Policejní, rasistický stát do tří let?

Pierre Daix (1922 – 2014) Novinář, spisovatel, někdejší člen francouzské komunistické strany (PCF) a bývalý vězeň z koncentračního tábora Mauthausen. Po válce působil ve vládě, poté zastával funkci šéfredaktora komunistického týdeníku Les Lettres françaises a deníku Ce soir. Po roce 1974 se s komunistickou stranou rozešel.

Mimo několik biografií a vzpomínkových knih o svém působení v PCF, napsal desítky publikací o moderním umění, především o díle Pabla Picassa. Žil v Paříži, ve dvanácté městské části.

Jeho druhá žena je dcerou Arthura Londona, který byl také pro svůj židovský původ odsouzen s dalšími komunisty ve vykonstruovaném, z Moskvy řízeném procesu se Slánským (viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Artur_London).

O Československu píšete ve svých memoárech Tout mon temps, zase jste byl překvapen.

Ano, jenže jsem se tam dostal až po třech letech, v roce 1950, kdy jsem do Prahy přijel jako vedoucí delegace PCF. Tenkrát jsem byl šéfredaktorem komunistického časopisu Les Lettres françaises. Objevil jsem úplně jinou zemi. Před obchody fronty, nedostatek zboží, v ulicích zakřiknutí zjevně vystrašení lidé. Tehdy už na tom byla Paříž, Francie, tedy co se týče zásobování, hospodářství, určitě lépe. Navíc strach ze špiclování v Praze doslova visel ve vzduchu. Ostatně po několika hodinách jsem si všimnul, že i mě sleduje tajná policie. Ani se to nějak nesnažili maskovat.

Nekladl jste si otázky, co se stalo? Proč ve svobodné ale kapitalistické Francii se život zlepšil a funguje, a proč naopak v zemi ovládané soudruhy to jde od desíti k pěti?

Samozřejmě že jsem si je kladl a kladl jsem je i českým přátelům, kolegům při jednáních. Ovšem bezvýsledně. Lidé se báli otevřeně mluvit. Což platí i o Bedřichu Geminderovi, který byl mým hlavním partnerem při jednáních. Používal fráze, mluvil o nějakých nejasných problémech, záškodnictví z ciziny, zostřeném třídním boji, lépe řečeno mlžil. Když jsem se zeptal, proč mě sleduje policie, odpověděl, že je to v zájmu mé bezpečnosti. Chtěl jsem se taky setkat s Londonem, který zastával funkci viceministra zahraničí. Nešlo to, ani mně na něj nechtěli dát telefon, prý se to nesmí. Což byl pro mě šok. Nesmí se dát telefonní číslo? Ve Francii věc nepředstavitelná. Navíc číslo blízkého soudruha vedoucímu spřátelené komunistické delegace. To bylo naprosto nelogické.

Jak jste si to všechno vysvětloval?

Nijak, prostě mě to jen velice zmátlo. Pak nás z Prahy poslali na tři týdny na Moravu a na Slovensko. Měli jsme obdivovat úspěchy socialismu. Ale na venkově byla situace v zásobování ještě horší než v Praze. Navíc jsme velice rychle zjistili, že se nemůžeme pohybovat svobodně, hlídali nás na každém kroku. Schůzky s pracujícími byli taky dopředu připravené. Když jsem se vrátil do Francie, podal jsem vedení strany zprávu, kde stálo černé na bílém, že v Československu vznikl policejní stát.

Vyvolalo to nějakou odezvu, diskuzi mezi čelnými představiteli PCF?

Nevím. I z následujících cest do Československa jsem předával takovéto zprávy Laurinu Casanovi, který byl členem politbyra. Vždycky to strčil do kapsy a když jsem mu líčil, jak se tamní situace zhoršuje, jenom pokrčil rameny a prohodil, „uvidíme“.

Kolikrát jste byl v Československu?

Po návštěvě v roce 1950 ještě dvakrát. Naposled v roce 1952. Pak až za pražského jara v roce 1968.

A to jste se nikdy nesešel s Arturem Londonem?

Až v roce 1951. Vůbec netušil, že jsem byl rok předtím v Praze. Uspořádal oficiální večeři, kde byli zástupci deportovaných z koncentračních táborů. Nějaký člověk z východního Německa, antititovec z Jugoslávie a já. Na nějakou soukromou debatu nebyl prostor. Když jsme se loučili, prohodil, „příště bude víc času a popovídáme si.“ Za pár měsíců ho zavřeli. Atmosféra ale pořád houstla. Když jsem přijel do Prahy na podzim roku 1952, ubytovali mě v hotelu Alcron. Přišel pak za mnou šéfredaktor Rudého práva, teď už si nevzpomenu na jeho jméno. Byl u toho tlumočník, ale když jsme se vítali, nečekaně mě objal, byť jsme se nějak důvěrně neznali, a německy mně pošeptal do ucha, „zavřeli Slánského“. Tenkrát jsem to ještě úplně netušil, ale dnes už vím, že právě tehdy dostalo moje komunistické přesvědčení první povážlivé trhliny.

Proč?

Prostě se mně začala zjevovat ta obludná lež, na které ten systém stál. Víte, ve francouzském komunistickém tisku jsem byl blízkým spolupracovníkem a přítelem Louise Aragona. Mimo zmíněný Les Lettres françaises jsem určitý čas z pozice šéfredaktora řídil i večerník Ce soir. Oba tituly spadaly do přímé Aragonovy kompetence. Takže jsem se rovněž dobře znal i s jeho ruskou ženou Elsou Trioletovou. Což byla mimochodem švagrová básníka Majakovského. A zase v tom roce 1952, když se vraceli z jedné ze svých návštěv Sovětského svazu, čekal jsem na ně na letišti a Elsa, když sestoupila ze schůdků, řekla mi, „Pierre, jsou to tam hitlerovci, Židi už jsou zase nepřátelé.“ Pak mně vysvětlila, že kvůli jejímu židovskému původu Moskva zakázala její účast na mírovém kongresu ve Vídni. Což mě vyrazilo dech, byli jsme přece komunisti, noví lidé, kde neměl původ hrát žádnou roli. Ona to tehdy z atmosféry v Moskvě vytušila, co se připravuje. Dnes už víme, že zcela správně, neboť stárnoucí a nemocný Stalin osnoval další čistku. Tentokrát proti židovským lékařům, potažmo proti všem Židům. Zachránila je Stalinova smrt.

Navíc se na začátku padesátých let měnily poměry i ve francouzské komunistické straně. Jak už jsem říkal, na kongresu v roce 1950 byli ze strany vyloučení komunisté, kteří před válkou nesouhlasili s německo-sovětskou smlouvou a po okupaci Francie se ihned a navzdory moskevským direktivám zapojili do odboje. Pozice naopak upevnil Duclos a jeho noshledi, jako třeba Georges Marchais, kteří zpočátku okupace nedělali nic, anebo přímo spolupracovali s Němci. Frapantní je to především u Marchaise, pozdějšího prvního tajemníka strany. Jak vyšlo najevo v devadesátých letech po okupaci se sám iniciativně přihlásil na práci do Německa a celou válku strávil v továrnách Messerschmidt v roli konfidenta. Donášel na pracovně nasazené Francouze. Což jsme samozřejmě tehdy nevěděli, ale člověk cítil nespravedlnost, když staří odbojáři či přímo přeživší z koncentráků byli naráz označováni za reakcionáře, nepřátele. Abych se ale vrátil k vaší otázce, v té době jsem prostě začal věci vidět jinak, nebo začal tušit, že něco není v pořádku. Neboli kde je ta spravedlivá šťastná společnost, když si nedůvěřují ani její představitelé, kteří se mezi sebou likvidují, zavírají, jako v Československu? Jak si máme být všichni rovní, když se zase vytahuje otázka původu jako v Sovětském svazu? Není to všechno jinak, když ze systému mají prospěch jen kariéristé, zbabělci a oportunisté, jako na čelných místech v PCF?

Co jste z toho vyvodil?

Tehdy jen první pochybnosti. Nezapomeňte, že jsem býval zapálený komunista. Vzdát se jen tak ze dne na den části života, ale i odkazu zastřelených či vězněných kamarádů z koncentráku, kteří věřili ve spravedlivější společnost, není jednoduché. Navíc v té době záhy zemřel Stalin. Pak přišel Chruščov a jeho legendární projev na XX. sjezdu sovětských komunistů. Věřil jsem, že v celém hnutí udělá pořádek, konečně vyrazíme správným směrem.

A co maďarské události z roku 1956?

Neměli jsme o nich tolik zpráv jako dvanáct let později o pražském jaru. V Budapešti se oproti Praze taky bojovalo, v ulicích střílelo. Z našeho pohledu to vypadalo jako kontrarevoluce, občanská válka mezi stoupenci komunismu a jeho odpůrci. Sovětskou brutalitou jsme však byli zaskočení, otřesení. Tehdy taky začala válka v Alžírsku a podobně brutálně se ke své kolonii a jejím obyvatelům chovala i Francie. Což bylo další rozčarování, neboť obě mocnosti, kapitalistická i socialistická, reagovaly stejným způsobem. I tady se přece hlásala rovnost, svoboda, bratrství, platila lidská práva a právo na sebeurčení, avšak realita ukázala, že jsou to jen iluze.

Co tedy rozhodlo o vašem rozchodu s komunistickou stranou?

Události v Československu z roku 1968. Byl jsem tam a dobře jsem věděl, že se nejedná o žádnou kontrarevoluci, jak nám ji prezentovala Moskva. Psal jsem o tom úplně otevřeně do týdeníku Les Lettres françaises. Po příjezdu tanků jsem své aktivity v PCF zastavil. Ze strany jsem definitivně odešel v roce 1974. Ve Francii tenkrát vyšlo Solženicinovo Souostroví gulag. Při té příležitosti jsem vydal knížku Ce que je sais de Soljenitsyne, (Co vím o Solženicinovi), kde jsem se snažil popsat své zkušenosti a pochybnosti s komunistickým režimem, jak jsem je zažil či slyšel z vyprávění jiných. Třeba z toho Londonova, když se v šedesátých letech konečně vrátil do Francie a popsal mně, co se dělo v Československu i ve straně po převzetí moci, jak se stupňoval teror, vznikaly vykonstruované procesy atd. Ostatně to sám velmi dobře napsal ve svém Doznání. Mimochodem víte, že rukopis Doznání London přivezl do Prahy 19. srpna 1968? Teprve v polovině roku 1968 se domluvilo, že knížka může konečně vyjít i česky. Když pak ale London uviděl tanky, co nejrychleji odjel pryč, neboť tušil, co se bude dít. Moje knížka o Solženicinovi sice vyšla, ale přinesla mně zdrcující kritiku z pera šéfredaktora L´Humanité René Andrieu. Což mně už bylo jedno, poněvadž jsem ze strany vystoupil.

Když vám London vyprávěl, co se dělo v Československu i v KSČ po převzetí moci komunisty, došlo vám, že něco podobného by jste prováděli i vy ve Francii, kdyby jste mohli vládnout?

O tom jsem tak tehdy nepřemýšlel. Spíš jsem se snažil pochopit, kde a proč se stala chyba, jak by šlo tento systém napravit, reformovat, aniž by neztratil ze zřetele své původní ideály.

U starých komunistů mně vždycky vadí, že když už přiznají chyby režimu, vždy jen v souvislosti s nespravedlivě žalářovanými nebo popravenými soudruhy. Jakoby neexistovaly statisíce nevinných či jinak smýšlejících nestraníků v Československu, anebo miliony v Sovětském svazu, kterým ten zrůdný systém zničil životy. Vyprávěl vám London třeba o pronásledování církevních hodnostářů, katolíků, nekomunistické inteligence?

Podívejte se, byla studená válka. Ve Spojených státech zase pronásledovali komunisty, levicově smýšlející lidi. Období mccarthismu je v tomto směru přece známé. V západním Německu byla komunistická strana přímo zakázaná. Každý se nějak bránil proti těm, které vnímal jako nepřátele. Jiná věc je ale brutalita, kterou používali lidové demokracie na čele se Sovětským svazem. Jenže to víme až dnes. Tehdy jsme informace o tak velkém rozsahu represí neměli.

Když v roce 1929 belgický ilustrátor Hergé vydal komiks „Tintin v zemi sovětů“, přesně v něm popsal a ukázal brutalitu sovětské kolektivizace, řádění tehdejší Čeky atd. Přitom v Sovětském svazu nikdy nebyl. Jak to, že někdo věděl, byl informovaný o rozsahu represí?

I kdybych tenkrát toho Tintina četl, tak bych mu nevěřil. Pro nás to představovalo protisovětskou propagandu.

Zůstal London po svých zkušenostech v Československu přesvědčeným komunistou?

Víru v ideály neztratil.

Co to znamená?

Víru ve spravedlnost. I proto později podporoval vaše disidenty, chartisty, byť mnozí z nich komunisty nebyli. Pro něj tato aktivita znamenala pokračování osobního boje za spravedlivou společnost. Vím to velmi dobře, neboť v šedesátých letech jsem se stal jeho zetěm a na toto téma jsme spolu často hovořili.

Zmiňoval jste Louise Aragona. Jak tento světově proslulý básník a intelektuál komentoval mezi blízkými lidmi, kterým jste byl třeba i vy, všechny události, o nichž jsme teď mluvili a vám otevřeli oči?

V padesátých letech se držel oficiální linie. Nezapomeňte, že v Sovětském svazu studoval a žil jeho syn. Aragon velmi dobře věděl, co by ho tam čekalo, kdyby třeba jako Camus vrátil legitimaci, odešel ze strany a otevřeně ji kritizoval. V šedesátých letech jsme se spolu snažili v Les Lettres françaises na zločiny stalinismu poukazovat, kritizovat je. Ostatně i proto nám strana postupně osekávala finance, až týdeník v roce 1972 zanikl.

(Rozhovor vznikl v Paříži 2O12 a jeho záznam ve francouzštině je zachován v archivu ÚSTR)

 

publikováno: 18. 9. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …