V předklonu

Kde jsem se to octnul?“ Jan Neruda, Prosté motivy 1883

Vypůjčil jsem si verš “Kde jsem se to octnul“ z básně Jana Nerudy ze sbírky „Prostých motivů“, v níž Neruda líčí rozpačitost starého mládence nad hemžením dětí „v růžové ve zahradě“, kterážto nevole se však u něj záhy proměnila v radostný úžas nad živelností mládí.

I já se ptám, kde jsem se to octnul, avšak v poněkud odlišné životní situaci. Osud mne totiž zavál po půl století života v exilu zpátky do země, ve které jsem se takřka před devadesáti lety narodil. Exulant je odkázán k tomu, že neustále srovnává mentalitu společenství své původní vlasti se společenstvími ve kterých ve své druhé životní půli zapustil kořeny. Různé politické systémy silně ovlivňují vzory chování jak prostých občanů (ve smyslu politicky neaktivních), tak i jejich volených vůdců. Usvědčení lháři se v tradičních demokraciích propadají do politického propadliště, zloději autorských práv dizertačních prací odstupují, nebo bývají odstoupeni z politické scény nehledě na jejich aktuální funkci, profesoři jejichž habilitační práce jsou obestřeny mlhou a kteří používají profesorský titul by těžko mohli kandidovat na významné politické posty a kejklíři, kteří trvale posunují pravomoce dané ústavou by dlouho ve svých funkcích nevydrželi. Musím si zde tedy zvykat na jiné politické mravy. Pronásleduje mne nemužnost a myšlenková kakofonie mnohých českých politických představitelů včetně představitele ústavně nejvyššího.

Věříme-li výpovědi ministra kultury Daniela Hermana, je způsob udělování státních vyznamenání další faux pas v nepřetržitém řetězci Zemanových politických poklesků. Jejich udělování nemá být odvislé od osobních libůstek, sympatií či antipatií. Zeman ztrácí sebereflexi, což je téma pro psychoanalýzu.

Prezidentovo handlování a vydírání o udělení státních cen by totiž zaujímalo zvláštní kvalitu, neb je to trestný čin podle §175 českého trestního zákoníku. Vydírání se podle tohoto zákona definuje jako trestný čin, který spočívá v použití násilí, případně jen pohrůžky násilí, či jinéújmy tak, že oběť je donucena něco konat, opominout nebo strpět. Jak známo činy prezidenta jsou právně nepostižitelné.

Úctu si zasluhuje organizátor alternativního shromáždění na Staroměstském náměstí Petr Gazdík a všichni ti, kteří se nezúčastní svévolného ceremoniálu na Hradě. Hrad přestává být srdcem české státnosti, stává se její žumpou. Státní svátek v režii hradní garnitury pozbývá své společenské vyjímečnosti.

________________________________________

Nestačí jen vyjmenovávat nedokonalosti současného českého politického života. Musíme pátrat po kořenech občanské lhostejnosti a zvláštnosti české mentality, obrazně řečeno dekodovat český genotyp určující faktory, které určovaly a stále určují české vzorce chování.

Je známo, že jádro moderního českého národa bylo vytvořeno z vesnického obyvatelstva a malých měštáků. Český element byl torzo bez vyšších společenských vrstev. Obrozenečtí vlastenci se rekrutovali z masy poddaných, kteří i když vzdělaní, jen s potížemi překlenovali společenské bariery při prosazování národních požadavků. Jan Patočka mluví o Češích jako o společnosti osvobozených sluhů. Pro generace, které byly půl století vystaveny komunistické ideologii jsou tato slova asi svatokrádežná.

Neexistence horní vrstvy, kterou si všichni naši sousedé přes všechny změny v buržoazní epoše zachovali, se pocituje osudově. Němci, Rakušané, Poláci, Madaři měli v 19. století své politické specialisty z horní vrstvy, uvolněné pro takové úkoly. ………Všichni naši sousedé zůstali navzdory všem mohutným sociálním otřesům až do druhé světové války panskými národy, které svá hodnocení dalekosáhle přejímaly shora od panské vrstvy do všech ostatních vrstev. Naše sociální dějiny nesly s sebou, že jsme se od nich hluboce lišili, jinak jsme cítili a mysleli, dokonce i když jsme přebírali myšlenky nebo jiné duchovní obsahy. (1)

Naproti tomu šlechta maďarská a polská prokázala daleko větší národnostní uvědomění, což se v rakousko-uherské monarchii projevilo v důsledném prosazování národních zájmů. Česká národní ideologie později okázale – jako z nouze ctnost – zdůrazňovala , že jsme národem lidovým a pěstovala kult lidovosti, kterého šikovně využili komunisté. Podle mne je tento kult lidovosti podvědomá brzda ke kultivovanějšímu společenskému stylu, který je dodnes reprezentován prezidentem republiky.

Masaryk si byl tohoto nedostatku české společnosti vědom. „Jako společnost jsme skoro všichni vyšli z chalupy a neměli jsme pokdy se zformovat“ ( 2 ).

Sociální prostředí ke konci 18. a v první půli 19. století nemohlo být proto líhní širokých vrstev sebevědomých a světaznalých osobností. Jejich obzor zpravidla končil na stráních pohraničních hor – u mnohých dodnes. Nemnoho vyjímek potvrzuje toto pravidlo. Stačí si přečíst rodovou pentalogii Vladimíra Neffa.

Slouhovské postoje, nedostatek společenského i národního sebevědomí jsou zapříčiněny řetězem dějinných traumat, které prostoupily novodobé české dějiny. Je to nesporně Mnichovská dohoda, stále ještě diskutované složení zbraní československé armády bez odporu, nacistická okupace, nediferencované a mnohdy brutální vyhánění sudetských Němců, Vítězný únor, čili vlastně opětná ztráta svobodného demokratického státu, bestiality stalinského období začátkem padesátých let, páchané tentokráte nikoliv příslušníky cizí moci, nýbrž Čechy. Snad nejtěžším zářezem do sebevědomí českého národa byl Slib věrnosti Říši, přednesený Emanuelem Moravcem 5. července 1942 na Václavském náměstí, kterého se zúčastnilo 200 000 lidí. Posledním hřebíkem do národního uvědomění byla okupace armádami Varšavské smlouvy z následnou „normalizací“, která úplně potlačila pojem občanství. Tehdejší komunistická garnitura se zachovala podobně jako Emanuel Moravec v době heydrichiády, slibováním nekonečné věrnosti Sovětskému svazu.

Není jednoduché probírat se událostmi novodobých českých dějin, z nichž jsem většinu vědomě prožil. Mnohé byly českým společenstvím nezaviněné, na mnohých se silně moji spoluobčané podíleli a tím ovlivnili český národní charakter a svůj vlastní.

Kde jsem se to octnul? Uprostřed společnosti, které většinově chybí dějinná sebereflexe a místo toho je: „čo bolo, to bolo“.

Poznámky:

  1. Jan Patočka: Co jsou Češi.

  2. Karel Čapek: Hovory s TGM.

publikováno: 30. 10. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …