Chceme moci za všechno?

Masochismus je dosti zvláštní duševní rozpoložení, které přináší určité sekundární zisky. Freud ve svém slavném spise napsal, že to je de facto sadismus naruby. Je známo, že masochismus jako první popsal ve Vídni muž jménem Sacher-Masoch, který, jak mi bylo řečeno, působil jako policejní prefekt v Brně. Opravdu nevím, zda ho k této hodně zvláštní orientaci přivedla policejní zkušenost. V každém případě to byl Freud, kdo vysvětlil, že masochista se na sobě dopouští násilí, kterého se nemůže dopouštět na druhých: agresivitu pociťovanou vůči svým bližním neventiluje navenek, ale obrací ji proti sobě. Nevím, zda je dnes mezi psychiatry a psychoanalytiky tato definice stále platná. Existuje asi i jiný výklad masochismu, možná dokonce vícero. Myslím ale, že ten Freudův je pro následující příklad dostatečně ilustrativní.

Zhruba před třemi lety, když vypukla aféra kolem karikatur proroka Mohameda, jeden francouzský učitel působící v libyjském Tripolisu napsal do listu Le Monde, že ho karikatury šokovaly a že ještě více šokovaly jeho žáky, které vyučuje angličtině a francouzštině. Soudí, že bychom se měli obecně držet na uzdě, když jsme vládci světa. Musím přiznat, že mi ta slova tenkrát vyrazila dech, a říkal jsem si, zda byla napsána opravdu v roce 2005, a ne v roce 1880. Plán ovládnout svět kdysi prosadili dva velcí imperialisté: Jules Ferry a Benjamin Disraeli. Jules Ferry patřil ve Francii k iniciátorům povinného vzdělání pro všechny, ale inicioval i budování francouzského koloniálního panství ve jménu ideje, že nadřazené rasy musí civilizovat rasy podřadné. Mimochodem Němci v téže době považovali za podřadnou rasu Francouze, což byl tak trochu rozpor, ale na tom nezáleží. Myšlenka, že jsme „vládci světa“, měla možná určitou platnost v období od sklonku 19. století do rozpadu koloniálních impérií v šedesátých letech 20. století. Jestli jsme si ale dnes v Evropě něčeho vědomi, a my ve Francii zejména, je to fakt, že již ničemu nevládneme, ani vlastnímu hospodářství, dokonce ani vlastnímu osudu, protože jsme vystaveni silným proudům globalizace. Proto je nesmírně těžké považovat se za vládce čehokoli.

Zdá se mi také, že neuvážlivá a nepřiměřená sebekritika, jíž některé evropské národy holdují, sleduje v jakémsi pavlovovském reflexu ještě jeden cíl – pokračovat v nahlížení na sebe sama jako na někoho, na němž stále závisí osud světa. Vytvářet o sobě trochu větší obraz, než jaký je ve skutečnosti, představuje podle mého názoru onen sekundární masochistický zisk. Proto pokládám za megalomanské, když během tragédie vyvolané tsunami například čtu, že příčinou klimatických jevů, oteplování planety, velkých průmyslových katastrof, cyklonů, hladomorů, občanských válek i nové vlny nacionalismu je vláda Evropy nad světem a že všechna neštěstí způsobuje a také šíří světový kapitalismus a náš životní styl.

Domníváme-li se, že Evropa má stále ještě schopnost řídit svět a že světu strašně škodí, když už mu nemůže dát nic dobrého, tak si podle mne nejsme vědomi toho základního, tj. faktu, že světu dnes nevládne Evropa, že vedoucí postavení mezi národy zaujímají Spojené státy, Indie, Čína, popřípadě Brazílie, a že evropské státy hrají pouze skromnou, méně důležitou úlohu, i kdyby se to mělo brát pouze v demografické rovině. Neboť křivka porodnosti v našich zemích, možná snad s výjimkou Francie, neustále klesá. Mám proto dojem, že moralizující masochismus, jímž nasákla většina evropských, přinejmenším západoevropských intelektuálních a politických špiček, je určitým projevem víry, že nadále vnucujeme světu náš zákon, že běh věcí stále ještě záleží na nás. Nám Evropanům by se měla předepsat kúra skromnosti, abychom se viděli takoví, jací jsme, a vzdali se myšlenky, že svá pravidla diktujeme dalším čtyřem kontinentům.

Polemika o multikulturalismu

Rád bych nyní učinil několik malých odboček, tak jak mi přicházejí na mysl. Před několika měsíci jsem shodou okolností vedl ve Spojených státech polemiku na téma islámu a islamismu s několika anglosaskými intelektuály – Ianem Burumou, Timothy Gartonem Ashem a Tony Judtem. Polemika se týkala jednoho z největších problémů současnosti, přinejmenším v západní Evropě, a tím je postoj, jaký bychom měli zaujmout k patnácti milionům muslimů, kteří dnes žijí v Evropě a jejichž počet se podle mého názoru bude stále zvětšovat.

Polemiku spustila kniha angloholandského publicisty profesora Iana Burumy o vraždě Theo Van Gogha v Amsterdamu (Murder in Amsterdam: The Death of Theo Van Gogh and the Limits of Tolerance, 2006). Autor si klade otázku, jak se mohlo stát, že holandská společnost, která byla nejtolerantnější v Evropě, se v průběhu několika let změnila ve společnost ovlivňovanou násilím, a jak si mohli extremisté vydobýt tolik prostoru. V knize je rovněž načrtnut portrét nizozemské poslankyně somálského původu Ayaan Hirsí Alíové, přítelkyně Thea Van Gogha. Té je dnes také vyhrožováno smrtí, podobně jako některým Francouzům muslimského vyznání v Paříži. Ayaan Hirsí Alíová, neustále obklopená tělesnými strážci, hlásá ve jménu osvícenských idejí radikální reformu islámu zejména na základě nového čtení koránu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po přečtení knihy Iana Burumy a komentáře, který ke knize napsal do listu New York Times slavný novinář a profesor angličtiny Timohy Garton Ash, zjistil, že obě uvedené osobnosti a po nich mnoho dalších paní Ayaan Hirsí Alíovou odsuzují za extremismus, osvícenecký fanatismus a že naopak podporují „serióznější“ reformátory, například ve Švýcarsku žijícího teologa Tariqa Ramadana, poradce Tonyho Blaira, jenž ve jménu nezbytné úcty k islámské tradici odmítl při televizním rozhovoru s Nicolasem Sarkozym odsoudit trest smrti ukamenováním.

Tehdy mne napadlo, že naše debata asi ilustruje trochu širší polemiku o multikulturalismu a že reflektuje protiklad mezi oběma modely integrace cizinců a soužití různých náboženství. Na jedné straně multikulturním modelem anglosaského typu, jenž je v módě nejenom ve Velké Británii a v Holandsku, ale také v některých skandinávských zemích a v Německu, tedy modelem založeným na přísné úctě k odlišnostem různých náboženství a společenství, a na druhé straně laickým modelem francouzského typu, podle nějž všechna náboženství musí ctít společný světský zákon, který jim zabraňuje uzurpovat veřejný prostor. Zde bych rád připomněl ostrou debatu, která proběhla ve Francii i jinde během aféry s islámským šátkem. Je známo, že v roce 2004 Francie přijala na návrh svého prezidenta zákon o nošení islámského šátku, jímž se zakazuje nosit náboženské symboly ve školách a na úřadech. Cílem bylo zamezit, aby se nošení šátku stalo nástrojem náboženského proselytismu a aby na školách nedošlo k tomu, že namísto jedné až dvou zahalených dívek budou muset chodit v šátku všechny dívky, aby nebyly označeny za špatné muslimky a vystaveny všeobecnému odsudku. Ve Francii zákon prošel po řadě poměrně živých a ostrých debat. V anglosaských zemích, ve Spojených státech i jinde se však setkal s ostrou kritikou, protože údajně potlačuje svobodu a Francouzi skrze něj v úzkoprsém a nesmlouvavém duchu republikánství znovu projevují své autoritářství jako kdysi v koloniích, namísto aby ve jménu snášenlivosti přiznali rovnocennost všech náboženství; stačí přece trocha tolerance, stačí uznat, že v islámu nemají muži a ženy stejné postavení jako v našich demokraciích či v křesťanství, a že je tudíž nespravedlivé vystavovat muslimské dívky nebezpečí vyloučení ze základních a středních škol jenom proto, že mají chuť se oblékat, jak chtějí.

Jádro argumentace, která dnes hýbe celým muslimským světem na Středním východě, se tímto vylouplo. Jde o postavení ženy. V židovské a katolické duchovní tradici máme i my své rigoristy. Je známo, že ještě před nedávnem si ženy, když šly do kostela, musely zakrývat vlasy. Stejně tak je známo, že v ortodoxních synagogách je prostor pro ženy a pro muže oddělen. Podle radikálního islámu se ten, kdo se dotýká postavení ženy, dotýká věcí sakrální povahy, neboť co v podstatě šátek znamená? Šátek říká, že žena celá je pohlaví, a když se jí dovolí, aby se procházela po ulici s nepokrytou hlavou, nebo – co horšího – v minisukni a v lodičkách, je to, jako by se vystavila žádostivosti mužů a stala se prostitutkou, holkou pro všechny.

Na Institutu politických studií v Paříži, kde přednáším, se mi jedna dívka z pařížského předměstského sídliště Saint-Denis svěřila, že brzy ráno odchází z domova, ve vlaku se převléká a do Paříže přijíždí v džínách a v tričku, navečer si pak zase uváže šátek a převleče se do tradičního oděvu. Kdyby se na sídlišti objevila v džínách a v tričku, vystavila by se možným útokům mladíků, kdežto v šátku je svým způsobem majetkem rodiny, otce a bratrů, a nic neriskuje. Za to, aby se stav věcí změnil, bojuje dnes v muslimském světě několik průkopníků reformy. A proto jsou dnes některé velice odvážné ženy, které se postavily do čela tažení proti diktátu fundamentalistů, většinou odsuzovány k smrti: Ayaan Hirsí Alíová, v Kanadě Irshad Manjiová, v Bangladéši a Anglii Taslima Nasreenová. Jsme si velice dobře vědomi, že když tyto ženy vyjadřují nesouhlas se svým podřadným a nerovnoprávným postavením, které jim tradicionalisté vnucují, otřásá se celý systém v základech.

Právo na odlišnost nebo princip rovnosti?

Abych se vrátil ke sporu, který jsem vedl s anglosaskými intelektuály, věřím, že jádro problému tkví v tomto: britská stejně jako severoamerická společnost zastává názor, že všechny kultury jsou absolutně rovnocenné. V obou zemích mají za to, že soužití lidí cizího původu na stejném území se musí řídit principem rovnocennosti. Právo na odlišnost je pro ně tisíckrát důležitější než princip rovnosti. Není to tak dávno, co ve jménu práva na odlišnost připustily dokonce i určité odlišení práv. Četl jsem nedávno jednu úvahu starosty Amsterdamu Joba Cohena; říká, že bychom dnes, kdy je společnost na pokraji občanské války, měli akceptovat, že se muslimové chovají ke svým ženám jinak než my, že je zavírají doma, zahalují a provdávají podle svého přání, jen když to povede k obnově sociální soudržnosti. Víme rovněž, že v Amsterdamu vznikl plán podporovaný socialisty, jehož cílem je uzavření čtvrti prosklených výkladů, červených luceren a prostituce, a to především na nátlak městských úředníků muslimského vyznání, kteří samozřejmě považují existenci této čtvrti za ostudnou a neslušnou.

To, co možná mohou Francouzi a všichni zastánci ideje laickosti postavit proti kulturnímu diferencialismu, je idea rovnosti. Nechci vyzdvihovat Francii nebo vypadat jako zuřivý patriot, ale přesto myslím, že francouzská idea republiky obsahuje koncept, který je nám všem drahý – koncept rovnosti. Podle zásady rovnosti mají lidé právo na stejné zacházení bez ohledu na svůj původ, rasu, pohlaví a náboženské přesvědčení. Mají stejná práva, a v důsledku toho nelze k nikomu přistupovat jinak než k ostatním občanům, ať již je to muslim, žid, buddhista, ateista, nebo katolík. V tomto ohledu se mi laickost jeví jako nositelka mnohem bohatší budoucnosti, což stručně doložím dvěma statistikami. Je známo, že Angličané se od 7. července 2005 obávají potenciálního iredentismu britských muslimů. Statistika uveřejněná v Anglii ukazuje, že 80 procent britských muslimů se necítí Brity, nýbrž muslimy, to znamená příslušníky ummy, že náboženskou identitu považují za důležitější než státní příslušnost a že koneckonců skutečnost, že jsou Brity, je pro ně nepodstatný detail, poněvadž náboženská příslušnost je jediné, na čem záleží. Naproti tomu druhá statistika uveřejněná ve Francii dokládá, že 54 procent francouzských muslimů se považuje především za Francouze, uvědomuje si nadřazenost laickosti, které dávají přednost před jinými systémy soužití různých náboženství. Zdá se mi, že právě to je zásadní věc, neboť všechny evropské společnosti, nové členské státy Evropské unie nevyjímaje, se zřejmě v budoucnu stanou společnostmi multikulturními, multirasovými, v nichž vedle sebe bude muset více či méně harmonicky žít několik náboženství. Proto je výběr integračního modelu nesmírně důležitý. Chceme přijmout komunitarismus anglosaského typu, který nevyhnutelně vede k separatismu, tj. lineárnímu přiřazování jednotlivých komunit, které kromě jazyka a dozorujícího státu nemají nic společného? Nebo se naopak pokusíme podrobit všechna znesvářená náboženství režimu laickosti a zajistit vzájemné pokojné soužití s tím, že náboženská víra nebude věcí společenského řádu, ale bude věcí soukromou? Přijmeme, že víra, kterou vyznáváme – ať již jako katolíci, protestanti, buddhisté či muslimové -, bude vírou soukromou, a ne vírou, která chce předělat celou společnost?

V tomto ohledu je s islámem potíž. Na rozdíl od katolicismu, jenž od vzniku evangelií ctí ideu, že co je císařovo, patří císaři, a co je Boží, patří Bohu, islám je doposud totální vírou, která chce obsáhnout celý politický a náboženský život společnosti. Proto neustále odráží jakékoli pokusy o oddělení duchovenstva od státu, alespoň prozatím. Avšak nic nám nebrání věřit, že se někteří reformátoři, teologové, imámové a intelektuálové v budoucnu do nového výkladu náboženských textů pustí.

Zbavme se falešného sebeobviňování

Rád bych zakončil svůj příspěvek jedním poselstvím. Řekl jsem, že pouze Evropa je ochotná se sama nad sebou zamýšlet, pracovat na své paměti, na inventarizaci nejčernějších a nejtemnějších stránek svých dějin. Avšak když někdo Evropu obviňuje ze všech jejích zločinů, k nimž nemám co dodat, protože se staly a bylo by absurdní je popírat, zapomíná zároveň přiznat, že existují i jiné stránky evropských dějin. Stále nám omílají slogan o povinnosti paměti a říkají: „Musíte mít na paměti…“, jako by mladá generace měla donekonečna platit za zločiny svých předků. Má si Francouz narozený v Nantes nebo v Bordeaux sypat popel na hlavu za to, že měl možná mezi svými předky otrokáře? Měli bychom ve Francii na věky platit za zločiny, které se staly za války v Alžírsku, za zločiny kolaborantů, za války mezi protestanty a katolíky, za dávné války, které umožnily dobytí krajů v okolí Paříže? Povinnost nezapomínat je požadována také po ostatních členských státech Evropské unie. V obžalovacím spise se nicméně zapomíná uvést, že se Evropa, jak bylo řečeno, nejenom distancovala od krutostí, a tím od vlastních selhání, ale že překonala hanebná období svých dějin, když si vytvořila Evropskou unii. Její vznik v podstatě navazuje na přísahu složenou po kapitulaci Třetí říše, přísahu „Tohle už nikdy!“, která deklarovala, že evropské země již nikdy nepovedou mezi sebou války, že již nikdy nedopustí vyhlazování, dobývání, ničení životů a plenění. Právě z této přísahy vycházejí politické a právní instituce, které dnes umožňují vyhnout se na evropské půdě zvěrstvům, hrůzám, které se od roku 1945, alespoň co se týče členských zemí Evropské unie, již neopakovaly, a jak doufám, opakovat nebudou.

V apelech na naši povinnost paměti se zapomíná na to, že Evropa je prostorem relativního hospodářského blahobytu, i když řada problémů přetrvává, a že do evropského prostoru proudí lidé z Asie, Afriky i Latinské Ameriky. Lidé ze všech koutů světa touží žít v Evropě proto, že Evropa zaručuje nejenom jistou úroveň ekonomického bohatství, ale také svobodný prostor, dávající příchozím mužům i ženám práva, která jim byla upírána v zemích jejich původu. Paradox, v němž nyní žijeme – a který mi připadá šílený – spočívá v tom, že Evropa sama sebe ochotně zostuzuje, zabředává do extrémní skromnosti, byť v ní hromadně hledají domov obyvatelé ostatních kontinentů. Byl bych rád, kdybychom se této asymetrie dokázali zbavit.

Závěrem bych chtěl říci ještě jednu věc. Permanentně na nás prší žaloby ze strany některých režimů, Ruskem pana Putina počínaje přes všechny režimy na Středním východě až po Alžírsko pana Butefliky, které se nemohou pyšnit skvělou bilancí, co se lidských práv týče, a o nichž se neproslýchá, že by vynikaly v úctě ke svobodě. A tak bych rád, kdybychom žalobu poněkud obrátili proti žalobcům samotným a naočkovali trochu jedu špatného svědomí všem režimům, které se trvale tváří jako mučednické, ale přitom mučí své odpůrce, tyranizují vlastní obyvatelstvo a zároveň drží vztyčený prst nad obětním beránkem – Evropou.

Francouzský filosof a spisovatel Pascal Bruckner (1948) je autorem řady románů a esejistických knih. Zde uvedený esej vychází z jeho spisu Tyranie kajícnosti(Tyrannie de la pénitence), 2006. Autor jej pronesl v rámci přednáškového cyklu zaměřeného na otázky identity evropských národů a náboženství v globalizujícím se světě, který se konal v roce 2007 ve Francouzském institutu v Praze. Texty přednášek vyšly ve sborníku nazvaném Národ a náboženstvív době globalizace v Nakladatelství Karolinum.

Za svůj filosofický spis Pokušení nevinnosti (La tentation de l´innocence) 1995 získal cenu Prix Médicis. Spolu s Alainem Finkielkrautem vydal Bruckner knihu Nový nepořádek lásky (Le nouveau désordre amoureux, 1977.

V Česku je Bruckner znám především díky svému beletristickému dílu, které literární formou předestírá jeho filosofické myšlení.

Česky vyšlo:

Hořký měsíc, Motto, 2003 a Academia, 2009

Láska k bližnímu, Motto 2006

Můj malý manžel, Mladá fronta, 2009

Viz: https://www.euroskop.cz/8613/sekce/texty-k-diskusi-o-evrope/

publikováno: 9. 10. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …