Koho škola naučila aspoň číst a psát?

Milan Plchot (1955–2015) žil posledních několik let v ručně zhotoveném energeticky samostatném domě (tzv. slamáku) v Rychlebských horách. Rád pozoroval přírodní zákonitosti a po vzoru Henryho Thoreaua si sám na sobě ověřoval, co je jeho tělu a duši prospěšné a co nikoliv. Své poznatky sepsal do knihy Návod k používání sebe sama (Milan Plchot, 2012, 478 s.), v níž reflektuje nejen své vlastní zkušenosti, ale zamýšlí se i hlouběji: bylo by možné změnit stávající společenský systém tak, aby byli lidé šťastnější? Začátek takové změny vidí autor v odlišném přístupu k výchově našich dětí.

Je opravdu tak rozumné heslo učit se, učit se, učit se? Které navíc nevstoupilo do dějin ústy našeho slavného rodáka Járy Cimrmana. Možná je lepší otázka, jaká je vhodná cesta tohoto učení? Dnešní přístup je takový, že člověk je „profesionálně“ vyučován už v jeslích a táhne se to s ním až do smrti. V dospělosti jsou to různé přeškolovací kurzy, zájmové vzdělávání a koníčci. Kdo nám však zaručí, že takto obdržené informace jsou alespoň z padesáti procent pravdivé, že nejde o manipulaci díky záměrnému sdělování polopravd? Navíc padesát procent je běžná míra úspěchu i chyb, když něco neznáme a rozhodujeme se zcela náhodně, pokud máme k rozhodování možnosti „ano“ či „ne“. Dnešní svět je na jedné straně atomizován, tedy dělen na co nejmenší celky a na straně druhé globalizován, neboli spojován do jednoho tělesa. Atomizace se projevuje profesní specializací, globalizace potíráním místní kultury. Je v pořádku, že jde jeden trend vpravo a druhý vlevo? Samozřejmě, všichni vyučující přesvědčují, že s narůstající složitostí je nutná specializace, což se pak odráží ve specializaci studia. Důsledky však dorůstají tragických rozměrů například v medicíně, kde nám jeden lékař léčí něco, co nám druhý zase svojí léčbou poškozuje. Není spíše ta složitost dána nepochopením základních zákonitostí? A pokud se globalizace týče, není to potlačování místní kultury, potřebné k tomu, abychom byli všichni otesáni stejným způsobem a mohli tak plnit stejné úkoly? Výrobu a spotřebu stejných produktů?

Předchozí odstavec je napsán zcela podle dnešních metod zpochybňování, které nás mají nakonec přivést na pravou víru hlásanou daným vyučujícím. Takže jak hledat správnou cestu výuky a nenechat se lidově řečeno „ukecat“ tím, komu to rychleji mluví. Zamysleme nad následujícími větami:

Dítě milujících rodičů je samo vedeno svým vlastním duchem. Rodiče pouze umožňují rozvíjet talent a na straně druhé umožňují rozvoj těch stránek, které by jinak zakrněly. Tudy cesta vede.

Dále. Koho z nás škola naučila více než číst a psát. Všechno další jsme se učili sami podle své vlastní vnitřní motivace. Motivace byla navíc ještě snižována podáním, které bylo častokráte spíše odháněním od tématu než pomocí dostat se do hloubky. Nebo jsme se snažili být všude co nejlepší, abychom tak udělali rodičům radost, nebo abychom nebyli za špatné známky trestáni. A dnes? Metody se změnily, ale výsledek je ještě horší. Tak tudy cesta nevede, jak to „správně“ hodnotí většina těch, kteří právě ukončili povinnou školní docházku slovy: „už se nikdy nebudu nic učit“.

Neodpustím si poznámku, že Albert Einstein a mnozí další géniové se stali geniálními pouze proto, že byli v dětství bráni za hloupé nebo řekněme pomalejší a nikdo se je nesnažil cepovat přílišným vzděláváním. Nebyli otravováni a vyvíjeli se sami svým tempem a hlavně svým směrem. Kupodivu se z těchto „ošklivých káčat“ nakonec vyklubali géniové. Tady, na konci statistik je potřeba hledat. Proč mluvím o statistice? Většina jevů má takzvané „normální rozložení“. Pokud bychom toto rozložení nakreslili graficky, tak vypadá trochu jako klobouk z boku. Pokud použiji příměr z literatury, tak jako ona krajta co spolkla slona. Výška znamená četnost jevu. Jevy na začátku a konci statistiky jsou málo časté, tvoří okraj klobouku. Jevy uprostřed jsou nejčastější a tvoří dutinu klobouku, do níž se zespodu strká hlava. „Vědecký“ materialistický přístup vezme vše co je běžné, což bývá mnohdy 98 až 99 procent a tím zbytkem se nezabývá! Ono se totiž s tím zbytkem těžko, přetěžko pracuje a uspěchaná doba chce výsledky. Jenže pokud formulujeme zákony z té většiny a na menšinu se nedají použít, tak si můžeme být zcela jisti, že jsme někde udělali chybu, která se nám časem vymstí. Častokrát se těm okrajovým jevům připisuje chyba při zpracování dat, chybná metodika sběru dat nebo něco podobného. Ti, kteří si však dají práci s tímto nezpracovaným „zbytkem“, bývají nejednou odměňováni takovými poznatky, které jsou pro lidstvo násobně cennější než původní zákonitosti formulované ze středu statistiky. Takže když se vrátím zpět k tématu povinného vzdělávání, pak začíná být jasné, že okraj té statistiky je individuální tempo rozvoje individuálním směrem! Jakékoli nucení ke vzdělávání vede k nechuti vzdělávat se a nakonec k nevzdělanosti. Komenský měl asi pravdu, když říkal škola hrou, jenže jak si tu hru představit v konkrétních podmínkách dnešních dnů.

Kolikrát jsme měli ve škole potřebu zeptat se na něco, co nás zajímalo a nedovolili jsme si tento „přepych“, aby se nám ostatní nesmáli. Nebo, což bylo ještě horší, aby nás učitel neodbyl, protože sám odpověď neznal. Dnes jsou možnosti v mnohém nakloněny k tomu, aby se už malé dítě mohlo zabývat do hloubky tím, co jej skutečně zajímá a komunikovalo třeba i se špičkovými kapacitami v oboru, byť se jeví na takovéto poznatky ještě malé. Jak ale umožnit individuální tempo a individuální směr výuky? Znamenalo by to změnu celého stávajícího školství. Školy by mohly zůstat, i když by to šlo i bez nich.

Učitel by byl profesionálním pedagogem, a nikoli odborníkem na konkrétní předmět. Dětem by se věnoval sám několik prvních let. Profesionálním pedagogem se však člověk rodí a nikoli vychovává ve školách. Takže prvním vysoce důležitým prvkem je pedagog s velikým srdcem, kterému bude na dětech záležet. Nejprve je potřeba naučit se psát a základy počítání. Takovýto pedagog by se věnoval dětem ve třídě po skupinkách dle jejich individuálního tempa a zcela bez jakéhokoli známkování. Učenlivější by se za tu dobu naučily více než je minimum, pomalejší by bezvadně ovládali to společensky nutné minimum. Společně by je pak motivoval předčítáním knih dětem příjemných, aby se nadchly pro čtení samy. Nechal by je řešit různé hlavolamy, děti by se učily základům práce v rozličných rukodělných oblastech jako je například kreslení, práce s hlínou, se dřevem a kamenem, občas by se proběhly. Prostě něco blíže Waldorfskému typu školství a na hony vzdáleno současnému, dvě staletí starému školskému modelu. Za dva roky by děti radostně četly a každé by ukázalo část svého přirozeného talentu. Tento talent by pedagog rozvíjel zhruba od třetího roku výuky ve spolupráci se specialisty ne-pedagogy, kteří by pracovali na internetu s dětmi odkudkoli z celé republiky. Specialisté by pracovali s dětmi do výše úrovně svých vědomostí a složitější věci by řešili spolu s dětmi a s vyššími specialisty v oboru. Pokud by bylo potřeba, tak by specialisté byli účastni i mezioborového propojování, ze kterého by vyšla spousta nových poznatků daných právě neomezovaným rozletem ducha každého dítěte. Z takovýchto propojování by vznikaly neformální vztahy a po zhruba pěti letech by děti dosáhly vysoké odbornosti ve svém zaměření. To by byla, dle dnešních měřítek, za dětmi sedmá třída. V tuto dobu, rychlejší i dříve, by mohly navštěvovat výukové kurzy organizované na různých školách. Zde by se naučily rutinním vědomostem, u kterých zjistily, že jim chybí a budou je potřebovat pro další práci ve vybraném směru. Šlo by o doplňkové studium, které by nahrazovalo většinu dnešních předmětů. Děti už by samy věděly, které všeobecné informace jim chybí a nemusely by tímto vzděláváním zatěžovat specialisty. Navíc by se na doplnění vědomostí těšily, protože by jim pomohly postoupit ve svém zaměření. Kdykoli v budoucnu by se mohly vrátit a pokračovat v daných předmětech do větší hloubky. Sama výuka předmětů by byla zaměřená více směrem k životu a nikoli k „mrtvým datům“. Celý popsaný systém je samo-motivující. Nikdo by nemusel děti nutit do vzdělávání. Ty, která by zajímala spíše řemesla, by se jim začaly daleko dříve věnovat a s daleko větším nadšením. Nebylo by potřeba hodnocení, protože každý specialista, se kterým by děti spolupracovaly, by sám věděl, které dítě rozvíjet kterým směrem. Specialista by si určoval, se kterým dítětem bude spolupracovat rád dlouhodoběji a které odkáže na obdobného odborníka jako je on sám, ale s povahou odpovídající spíše povaze dítěte.

Z uvedeného je zřejmé, že by se část školství přesunula do výukových kurzů se stupňovanou obtížností, zůstalo by učňovské školství, kam by ale mohly přijít děti již v mnohem mladším věku než dnes. Univerzity by se přeměnily opět spíše na sítě spolupracovníků, kde by studenti byli již i současně specialisty na určitou oblast a byli by zapojeni do vzdělávání mladších. Takto by postupně vznikaly prolínající se týmy, které by tvořila celá společnost. Přibylo by velké množství speciálních mezioborových „předmětů“, nebo spíše specializací. Kdokoli by se zaměřil nějakým novým směrem, tak by byl i zpětně propojen se specialisty, kteří mu dříve pomáhali. Specialisté by jej doporučovali zase těm studentům, kteří by jeho specializaci potřebovali pro svůj růst. Zpětné propojení je důležité i z toho důvodu, že bývalý žák a bývalý vyučující jsou schopni najít společný jazyk pro popsání nového směru a jeho zpřístupnění dalším zájemcům ve společnosti. Takto by se rozšiřoval „katalog“ vazeb mezi jednotlivými odbornostmi. Protože by se učili všichni a pořád, tak by byli všichni stále spojeni se špičkovými informacemi v oboru a tyto by se daly s minimálním zpožděním zavádět do praxe ve vzdělávání a ve výrobě. Takovýto model ovšem vypadá jako nedosažitelný stav, nebo ne?

(Pokračování brzy)

Vybrali a upravili Pavlína Havlová a David Bartoň

publikováno: 2. 9. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …