Muž se dvěma matkami

Kamel Daoud vstoupil do veřejného povědomí v loňském roce – za svůj první román Meursault: přešetření získal jednu z nejvýznamnějších francouzských literárních cen – Goncourt, na závěr úspěšného roku strhnul lavinu komentářů, mimo jiné i v Přítomnosti, svým článkem pro Le Monde, v němž se vyjadřoval k útokům, které proběhly na Nový rok v Kolíně a které spojil s „chorobným vztahem k ženě a k touze v arabském světě“.

Dvě vlasti
Román je přešetřením Camusova případu ve všech smyslech – jedná se o konkrétní případ Meursaultem zavražděného Araba, jedná se ale i o Camusovu knihu jakožto literární text, jakožto součást francouzské literatury. Daoud se tak stává členem dvou spisovatelských obcí, alžírské a francouzské. V Alžírsku je pronásledován. Rozhodl se nepsat arabsky, ale francouzsky. Psaním ve francouzštině tak získává v určitém smyslu vlast, která je a není jeho vlastí.

Přestože, jak ukazuje v níže v odkazech uvedené knize Kaoutar Harchi, přechod na francouzský trh a začlenění do literárního světa v metropolitní Francii není zcela bezbolestné, Daoud je bezpochyby součástí vlasti frankofonní literatury. Je to ale vlast, jejíž pas tento spisovatel nemá. Je to vlast, která, kdyby byly věci bývaly jinak, mohla nebo snad měla být jeho vlastí občanskou: kdyby se Alžírsko nebylo osamostatnilo (1962), kdyby byla Francie dala Alžířanům občanství, kdyby byl mohl kolonialismus probíhat jinak. Daoud je tak cizincem ve své rodné zemi, píše francouzsky, hlásí se k francouzské kultuře, a cizincem v oné druhé vlasti, kde bude vždy, jak říkají Francouzi, alžírským spisovatelem francouzského výrazu (d´expression française), Alžířan, co má výraz Francouze.

Dvě matky
Camusův Cizinec začíná pohřbem Meursaultovy matky, slavná první věta zní: Dnes umřela maminka. Podobně i hrdina Daoudova Přešetření stojí ve stínu matky, která ho nutí pomstít smrt bratra, Araba zavražděného Meursaultem a kvůli níž se učí francouzsky. Oba romány jsou ve stínu matky, ale zatímco Meursault má pouze jednu, Hárún nemá ani tu a Daoud má dvě. Hárúnova matka je totiž především matkou jeho mrtvého bratra, Hárún sám je pro ni jen nástrojem pomsty, prodlouženou rukou, jejím orgánem, nikoli individuem, kterým se stal jeho bratr, paradoxně právě svou smrtí, protože tehdy se natrvalo přerušilo spojení mezi matkou a dítětem. Hárún má tedy pouze otce, autora románu.

Spisovatel Kamel Daoud/Kamál Dáwad má matky dvě – arabštinu a francouzštinu. Neboť matkou postavy autora, kterou, jak nás učí literární teorie, nesmíme nekriticky ztotožňovat s historickou, reálnou osobou, je právě jazyk, který plodí postavu autora, k níž má čtenář přístup pouze v podobě textu. Spisovatel získává individualitu tak, že se vymezuje vůči mateřské matérii, vytváří svůj vlastní idiom, jazyk svého textu. Ale tento jazyk nikdy nemůže být zcela jeho, z povahy jazyka. U Daouda se pak tato situace zdvojuje: nakládá s jazykem, který nemůže být jeho, za prvé, protože jazyk není nikdy pouze něčí a za druhé, protože francouzština není jeho jazykem. Jak píše Jacques Derrida, alžírský Žid a Francouz: „Mám pouze jeden jazyk, a ten není můj“.

Menšinový jazyk
„Vždy mluvíme pouze jedním jazykem, nikdy nemluvíme pouze jedním jazykem,“ píše dále Derrida. Francouzština se podle tohoto zákona může stát menšinovým jazykem, v tom smyslu, že neprodukuje pouze totalitarizační diskurz, ale že dává možnost vzniku mnohohlasí, dává promlouvat druhému. Menšinovost totiž spočívá právě ve vytváření prostoru pro promluvu druhého. Matka-francouzština tak může být Daoudovi vděčná, její syn ji udržuje naživu, obnovuje totiž její dialogičnost.

Právě tento rys činí Daoudovy texty zajímavými pro Čechy. Francouzština, jazyk s 220 miliony mluvčích, se díky jemu a mnohým dalším, také díky arabštině, kterou tito spisovatelé nepíší, může vždy znovu stávat menšinovým jazykem. Jazyk menšinový není totéž co jazyk malý, ale v jistém smyslu je právě jeho opakem. Může dávat prostor promluvě druhého.

Kámel Daúd, Meursault: přešetření, Praha, Odeon, 2015.

Jacques Derrida, Monolinguisme de l´autre, Paris, Galilée, 1996.

Kaoutar Harchi, Je n’ai qu’une langue, ce n’est pas la mienne, Paris, Fayard, 2016.

Program Festivalu spisovatelů Praha: http://www.pwf.cz/rubriky/festival-2016/program/

Recenze Daoudovy knihy v češtině: http://www.iliteratura.cz/Clanek/35079/daoud-kamel-meursault-contre-enqu234te-

http://www.iliteratura.cz/Clanek/35667/daud-kamel-meursault-presetreni-in-respekt

Kritika českého překladu: http://www.iliteratura.cz/Clanek/37125/daud-kamelmeursault-presetreni

publikováno: 6. 10. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …