Společnost, která není spolu

Dnes by se řeklo, vidíme konečně věci podobně. Po staletích růzností mezi městem, maloměstem a venkovem, mezi lidmi různých povolání žijem konečně v jednom světě. Venkovan i měšťák, movitější nebo chudší zasednou navečer ke stejnému večernímu menu před televizí (nic moc exkluzivního si ani za příplatek nepořídíte). Jedna je cola, brambůrky podobné, stejně se to v televizním rauši nepozná. Ráno i přes den ze stále běžících rádií v autech, úřadech, kavárnách, hospodách, dílnách a na lešeních vtírají zprávy a popík s reklamními štěky. Neustále se opakuje banalita – omezený výběr dělaný omezenými lidmi z výseče světa, kteří svou věc připravují pro kohokoli, tedy sami jsou pokud možno kdokoli. Přes celý den jsou témata společná, určená jen čtyřmi světovými agenturami a regionálními výběrci podle vkusu většiny. Jak říkal jeden starý, premonstrátský kanovník: sexus, pecunia – peníze, automobilismus (dokonalé symboly pro: vztahy, prostředky a pohyb). Jejich pořadí se liší, okruhy samy ne. Témata zpráv jsou jen taková, která na první dobrou chytí roztěkaného člověka (takový platí za normálního) za jeho nejslabší kousek duše. Hyperaktivita se stala chloubou, hyperpozornost ke vzruchům se stala ctností. Parkinson si to brzy vybere u každého i s úroky.

Způsob neboli úroveň probírání témat veřejné komunikace, reakce i komentáře k tématům se standardně drží povrchu – banálně známého. Narážky a „bonmoty“ nikoho neurazí a nic závazného se z nich na mluvčího nelepí, ani se nepozná, kdo ten šproch vypustil. Jen něco nastřelit a kontrovat hláškou ze známého filmu nebo songu z rádia. Při setkáních v práci, na chalupě, dovolené i doma jazyk trne opakováním stále týchž „pravd“ a vzorců proklatě všem známých už od školy. Nic nového pod sluncem. Svět touto optikou se nemůže nezdát všední, protože stejný, známý – nejvýš hrozí nejasnými riziky budoucnosti. Všední tím, že byl už na základce vysvětlen ve fyzice a biologii jako nehoda s náhodnými následky. Známý tím, že byl pak záhy prokouknut jako zcela obyčejné rejdiště lidských nectností a malosti. Hrozící, protože prostě nemůže nebýt hůř, když blbě už je všude kolem. Logika řečí je podružná – dá se vyrobit lépe nebo hůře podle zadání chtění nebo strachu. Nic dalšího nestojí za většinou řečí, které vyslechnete.

Je podivuhodné, že se jde potkávat s tolika lidmi a dokonce mít pocit jakéhosi vztahu a přitom si být jist, že jsme si nevyměnili ani jedinou větu s jakousi vážností, která ke slovu patří. Aspoň ke slovu, které nese význam, když je mluvčí při vědomí. Neuróza z blízkosti druhého, ping-pongová zábava a spory podobající se zákopové válce. Povahy na obou stranách hází, nejlíp před publikem, argumenty jako granáty do protějšího zákopu. Nic společného, rozděleni naučenými frázemi, které si odporují a posilněni logikou na každé ze stran podobně nevývratnou i chabou zároveň. Nechodí se ven mlčet a dívat se. Omezenost předků, omezenost místem, jsme nahradili omezeností svojí – omezeností omezením hloubky a pestrosti. Zesíleni technikou, zahlušujem svou omezeností společný prostor světa. Zrakům už se nenabízí v městech ani podél cest místo, kde by necivěl nazvětšovaný ksicht někoho, kdo něco chce. Pozoruhodné.

Fysikové jsou z vědců asi nejblíže k tomu, co je skutečnost – podle jejich svědectví, postihuje naše vědění o látce světa jen 5%, ostatní jen nazývají temnou hmotou a temnou energií.

Pověděno jinak, tentokrát básní GGG:

Večer bílý a černý

u dědy zaháněli husy a sčítali kachny

zavřeli králíky zamykali vrátka

zaklesli řetízek zastrčili klíč

dobrou noc si přáli políbení dali

do klidu zalezli do snů zapadali

nebeské výšiny přístřeší klenuly

hvězdy na něm bíle zasvítily

vnuci zmáčknou knoflík zasvítí obrazovka

nastává světa otvírání snímky se hrnou

skály se řítí povodeň valí ze sopky kouří

chrlení popela vraždění střílení srocování

země se propadá světadíl mizí obzor rozeklaný

diváci se bojí černá noc jim hrozí

Gertruda Grubrová-Goepfertová, také Gruberová-Göpfertová (16. dubna1924, Janštejn (Horní Dubenky) u Jihlavy – 30. července2014, Rosenheim) byla česká malířka, grafička, básnířka a spisovatelka. Od roku 1949 až do smrti žila v exilu.

Více: http://www.artforgood.cz/cs/virtualni-prohlidky/jiny-kyjov

publikováno: 23. 10. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Odcházím na revers!

Nemůžu se hýbat. Padá na mě bezmoc. Zní kolem mě, znovu a znovu. Snažím se …

Jsem unionoskeptik

„Já jsem pro Evropu,“ prsí se lidé, v nichž fungování a směřování Evropské unie vzbuzuje naději …

Proč má Slovensko Čaputovou, zatímco Češi Zemana

V tomto roce si připomínáme velká devítková výročí, k nimž kupříkladu patří i 600 let, …

Co znamená být nešťastný a nevědět o tom?

Jednou na jaře, zrovna když se v kraji nedaleko města Cambrai začínaly stromy zelenat, došlo …

Zásadně neříkám, ty jsi blázen a bezbožník

Biblické slovo, které nás dnes chce pozdravit a pocelovat, je zapsáno v Žalmu 14., ve …

Vzkříšený známý neznámý

Velikonoční komentář sestry Wendy Beckettové (1930–2018), Resurrection (Vzkříšení). Ústředním motivem křesťanské víry není, že Ježíš …

Provokace: Brexit vs. czexit

Diskusní klub Provokace časopisu Přítomnost uspořádal 3. 4. 2019 debatu na téma Brexit vs. czexit. …

Rytíř Koudelka – „ten čučkař“

Poslední květnový den loňského roku uveřejnila Přítomnost můj článek o aféře Novičok, jehož podtitul zněl …