Status nepřítele

Úryvek z evangelia sv. Lukáše 6,27-36, bývá nazýván „řeč na rovině“. Po ustanovení Dvanácti Ježíš sestoupil s hory se svými učedníky dolů, kde jej očekávalo množství lidí, aby mu naslouchalo a bylo uzdraveno. Povolání apoštolů je provázeno „vykročením na cestu“ na rovinu, k setkání s lidmi, kteří byli „trápeni“, jak praví text evangelia (srov. v.18) Vyvolení apoštolů, místo toho, aby je ponechalo na hoře, na vrcholu, vede je doprostřed zástupu a klade mezi lidská trápení, na rovinu jejich života. Takto zjevuje Pán jim i nám, že pravého vrcholu se dosahuje na rovině, a rovina nám připomíná, že vrchol spočívá v jediném pohledu a zejména povolání: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (v.36).

Pozvání provázejí čtyři pokyny a mohli bychom říci čtyři exhortace, jimiž se k nim Pán obrací, aby formoval jejich povolání v konkrétnosti a každodennosti života. Čtyři jsou skutky, které udělují formu, ztělesňují a činí hmatatelným učedníkovo putování. Mohli bychom říci, že jsou to čtyři etapy mystagogie milosrdenství: milujte, prokazujte dobro, žehnejte a modlete se. Myslím, že se na těchto čtyřech aspektech můžeme všichni shodnout a že jsou i odůvodněné. Jsou to čtyři činy, které snadno konáme se svými přáteli, s lidmi, kteří jsou nám více či méně blízcí svým cítěním, vkusem a zvyky.

Problém vyvstává, když nám Ježíš představuje adresáty těchto činů. V tom je velmi jasný, neužívá slovních vytáček, ani eufemismů. Milujte svoje nepřátele, prokazujte dobro těm, kteří vás nenávidí, žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují (vv. 27-28).

Ve vztahu k těm, které máme před sebou jakožto protivníky či nepřátele, se tyto činy neuskutečňují spontánně. Naším primárním postojem k nim je instinktivní snaha diskvalifikovat, diskreditovat a zlořečit. V mnoha případech se snažíme „démonizovat“, abychom měli „posvátný“ důvod se jich zbavit. Naproti tomu Ježíš nám ohledně nepřítele – toho, kdo tě nenávidí, proklíná či očerňuje – říká: miluj jej, prokazuj mu dobro, žehnej mu a modli se za něho.

Ocitáme se před jednou z nejvlastnějších charakteristik Ježíšova poselství, tam kde se skrývá jeho síla a jeho tajemství; tam pramení naše radost, moc našeho poslání a hlásání dobré zvěsti. Nepřítel je někdo, koho mám mít rád. V Božím srdci nejsou nepřátelé, Bůh má pouze děti. My stavíme zdi, budujeme bariéry a třídíme lidi. Bůh má děti a to nikoli proto, aby se jich zbavoval. Boží láska vůči lidem má příchuť věrnosti, protože je to niterná, mateřsko/otcovská láska, která je nenechává samotné, byť pochybili. Náš Otec nečeká, až budeme dobří, aby miloval svět, nečeká, až budeme méně nespravedliví či dokonalí; má nás rád, protože se rozhodl nás milovat, a má nás rád, protože z nás učinil děti. Miloval nás ještě když jsme byli Jeho nepřáteli (srov. Řím 5,10). Nepodmíněná Otcova láska ke všem byla a je opravdovým požadavkem obrácení našeho ubohého srdce, které je nakloněno soudit, rozdělovat, odporovat a odsuzovat. Vědomí, že Bůh nadále miluje toho, kdo jej odmítá, je neomezeným zdrojem důvěry a pobídkou misijního poslání. Žádná špinavá ruka nemůže zabránit Bohu, aby do ní vložil Život, který nám chce darovat.

Naše doba je charakterizována vážnými problémy a otázkami světového dosahu. Procházíme časem, ve kterém se v našich společnostech epidemicky šíří polarizace a exkluze jako jediný možný způsob řešení konfliktů. Vidíme například, jak někdo, kdo stojí vedle nás, má rychle nejenom status neznámého či imigranta nebo uprchlíka, ale stává se hrozbou a dostává status nepřítele. Nepřítele, protože přichází ze vzdálené země nebo proto, že má jiné zvyky. Nepřítele kvůli barvě pleti, kvůli jazyku nebo sociálnímu postavení, nepřítele protože myslí jinak a také proto, že má jinou víru. Nepřítele kvůli… A aniž si toho všimneme, zavádí se tato logika do našeho způsobu žití, jednání a rozvoje. Všechno a všichni tudíž dostávají příchuť nevraživosti. Pozvolna se rozdíly transformují na příznaky zášti, hrozby a násilí. Tato zranění se šíří z důvodů zmíněné epidemie nevraživosti a násilí, která se ztělesňuje v mnohých, kteří nemají hlas, protože jejich křik zeslábnul a umlknul v důsledku této patologie lhostejnosti! Kolik nejistot a utrpení je rozséváno růstem nevraživosti mezi národy, mezi námi! Ano, mezi námi, uvnitř našich společenství, mezi našimi kněžími, na našich setkáních. Virus polarizace a nevraživosti proniká našimi způsoby myšlení, cítění a jednání. Nejsme před ním imunní a musíme se mít na pozoru, aby tento postoj nezavládl v našem srdci, protože by to bylo proti bohatství a všeobecnosti církve, kterou můžeme nahmatat rukama v tomto kardinálském kolegiu. Pocházíme ze vzdálených zemí, máme různé zvyky, barvu pleti, jazyk a sociální postavení; přemýšlíme různě a slavíme odlišnými rity také víru. A nic z toho nás nečiní nepřáteli, naopak, je to jedno z našich největších bohatství.

Drazí bratři, Ježíš nepřestává „sestupovat z hory“, nepřestává nás uvádět na křižovatku našich dějin, abychom hlásali evangelium milosrdenství. Ježíš nás nadále volá a posílá na „rovinu“ našich národů, nadále nás vybízí, abychom vydali svůj život udržováním naděje svého lidu, jako znak smíření. Jako církev jsme nadále zváni otevírat svoje oči, abychom viděli rány mnohých bratří a sester, kterým je odnímána, upírána důstojnost.

Cesta k nebi začíná na rovině, v každodennosti lámaného a sdíleného života, vydaného a darovaného života. V každodenním a tichém darování toho, co jsme. Naším vrcholkem je tato kvalita lásky; naším cílem a touhou je snaha proměnit se na rovině života spolu s Božím lidem v lidi schopné odpuštění a smíření.

Drahý bratře, dnes jsi žádán střežit ve svém srdci a srdci církve tuto pobídku být milosrdný jako Otec a vědět, že „pokud v nás má něco vzbuzovat svatý neklid a burcovat naše svědomí, pak je to starost, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy plynoucí z přátelství s Ježíšem Kristem, bez společenství víry, které je přijímá, bez horizontů smyslu a života“ (Evangelii gaudium, 49).

Homilii papeže na konzistoři kardinálů z baziliky sv. Petra pro Radio Vaticana přeložil Milan Glase

publikováno: 21. 11. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …