O naději v politické beznaději

Je svátek svatého archanděla Michaela, ochránce proti zlobě a ďáblovým nástrahám. Usilovně ho prosím o pomoc, jsem totiž za veřejnost u soudu. Soudní senát tvoří tři lidské karikatury, z nichž ani jedna není schopna zúčastněným pohlédnout do tváře. Již sám jejich zjev je zlověstnou předzvěstí. „Je uznán vinným… odsuzuje se…“ – ani to nemuseli říkat, bylo to jasné od pohledu. Jsem hluboce zklamán, stejně jako advokát, a chce se mi zařvat něco sprostého. „Opusťte soudní síň, líčení je skončeno!“ Bezmocně a beze slov plním rozkaz a vysmívám se archandělu Michaelovi. Jen chvíli, pak to vše pokorně přijmu, ale dusím se přitom vzteky.

Vše začalo před pěti lety křivým obviněním, následným dlouhým policejním vyšetřováním, a nakonec vyústilo v soudní proces. Výsledek? Po letech stále nových a stále znovu umírajících nadějí zde nakonec stojí nespravedlivě a bez jakýchkoli důkazů odsouzený nevinný člověk. Za těch pět let nervů zestárl o deset. Jakmile se člověk jednou do této mašinérie na výrobu bezpráví dostane, není z ní úniku a je proti ní absolutně bezmocný.

Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: „Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů – lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.“ Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali sítě a šli za ním. O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě; a povolal je. Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním. (Mt 4,12–13)

I Ježíš ví, že na tomto světě neexistuje žádná spravedlnost. Jistě je zprávou o Janově uvěznění zdrcen a ví, co může od společnosti čekat. Jan je přece politický vězeň! Mnozí by se proto na Ježíšově místě raději stáhli. On naopak. Chce být silou těch, kteří vidí život podobně jako on a kteří jsou za to ochotni nést následky a sdílet jeho osud. I Ježíš skončí jako politický vězeň a odsouzenec.

Jak předpověděl prorok Izaiáš, Ježíš začíná svůj veřejný život v podivné krajině: „Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů – lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.“ Je to země, která byla skoro vždy v područí nějaké velmoci. Její obyvatelé byli jako lesní mravenci, kterým někdo pravidelně rozkope mraveniště; tu Asyřané, tu Babylóňané, tu Peršané, tu Řekové, Syřané či Římané.

Jak víme, izraelské království se po smrti krále Šalomouna rozpadlo na dvě poloviny. Severní království, s hlavním městem Samařím, bylo úrodnou a bohatou zemí, a tedy vždy dobrou kořistí, Jižní království, s hlavním městem Jeruzalémem, bylo spíše chudým, kamenitým úhorem, ale s o to více nábožensky zapálenými obyvateli. Jsme v 8. století před Kristem a všude kolem je obrovská asyrská říše. Ta Severní království pohltí a Samaří v roce 722 srovná se zemí. Obyvatelé Jižního království nevědí, co s nimi bude, a celí se třesou. Ze severu se sem hrnou uprchlíci. Jeruzalémskému králi Achazovi slouží prorok Izaiáš a sdílí s ním jeho strach. Je oprávněný, neboť věci půjdou neodvratně dál.

Situace bude stejně těžká o osm století později, kdy do „krajiny stínu smrti“ vstoupí Ježíš. Země je okupována dalším impériem, Říší římskou, lidé musejí platit daně a všude jsou římští vojáci. Všichni touží po tom, aby někdo přišel a římské jařmo sňal. Ježíš! Ježíš je ovšem zklame, nebude politickým osvoboditelem. Jeho království totiž není z tohoto světa. Jak tedy vlít naději lidem v beznaději?

Jak právě dnes nemyslet na země na východ od nás, přes které se jen za poslední desítky let postupně přehnali Stalin, Hitler a znovu Stalin a jeho pohrobci a kdy po krátkém období klidu nakonec musejí znovu čelit výbojům prezidenta Putina? Jak nemyslet na „krajinu stínu smrti“ při pohledu na obrazy zkázy válkou zničeného Iráku a Sýrie či apokalyptického proudu lidí, kteří odtud prchají? Svět, ve kterém žijeme, se znovu stal krajinou, nad kterou se vznáší úzkost a smrt. Co je ale tím světlem, o které jakoby marně bojuje? Je to Ježíš, který jako světlo tehdy přišel do Galileje?

Odpověď není snadná. Ježíšova zvěst je o království, které není z tohoto světa, a onu zvěst bude hlásat i přesto, že jeho přítel je ve vězení, že všude panuje bezpráví a že jemu samotnému brzy půjde o život: „Je to jinak! Obraťte svou mysl!“ – tak je třeba chápat řecké slovo metanoeite, nesprávně překládané jako „čiňte pokání“. „Obraťte mysl k Božímu království a zkuste je mezi sebou vnímat! Je to jediná zpráva, kterou vám nesu, a ona sama stačí!“

Celý život přemýšlím o tom, co je ono Boží království. Je to metafora, ale čeho? Jakýkoli pokus o lidské vysvětlení bude jen pokusem, který celou jeho skutečnost nikdy nevyjádří. Ježíš svůj život zasvětí tomu, aby nám to ukázal, a nakonec za to i zemře.

Jestliže budeme umět naplnit Ježíšova slova a takřka jeho život zopakovat, jestliže se po pavlovsku „naše smýšlení stane smýšlením Ježíše Krista“ do té míry, že „již nebudu žít já, ale Kristus ve mně“, pak snad pochopíme Pavlova slova o tom, že Ježíšovo království spočívá v „lásce, spravedlnosti a pokoji“. Jeho království je královstvím uvnitř, je změnou srdce a mysli, zcela naplněných láskou k Bohu a lidem. Jeho království snad navenek vnímáme natolik, nakolik se na okolní svět díváme zevnitř. Jeho vnímání je obrazem našeho srdce, stejně jako jsou války obrazem srdcí diktátorů. Je nadosah, a přece daleko. „Jestliže nebudete jako děti,“ říká Ježíš, „nikdy je neobjevíte; nebudete-li ve všem závislí na Bohu, jako děti na rodičích.“ Bono, zpěvák kapely U2, v písni „When I Look at the World“ zpívá: „Ježíši, chci se na svět dívat tvýma očima, abych viděl to, co vidíš ty.“ Ano, snad potom zahlédneme něco z Ježíšova království, bude-li se z nás na svět dívat on.

A ještě něco. Slovo „království“, basileia, v řečtině značí nejen ono území, ale i kralování svého krále, i jeho moc a jeho přítomnost. A tak je království Boží také vztah. Je vztahem k tomu, koho žádný prostor nepojme, který je zároveň všude, a který mne přesto ve svém milosrdenství absolutně přijímá, který chce být mou silou a radostí a chce mne pořád provázet, k tomu, který mne spojuje s jinými lidmi, občany svého království, a který mne učí, že tím nejcennějším, co máme, jsou naše vztahy.

Jakousi ochutnávku toho jsem jako tajný řeholník zažil za totality. Komunisté nás zakázali, všechno nám vzali, ale nemohli nám vzít naše vztahy, to jediné, na čem skutečně záleželo. Za každého režimu tím nejcennějším, nejkrásnějším, tím jedině opravdovým „královstvím“ zůstávají naše vztahy. Bůh podle mého názoru nechce nic víc než být v našich vztazích s námi. Jako by říkal: „Jsem pořád s vámi, bez ohledu na to, zda to chcete, zda o tom víte, zda jste dobří nebo zlí!“, jako když Jarda Svoboda ve své „Písni svatební“ zpívá: „Mne nevypereš, mne nevyžehlíš, mne nevyvětráš, mne neodpářeš, mne ze sebe nesmažeš!“

Ježíš se svým poselstvím vystupuje poté, co je za své poselství uvězněn Jan Křtitel. Ježíš jistě dobře věděl, že i jeho poselství ztroskotá, že i on bude odstraněn, ale přesto ve stínu smrti, která se na něj od začátku bude snášet, bude říkat to nejdůležitější a nejkrásnější: jediné, co je důležité, jsou naše vzájemné vztahy, to je Otcovo, moje a vaše království, a za to položí život. Položí život za to, že představí Boha jako toho, který se nám chce dát bez toho, abychom se my museli stát jeho dlužníky. Jeho poselství fascinuje ony dvě dvojice bratrů natolik, že mají potřebu se dát do jeho služeb, se všemi následky.

Vydal Portál 2016

publikováno: 23. 10. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …