mokřadech pobýval v 50. letech 20. století a vydal cestopis Marsh Arabs (Arabové z mokřadů, 1964), tak melancholicky konstatuje, že tato oblast, kde není slyšet motor, se vylidňuje, protože lidé odcházejí za prací do měst, zvětšujících se díky kapitálu, pocházejícímu z těžby ropy.

Po velkých projektech
Podobně jako v případě Aralského jezera, i vysoušení mokřadů v Iráku ukázalo, že velké civilizační úsilí může ústit ve velkou pohromu. Ostatně i Prométheův příběh se dochoval jako tragédie (Upoutaný Prométheus, Aischylos). Znamená to ale, že je třeba se navracet k přírodě a přirozenosti, do zlatého věku lidstva, kdy jsme blaženě pásli stáda na mezopotámských planinách? I pojmy „příroda“ a „přirozenost“ byly samy vždy součástí emancipačního a spekulativního příběhu, jemuž už dnes těžko kdo uvěří. Velký sen o návratu k přírodě skončil stejně jako velký projekt jejího ovládnutí.

Dolní Mezopotámie je kulturní krajinou již pět tisíc let. Obyvatelé iráckých mokřadů se postupně vracejí k jezerům, která se opět naplňují vodou a rákosím. Nebudou se ptát, co dělat, ale budou dělat to, co jim zbývá. Věci tak budou „jako předtím“. Co totiž místním zbývá, patrně stanoví podmínky Unesco k udržení stavu místa. Otázkou tedy je, jakým způsobem mění skutečnost, že se irácké mokřady staly světovým dědictvím, vztah jejich obyvatel k místu, jež se tak stává skanzenem, a do jaké míry může být konzervace místa jeho záchranou i před jinými zájmy místních obyvatel.

publikováno: 26. 8. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …