Mizející člověk

Motto: „Všichni jsou vinni, kromě mne.“ (Céline)

Na střeše lodní kajuty se opaloval muž. Náhle se přes něj přehnal oblak pěny, pokryl ho kapkami, které na kůži příjemně štípaly. Otřel se, aniž by se přitom jakkoli vzrušoval. Po chvilce zjistil, že se o několik centimetrů zmenšil. Přivolaný lékař ho pečlivě vyšetřil, ale žádnou anomálii nezjistil. Přiznal se, že tomu nerozumí. Muž se každý den zmenšoval o další kousek. Bytosti, které jej obklopovaly, vyrostly, jeho žena, která mu ještě nedávno sahala po ramena, jej převýšila o hlavu a brzy manžela opustila. Zamiloval se do trpaslice z cirkusu, s níž prožil poslední lidskou vášeň, než se mu i ona proměnila v obryni. Nezadržiteně se zmenšoval, k velikosti panenky, cínového vojáčka, až do okamžiku, kdy se ocitl před svou přítulnou kočkou, jež se mu změnila v tygra s obrovskýma očima sápajícího se po něm ocelovými drápy. Ve svém sklepním útočišti musel nakonec čelit příšernému pavoukovi…

Americký spisovatel science fiction Richard Matheson podal v tomto románu (The Shrinking man) působivou metaforu bezvýznamného jedince, který je zaskočen svou malostí. Z pohledu nesmírného světa a množství bytostí, jsme všichni Pygmejové drcení vahou věcí. Všichni jsme neustále se zmenšujícími lidmi.

„Nic než země,“ vzkřikl s dandyovskou nenuceností ve dvacátých letech Paul Morand, když dokončil cestu kolem světa. Shledal jej příliš těsným a zatoužil po nových hranicích a nových omamných látkách. Dnes bychom mohli říct celá zeměkoule, neboť planeta sjednocená technologií, dopravními prostředky a zbraněmi totálního ničení způsobuje, že si veškeré lidstvo samo sebe uvědomuje. Tento obrovský úspěch má děsivý rub: teoreticky můžeme být informováni a zatíženi vším, co se kdekoli a kdykoli na zemi přihodí. „Globální vesnice“ není nic jiného, než součet útisků, které zahánějí všechny do vnějškovosti, jež je má chránit, protože je nemohou ovládnout. Tato vzájemná závislost národů a fakt, že i vzdálené činy pro nás mají nedozírné následky, vyvolává dusivý pocit. Čím víc média, obchod i výměny sbližují kontinenty a kultury, tím víc roste tlak na každého z nás. Připadáme si drceni řetězcem sil, na něž nemáme žádný vliv. Planeta se tak zmenšila, že vzdálenosti, které nás dělí od bližních, se staly zanedbatelnými. Síť se stahuje a vzbuzuje klaustrofobické, ne-li přímo karcerální pocity. Demografická exploze, masové migrace, ekologické katastrofy jako by padaly jedna za druhou. Co jiného je konec komunismu, než příchod nespočetna na mezinárodní scénu? Lidských kmenů jsou zástupy a, zbaveny totalitního jha, hledají uznání své existence, ačkoli si nikdo nepamatuje, jak se vlastně jmenují! Odevšud zní němá prosba, kterou z přeplněné země každý vysílá k nebi: „Osvoboďte mne od ostatních!“ Rozumět jí však je nutno takto: „Osvoboďte mne ode mne samotného!“

Nevinností nazývám nemoc individualistů, kteří se snaží uniknout následkům svých činů, pokus pouze využívat výhod svobody a přitom nenést žádné následky. Tato choroba se šíří dvěma směry: infantilismus a viktimizace. To jsou dva způsoby jak uniknout před obtížemi bytí a dvě strategie jak dosáhnout blažené neodpovědnosti. Ve své první verzi je třeba nevinnost chápat jako parodii bezstarostnosti a nevědomosti mladých let. Jejím vrcholem je postava věčného jinocha. Druhá verze je synonymem andělskosti, znamená nepřítomnost pocitu viny, přesvědčení o neschopnosti páchat zlo a je ztělesněna v postavě oběti, která se za ni sama vyhlásí.

Co je to infantilismus? Není to potřeba ochrany, jež je sama o sobě legitimní, ale přání udržet si atributy dětství a jeho privilegia i v dospělém věku. Protože dítě se v posledním století stalo naším novým idolem, malým domácím bohem, jemuž je vše povoleno, a přinejmenším v naší fantazii představuje vzor lidství, jež bychom si rádi udrželi ve všech etapách života. V infantilismu se slučuje požadavek bezpečí s neomezenou lačností a projevuje se přání být zaopatřován bez sebemenší povinnosti. Je tak výrazný a vtiskuje našim životům tak zvláštní tón, protože má v naší společnosti dva silné spojence, kteří ho neustále plodí a přiživují: konzumerismus a rozptylování, které jsou oba založeny na principu nepřetržitého překvapení a neomezeného uspokojování. Heslo této „infantofilie“ (nezaměňovat se skutečným zájmem o dětství) by se dalo vyjádřit následujícím přikázáním: „Neodřekneš si nic!“

Viktimizace (vinění sebe) je zase sklonem občana rozmazlovaného kapitalistickým „rájem“, který o sobě uvažuje po způsobu perzekvovaných národů, zejména v době, kdy krize podrývá důvěru v blahodárné účinky systému. Ve své knize věnované špatnému svědomí západu, jsem se kdysi pokusil definovat zálibu v třetím světě jako svalování všeho zlého, co se přihodilo mladým národům jižní polokoule na bývalé koloniální mocnosti. Aby třetí svět mohl být nevinný, musel být západ vinen, stát se nepřítelem lidského rodu. Někteří, zejména levicoví občané Západu, si libují v sebemrskačství a pociťují obzvláštní rozkoš, když se mohou popisovat jako nejtěžší zločinci. Od té doby již hnutí za třetí svět ochablo: kdo by ale předvídal, že ožije u nás doma a rozšíří se neuvěřitelnou rychlostí do středních vrstev? Nikdo se nechce cítit za nic odpovědný, každý se vydává za nešťastníka, i když se mu nic zvláštního neděje.

To, co platí pro soukromé osoby platí i pro všechny menšiny rozptýlené po všech zemích. Lidé po několik století bojovali za rozšíření myšlenky humanismu, snažili se zahrnout do velké společné rodiny pronásledované, či zotročované rasy, etnika a kategorie lidí: Indiány, černochy, Židy, ženy, děti atd. Tento pokus o získání důstojnosti pro opovrhované a utlačované národy ještě zdaleka neskončil, a možná neskončí nikdy. Současně s touto obrovskou civilizační prací, pokud civilizací rozumíme sjednocování lidstva do jednoho celku, se zrodil proces založený na rozdělování a fragmentarizaci: celé skupiny, dokonce i národy od nynějška ve vlastní neprospěch vyžadují zvláštní zacházení. Třebaže to nelze srovnávat, pokud jde o příčiny a následky, je kvílení dětinských dospělých z bohatých zemí, ukňouraná hysterie některých asociací (feministických či machistických), příbuzná se smrtící strategií států nebo teroristických skupin (Srbsko nebo islamisté), kteří zcela beztrestně mávají korouhví mučedníka, aby uhasili svou žízeň po moci. Všichni se svým způsobem považují za oběti, jimž svět dluží odškodné, za výjimky znamenané zázračným stigmatem utrpení.

Infantilizace a viktimizace se občas překrývají, ale nesplývají. Liší se od sebe stejně jako se liší lehkost od vážnosti, bezvýznamnost od významnosti. Nicméně posvěcují paradox současného člověka, který se donekonečna dovolává nezávislosti a přitom vyžaduje péči a asistenci, jemuž se daří spojovat tvář disidenta a miminka, jenž mluví jak jazykem nonkonformisty, tak i jazykem neukojitelných požadavků. Podobně jako dítě, které kvůli svému malému vzrůstu, disponuje právy, jež v dospělosti ztratí, tak i oběť si za své utrpení zasluhuje vzpruhu a útěchu. Hrát si na dítě v dospělém věku, vydávat se za chudáka, když se člověku daří dobře, je v obou případech snaha získat nezasloužené výhody a postavit ostatní do role dlužníků. Je třeba dodávat, že obě tyto moderní patologie nejsou nevyhnutelné, že jsou pouhými tendencemi, a že nic nebrání, abychom snili o autentičtějším světě? Selhání a strach ke svobodě neoddělitelně patří. Západní člověk je svou podstatou zraněná bytost, která bláznivou pýchu být sám sebou splácí křehkostí. Naše společnost, která zrušila oporu v tradici a zrelativizovala věrouky, dohnala své členy ve chvílích ohrožení do útulku magického jednání, jednoduchých náhražek a věčného nářku.

Proč je ohavné simulovat neštěstí, když se vám nic neděje? Protože si tak uzurpujete místo skutečných nešťastníků. Zoufalců, kteří pro sebe nežádají ani výjimky, ani výsady, ale pouze právo být ženami a muži jako ostatní. V tom spočívá celý rozdíl. Pseudonešťastníci se chtějí odlišit, dožadují se nezasloužených výjimek, aby nesplynuli s obyčejnými lidmi. Ostatní se domáhají spravedlnosti, prostě aby se stali lidmi. Z tohoto důvodu se tolik zločinců halí do obnošených šatů mučedníka, aby mohli páchat své zločiny s klidným svědomí nevinného ničemy.

Toto povyšování ponížených je rovněž, jak víme již od dob Nietzscheových, údělem křesťanství, které bylo, v jeho očích, vinno zbožněním oběti a obdivem ke slabým – on to nazval morálkou otroků, my tomu říkáme humanismus. Pod tlakem charitativních ideologií to degeneruje do úchylky a proměňuje se v zálibu v bídě, všeobecnou šikanu, která naší dobrosrdečnosti nabízí vždy jen nebožáky, nikdy viníky.

Na konci tohoto století se vlády utlačovaných zpravidla proměnily v násilné a teroristické režimy. Nad poníženými se vznáší podezření, že jim jde o to stát se katy a uchystat odplatu. Historické levici (- nemá nic společného s politickými stranami, které se tohoto označení dovolávají), dědičce evangelního poselství, se podařilo na politické scéně prosadit pohled slabých, ale příliš často klopýtla o postrevoluční období, o nevyhnutelnou přeměnu vykořisťovaného ve vykořisťovatele. Osvobozenecká hnutí, revolty, selské rebelie, národní boje, všechno vedlo k despotismu a znovunastolení nerovnosti. Proč bojovat, když výsledek je stejný nebo horší? Velký zločin komunismu spočívá v tom, že na dlouhou dobu znevěrohodnil nároky obětí. V tom tkví celá obtíž: jak pomáhat utlačovaným a přitom zabránit podvodníkům všeho druhu v konfiskaci role oběti?

Z knihy Pokušení nevinnosti přeložil L. Martínek.

publikováno: 30. 10. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …