Bezpečí není nikdy dost

Zeptala se mě matka, proč mají mít lidé v Německu doma na deset dní zásoby. Jestli se chystá něco, o čem neví. Nevím to pochopitelně ani já. Nakonec jsme se shodli na logickém vysvětlení, že když jsou lidé nervózní z migrační krize, je třeba je nějak zabavit. A máloco uklidňuje tak jako hromadění zásob.

Vzpomínám si na svoji babičku. Narodila se za první světové války a prožila druhou a celý život byla obklopena propagandou studené války. Máloco stmeluje lidi tak jako společný nepřítel a komunistická propaganda toho hojně využívala. Možná si i vy pamatujete na články o německých revanšistech a amerických imperialistech, kteří by nás rádi obsadili. Na základě svých životních zkušeností tedy moje babička každé jaro očekávala, že na podzim vypukne válka. Měla na to téma několik pořekadel, vybavuji si zejména: „Až bude válka, tak tlustí budou hubení a hubení studení.“

Babička rozhodně hubená nebyla. Na válku jsme byli doma připraveni, sklep byl doslova nabit všemožnými kompoty a marmeládami, ve spíži byla železná zásoba čínského lančmítu a sardinek. Nejinak tomu bylo i v ostatních rodinách. Některé to dokonce dotáhly na mnohem vyšší úroveň – vyprávěl mi minulý týden bývalý spolužák, že v rodině jeho tchyně mají dodnes ve stodole ohromnou hromadu předrevolučních pracích a čisticích prostředků, takže perou v prášcích značky Merkur a Titan, které byste dnes v obchodech marně hledali.

Bezpečí se stalo i tahákem krajských voleb. Ty extremističtější strany rovnou na plakátech píší, že ochrání Vysočinu před migranty, zavedené strany mluví o bezpečí obecně, pod čímž si také (mrk, mrk) představme uprchlíky. Podle statistik jsme šestá nejbezpečnější země na světě, ale bezpečí není nikdy dost.

Zároveň se objevuje i jistá nostalgie po nebezpečí. V ženských facebookových skupinách slaví velké úspěchy motivační obrázky připomínající, jak naše generace vyrůstala. Ano, je to všechno pravda – rostl jsem na vesnici a běhal celé dny s dřevěným mečem, štítem a lukem po lese. Jednou jsem při sáňkování narazil do cizích sáněk, z hlavy mi tekl proud krve, babička mi ji osprchovala a postříkala něčím štiplavým a poslala mě zase sáňkovat. Žádné vyšetření CT neproběhlo, tenkrát něco takového myslím ani neexistovalo.

Když jsem ve dvanácti toužil jezdit na mopedu, děda mě vzal na louku, posadil mě na něj, plácl do zad a řekl – jeď! Tak jsem jel, vesele přes louku, a do týdne už po louce na motorkách jezdili všichni kluci z vesnice.

Myslím ale, že to tak na vesnicích funguje dodnes a všechny ty motivační citáty líčící současná děcka jako vystrašené bytosti lpící na wi-fi síti a sedící celé dny před počítačem jen brnkají na nostalgickou strunu, anebo to sdílejí Pražačky. Já lidem na vesnicích a malých městech nezazlívám, že se bojí lidí mluvících cizím jazykem a možná i vyznávajících nějaké bohy, o kterých naše kapličky na rozcestích nikdy neslyšely.

Vesnice dokázala být vždycky krutá. Když jsem vyrůstal, u nás na vesnici se stala následující věc. Byl tam manželský pár, těm se narodila trochu mentálně postižená holčička Marta. Ti lidé se rozvedli a o holčičku neměli zájem. Tak se jí ujala její babička, ale ti lidé byli takové svině, že až vypudili tu babičku z baráku. S holčičkou pochopitelně.

Psal se rok tak 1985, víc ne, takže babičce přidělil národní výbor nějakou místnost a ona dělala to, co babičky na vesnici dělají: chodila do lesa pro dříví, na borůvky a tak. S tou Martou se pochopitelně nikdo z dětí nechtěl kamarádit, protože byla divná. A s tou její babičkou taky ne, protože lidi se chtějí bavit s těmi, co jsou úspěšní, a ne s lidmi vytlačenými na okraj. Ta holčička jen trochu zadrhávala v řeči, byla trochu emočně nestabilní, ale to stačí, když jsi jiný.

Mojí babičce se to nelíbilo a začala je zvát k nám domů – ve vesnici jako jediná. Půjčovala holčičce pohádky, dodnes mám knížku Anglické pohádky, kterou ta holka pokecala krupicovou kaší. A doučovala tu holčičku, učila ji různé básničky a pomáhala jí s domácími úkoly, a pomohla jí projít školou – a ta holka pak vyrostla a vdala se za nějakého hodného zedníka, mají spolu normální děti. Ví bůh, jak by to dopadlo, kdyby nepotkala někoho, kdo jí podal pomocnou ruku.

I já jsem se jí zpočátku bál a trochu jakože štítil, znáte to. Ale ta láska a soucit, které moje babička ukázala, byly takové, že jsem tu situaci přijal a občas jsem s ní i mluvil, když u nás byla. Ani tu zničenou knížku jsem jí nikdy nevyčetl. Kéž bychom ten soucit měli dneska i my – v šesté nejbezpečnější zemi světa, a přece, jak se zdá, obklopeni nebezpečím.

Psáno na IHNED.

publikováno: 17. 9. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …

Zpráva o dosud nepředstavitelném zhovadění lidstva

Poslední kniha Patrika Ouředníka „Konec světa se prý nekonal“ je velmi duchaplná a skvěle se čte, …

30 let po plyšáku zas nás maj kurvy v háku

 Falšují se dějiny, jsou tu přece od toho. Kdo sloužil bolševikům a hrabal na sebe, může …