Člověk „nehotového myšlení“

Z papežovy apoštolské exhortace Amoris laetitia jasně vyplývá potřeba „rozlišování“ v jednotlivých situacích. Rozlišování je pilířem ignaciánské spirituality, který nedovoluje mít předem připravené odpovědi, jež ignorují konkrétní příběhy lidí. Ale co je to rozlišování?

Především je důležité říci, že je obrovským privilegiem účastnit se synody biskupů, a přitom sám nebýt biskupem, a když se v Konstitucích řádu píše, že naše povolání kandidaturu na biskupa vylučuje. A přesto se nemohu tvářit, že nevidím, že ve formaci kněží něco chybí. Za prvé schází náročnější četba Nového zákona. Aby učení papeže bylo živou skutečností, musíme změnit formaci kněží ve „formaci k rozlišování“. Svatý Ignác šel při svém rozlišování, při pomoci lidem opravdu do hloubky a věděl, kdy je pomoc skutečnou pomocí, a kdy jí není.

Papeži Františkovi je velmi blízké heslo „Non coerceri a maximo, contineri tamen a minimo, divinum est“ („neomezen největším, ani tísněn nejmenším, je božské“ překl. DB) . Co podle vás tento slavný nápis na náhrobku sv. Ignáce znamená?

Existují různé teorie o textu a jeho interpretaci; pro mě je to velebení vnitřní svobody, kterou, samozřejmě, sv. Ignác oplýval. Není to v práci, kterou děláme, ani v její velikosti ani společenském dopadu. Nezáleží na ničem jiném než na Boží vůli, a lidská bytost je více než schopna se k ní připojit a být ráda, že ji zná a že ji naplňuje. Nikdo nemůže tvrdit, že zná Boží vůli s jistotou. Všichni ji hledáme a vždy je zapotřebí, abychom rozlišovali, kde je Boží vůle.

Co vy osobně očekáváte od generální kongregace? Jaké jsou vaše osobní touhy?

Především, aby byl zvolen dobrý generální představený, což není příliš obtížné, když to Tovaryšstvo přežilo i se mnou. Očekávám, že kongregace bude rozlišovat, jak zlepšit náš řeholní život a naši službu církvi a evangeliu ve „službě duším“, jak chtěl sv. Ignác. Takže doufám, že výsledkem kongregace bude lepší řeholní život v duchu evangelia a obnovená schopnost imaginace. Ve srovnání s předchozí kongregací se doba změnila. Potřebujeme statečnost, fantazii a odvahu čelit svému poslání jako součásti většího Božího poslání v našem světě. Pak také doufám, že papež promluví ke kongregaci a předloží ji své pocity a starosti.

Stejně jako P. Kolvenbach hodláte rezignovat na svou funkci. Pak ale bude zapotřebí změnit pravidlo o vykonávání funkce „na doživotí“ vzhledem k tomu, že také Benedikt XVI. se rozhodl odejít z papežské služby?

Také jsem si to myslel, ale díky papeži Františkovi mě napadlo, že už nyní je v právních předpisech Tovaryšstva dostatek prostoru pro ukončení služby tak, jak jsme to udělali my tři poslední generálové. Papež také navrhl, že by bylo dostačující, kdyby čtyři asistenti vybraní za tímto účelem zaujali aktivnější postoj, když je zapotřebí generálovi naznačit, že nadešel okamžik pro jeho rezignaci. V dnešní době, se současnými pokroky v medicíně a v prodlužování života, není možné, aby skupina, která chce sloužit a potřebuje být hbitá, musela být omezována posledními třemi nebo pěti lety slabosti svého generálního představeného.

A konečně, otázka týkající se časopisu La Civiltà Cattolica: od jeho založení, tj. od roku 1850, časopis přímo podléhá generálnímu představenému Tovaryšstva a kromě toho má zvláštní vztah ke Svatému stolci, který z něj činí specifické dílo v rámci Tovaryšstva. Papež František jej nazval „jediným časopisem svého druhu“. Brzy vyjde 4000. číslo časopisu, to je velká meta. Jaká je podle vás specifická úloha našeho časopisu v dnešním kulturním kontextu? Jak vidíte budoucnost naší práce?

Především se domnívám, že to, co časopis dělá, je přiměřené tomu, co dnes církev potřebuje. Vytváří most mezi církví a společností. Pro církev je důležité najít všechny styčné body s realitou, s utrpením a nadějí naší doby. Časopis to již dělá a jeho práce by měla být podporována a posilována.

Zdá se mi, že v posledních letech se časopis stal místem dialogu, jak to má rád papež František. Musí vytvářet prostor pro dialog, a nesmí se bát říct všechno vždy, když pojednává o nějaké otázce. Je to skutečná technika, říci několika slovy to, co je důležité a hodné křesťanského myšlení. Chtít říci všechno z touhy po nadměrné úplnosti otupuje myšlení a články jsou kvůli tomu těžké, dlouhé a opakují se. A to významně snižuje počet čtenářů a možnost propůjčit církvi důvěryhodnost. Zdá se mi tedy, že La Civiltà Cattolica je otevřeným hlasem církve. Měl jsem možnost účastnit se posledního profesorského kolegia odcházejícího rektora Gregoriánské univerzity Françoise-Xaviera Dumortiera. Velmi se mi líbily tři úvahy, které odcházející rektor zanechal profesorům jako akademické dědictví. Jedna se týkala poslání univerzity a P. Dumortier nabádal profesory, aby považovali kreativitu za nedílnou součást své věrnosti církvi. Sám Svatý otec, když se obrátil na jezuity při příležitosti 200. výročí obnovy Tovaryšstva, nám řekl, že jezuita je člověk „nehotového myšlení“, jak jsme o tom již mluvili. Ale již předtím to řekl tobě během rozhovoru, který jsi s ním dělal roku 2013. Časopis má tedy vyjadřovat toho cítění otevřené jakémukoliv tajemství. Domnívám se, že charakteristiky časopisu, který je tak speciální jako ten váš, by do budoucna měly být následující. Měl by být otevřený novým událostem, ideám a stylům a rozmanitosti kultur, hodnot a hledisek. Měl by mít charakter mostu. Měl by být otevřený dialogu, a to zejména dialogu s jinými náboženstvími, které vyjadřují to nejlepší, co Duch vdechl lidstvu. Měl by předcházet, spíše než následovat, společnost a modernost. I nadále by měl nabízet perspektivy skupinám lidí, kteří se obávají o budoucnost. Měl by reagovat na výzvy přítomného okamžiku, zejména na nedostatek radosti, naděje a smyslu.

Loučím se s P. Nicolásem, protože již nastal čas obědu. Zůstaneme stát ve dveřích. Vidím, že jedna věc nadále přitahuje jeho pozornost: otázka prorokování a moudrosti. Říká, že tomuto tématu se věnuje i vnitřně ve své modlitbě. V dnešním světě, který ztratil víru, je Bůh stále činný a koná. Ale jak o něm mluvit? Jazyk misie je jazykem moudrosti, která je plodem otevřeného a nekompletního myšlení a víry, která dokáže rozpoznat Pána tam, kde je možno ho najít, nikoli tam, kde ho hledá náš zvyk. V této výzvě cítím hluboký soulad mezi papežem a generálním představeným. Možná právě na této úrovni se uskuteční předání štafety mezi otci generály.


Připravil P. Antonio Spadaro SJ pro časopis La Civiltà Cattolica (III 2016, č. 3989, 10. září 2016, s. 376-388).

publikováno: 9. 10. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …