Jak to bylo s tureckým pučem?

Naše spolupracovnice B.P. komentovala situaci v současném Turecku, v němž ještě nedávno žila. „Ve světle všech dostupných informací se jako nejpravděpodobnější jeví tento scénář: Erdogan o chystaném puči věděl dopředu, nechal ho proběhnout, aby se následně svých oponentů mohl „legitimně“ zbavit. Stejně jako věděl o chystaných atentátech IS v Suruci (20.

července 2015), nebo v Ankaře (10. října 2015), brutální krvavé lázni, kde zemřeli promíroví kurdští aktivisté, převážně studenti a další mladí lidé. Jak dosvědčuje reportáž Terezy Engelové, oba tyto atentáty měly stejný scénář: oproti běžné praxi zde nebyla přítomna policie, ta se však po odpálení bomb na místa pohotově nahrnula, a dokonce spustila na umírající a zděšené demonstranty palbu slzným plynem. Jak to bylo s pumovým atentátem na istambulském letišti (29.6. 2016) se můžeme jen domýšlet. Možné důvody, které vedou k takovým věcem jsou v zásadě dva: neschopnost bezpečnostních složek, nebo Erdoganův bezohledný zájem o posílení svých pravomocí v zemi, jejíž rozklad ho nezajímá, nebo obojí.

V současném Turecku vidíme naprosto dezorientovanou opozici – Republikánskou stranu, která odsuzuje vojenský puč principiálně a zároveň, obsazuje uvolněná klíčová místa ve státní správě. Z Erdogana se stal cynický technokrat moci, který si jezdí do Ruska kupovat know-how na odposlechy, špiclování a monitorování opozice. Řadu schopných členů svých bezpečnostních složek už odstranil po korupčním skandálu prosinci 2013, protože ho přímo ohrozily odkrytím korupce v řadách vlády a jeho vlastní rodiny.“

Tento komentář se schoduje vyprávění několika Barbořiných kolegů, kteří se Tureckem zabývají a mají s ním přímou zkušenost.

Mám za to, že je na místě ještě připsat několik poznámek: Blíží se výročí slavné porážky Turků u Vídně (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_V%C3%ADdn%C4%9B) z 11. září 1683 a s tím i bájného počátku pečení rohlíků tvaru půlměsíce a rozšíření kaváren po Evropě. (Střední) Evropa tehdy po ukrutných jatkách náboženských válek hledala a nacházela shodu o věrouce i praxi, tedy znovu se vytvářel společenský život na troskách. Byla v tom také mocenská hra elit (od škol jsme vychováváni k ošklivení si her i elit) a křivd na jednotlivcích se stalo bezpočet, ale bylo to přese všechno skutečné zmoudření, protože se ukázalo, že fungující státy jsou sice nutně nějak nespravedlivé, ale zvěrstvo nekontrolovatelných, revolučních poměrů je mnohem nespravedlivější. My jsme od těch dob definitivně „úpěli pod Rakouskem“, první generace našich emigrantů už v cizině zemřela, ale Země koruny České přesto přicházely k novému rozkvětu ve vědách, uměních i hospodářsky. Poučné je, že se v tehdejší Evropě silně věřilo, jak dokládá literární produkce stejně jako poslední boží muka u nejzapadlejších vsí. Naši předkové se nedali dohromady jen účelově před přívalem tureckých nájezdníků. Museli si sice kontinent na čas rozdělit na katolický a protestantský prostor, aby spolu mohli pokojněji žít, ale uvnitř těchto prostor nezavládl pustý cynismus a resignace. Duchovně bylo v obou táborech kde brát a z čeho se inspirovat. Nám nejznámější, protože bolševickou školou a jejími pohrobky nejvnucovanější, z té doby je represe evangelíků a libertinů Šporkova střihu jezuitskými duchovními, ale tyto bitvy měly svou velikost i tragiku, protože jejich aktéři na obou stranách měli charakter. Zatímco poúnorové a normalizační represe kultury a víry v Čechách vedli a vykonávali bolševičtí blbečkové, prospěcháři a sadisti, jezuitská represe měla vysokou úroveň, protože ji většinou prováděli inteligentní lidé, kteří byli sami vysoce tvůrčí a milovali Čechy, ačkoli byli třeba cizinci. Dlouholetá bolševická represe víry a kultury se na českém národu projevila tak, že lidé nově svobodní ztratili schopnost navázat na víru a kulturu předků a octli se nejdřív v hloupém čekání na nezávazné pozvání do svaté a bezvadné církve a prvotřídního, prvoplánově snadného, srozumitelného umění zadarmo. Obojí je nesmysl. Nesektářské církve jsou vždy přiznaně lidsky ušmudlané a skutečné umění klade velké nároky. Vypořádat se s obojím je podmínkou, aby nás v Čechách a Evropě ještě něco skutečně pojilo dohromady. Potřebujeme také nové jezovity, tedy vykladače naší kultury a inspirátory jako sůl, protože ani tlak blížících se hord jinověrců nás nemůže udržet pospolu ani dost pevně ani dost dlouho. Je to ovšem hlavně úkol pro každého jednotlivce. Jako se dá říci kolik procent HDP dává na kulturu a obranu, tak se dá dobře vyčíslit kolik procent každodenního času věnujeme péči o sebe. Soukromá kultura spočívá ve zkoumání a hledání nejlepší potravy po duši a bezpečnost v stále lepším rozumění tomu, odkud něco opravdu hrozí a odkud kyne.

Dnešní Turci také mohou navázat na tradici dávné evropské kulturní velmoci jedině v určitém duchovním klimatu. A potýkají se tím pádem asi s podobným problémem jako my. Pojí-li je jen láska k diktátorovi, který navazuje na ty nejpitomější manýry sultánů, stíhá nesrovnatelně vzdělanějšího, přímějšího a kultivovanějšího politického rivala i tisíce jeho sympatizantů až za hrob a vzbouzí nenávist ke Kurdům jako kdysi jiní k Arménům, pak je po nich veta. Turkům nezbývá, než přimět současného diktátora ke změně politiky nebo ho nahradit, někým, kdo probouzí v lidech jiné síly, než zášť. Nemáme u nás zatím tak mocného primitiva jako mají v Ankaře, ale i nám nezbývá než odmítnout (nejen ve volbách) nízké cíle a pitomoučké fráze reprezentované našimi hlupáky Babišem, Zemanem, Konvičkou, Haškem, Škromachem, Zahradilem…a odvážit se náročnějších střetů s politickými talenty (hledat všude možně) a sami vést náročnější rozpočet osobního času ve prospěch víry a kultury.

 

publikováno: 28. 8. 2016

David Bartoň

David Bartoň

Šéfredaktor Přítomnosti /

NEJNOVĚJŠÍ články


Může si Babiš starší i ve Švýcarsku dělat cokoli?

Vážený pane velvyslanče, obracím se k Vám s prosbou, aby se orgány Švýcarské konfederace v co nejkratší době …

U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …