Jak ztratit duši

Dostal jsem téma: Svatopluk Karásek, jak ztratit duši. A ve mně hrklo. Říkal jsem si, to je útok na mou osobu. Od mých vlastních kolegů. Oni si asi říkají, vzdal se farářského povolání, odešel do politiky, odešel za lépe placeným, zradil naše řady, ztratil svou duši, tak ať nám o tom poreferuje, co s člověkem taková ztráta udělá. Není nad vlastní zkušenost. A já takové pojetí svého vstupu do politiky nepřijímám, bráním se mu. Ale jak se bránit. A proč se bránit. Někdy je lépe nechat to být nebo nechat je být. Ty mistryně a mistry zlovolných interpretací. Výkladů a pseudoodborných posudků vážných rozhodnutí někoho jiného. Nech je být. Přijmi to a později jsem si k tomu přidal nakonec: přijmi i to, že svou duši ztrácíš. Nebo dokonce, žes ji už možná ztratil. Že na tom vnitřně nejseš ani nejlíp ani dobře. Že vnitřní život je makačka, ve které se nedá mluvit o vítězství a o úspěších. Hlavně, je-li člověk životem nucen stále za sebe vydávat počet ze svého vnitřního života – však to jako pravidelní zvěstovatelé naděje znáte. Tak se nerozčiluj a přijmi to, buď jakýmsi expertem či korunním svědkem, ukázkou bratra, který ztratil duši, který vypadal nadějně ale nakonec nám vyduchl.

Slyšeli jste jistě mluvit skutečné experty, kteří vykázali počet ze své celoživotní snahy, ze svého studia na téma duše. S lítostí konstatuji, že jsem se z časových důvodů nemohl těchto exposé zúčastnit. Jste asi na rozdíl ode mne nabití mnohým poučením, kroužením kolem tohoto tématu. Kam se hrabu. Já tomuto tématu nemohu dát víc času, než přípravě jednoho nedělního kázání. Na druhou stranu jsem duchovní. Zabývám se již nejméně 50 let s pojmem lidské duše. Moje žena Stána byla psycholožka, za těch společných 40 let jsme mnohé poznali a prodiskutovali. Snad je tu určitá kompetence k vlastnímu vyjádření se o lidské duši. Snad si vše nemusím cucat z prstu, snad mohu o duši promluvit od duše (z duše). Určitou odvahu přiznám ztráty duše mi dodává i výrok mistra, Karla Bartha, který o sobě řekl: „vím, jak vypadá smutná tvář ateisty a neznám to z nějaké obrázkové knížky, znám tuto tvář sám ze sebe“. A když tu smutnou tvář zná sám ze sebe tak výkonný a veliký muž víry, tak proč bych měl vnitřní chudobu zatloukat já. Jeho menší či nejmenší bratr ve víře.

Nevím, jak vám to vysvětlili či vytmavili moji poučenější kolegové. Ale já mám zato, že výklad pojmu duše je nejednotný. Že neexistuje přesná definice ani přesný popis, že v tom pojmu máme tak trochu maglajz. Když by se dnešní bohohledač obrátil na různé duchovní jedné či různých církví s otázkou, co je to duše a jakou roli hraje, že by se mu dostalo různých a někdy i protichůdných odpovědí. Ještě jsme se nedohodli co to vlastně duše je.

Pojmová tradice nám dává mnoho možností a nuancí, když se sleduje nitro člověka. Například nitro, vnitřnosti, ledví, duše, duch, srdce, charakter, svědomí, mravní zákon ve mně, moralita, vnitřní hlas, superego, transcendentní příhovor bytí jsoucna atd. Toto pojmové bohatství ukazuje k tomu, že dříve se věnovali zkoumání a pozorování a rozlišování v lidském nitru více než my dnes. My bychom dnes tolik pojmů na to, jak zmapovat nitro člověka, nepotřebovali. Ale když už je máme, tak bychom měli mezi nimi nějak rozlišovat.

Zajímavá, až zarážející je svoboda, v jaké tyto pojmy používá Písmo svaté. Tam, kde je psáno duše, my bychom dnes použili spíše duch. A tam, kde je použito srdce, říkám si, zde by mělo být duše. Bratr profesor Jan Heller na toto téma přednášel. A já tam jakousi nejednotnost či positivně pestrost pojmovou, která se nemá a nedá kategorizovat, cítím. Při vší této nejednoznačnosti se stejně budeme muset v naší víře rozhodnout, jakou roli a jakou hodnotu duši člověka právě v naší osobní víře přisoudíme nebo spíše uvážíme. Buď a nebo. Buď je duše člověka nutným předpokladem, nezbytností vnitřního života, a nebo je to něco, co hraje až druhé housle. Nebo dokonce je to něco zbytného.

Pamatuji se, jak na mě, (na nás) v mládí silně zapůsobilo pojetí Tresmontantovo. Chtěl jsem dnes z jeho knížky citovat, ale nenašel jsem ji v knihovně, ztratil jsem tím celou drahocennou hodinu, asi je ještě někde v krabicích. Ale stejně si to asi pamatujete, na jedné straně tělo, řecky: sarx, sóma a na straně druhé duch, duch Boží, duch svatý. Přičemž právě duše je pevně spojena s tím sóma, s tím tělem. Živočišné přirozené, tělesné a duševní je propojeno v jedné kategorii a kvalitě. Žilkův překlad prvního listu Korinským 15,45 to zdůrazňuje, když překládá: „„První člověk Adam se stal živou, živočišnou duší“; poslední Adam bude oživujícím duchem“. Není ovšem napřed duchovnost, nýbrž pouhá živočišná duševnost a potom teprve duchovnost. Nebo v prvním listě Korintským 2,14: Člověk duševní, psychický, to jest jako přírodní bytost bez ducha Božího. Nechápe věci ducha Božího. Kde je v řečtině psychická, překládají kraličtí hovadná. A profesor Žilka tam má otroci smyslů. V mládi mě toto pojetí silně oslovilo a tak trochu jsem si ho vštípil. I moji přátelé. Jednou se náš spolubydlící Londýn vrátil naštvaný z nějakého úřadu a říkal o soudružce za přepážkou: To ale byla biopsychická příšera. Když ještě Stáňa studovala psychologii, často jsem připomínal onu kralickou hovadnost. A postrádal jsem právě pneuma či spiritus Boží.

V té době, v mládí, v rozletu jsem to viděl a vykládal si takto: Jistě, že má člověk duši, podobně jako má tělo. Ale je tam i kvalitativní spojitost. Je to rub a líc téhož. Duše má svou funkci, nesmí se jí pohrdat. Stejně jako tělo. Za vnitřní i tělesné funkce jsme vděčni a třikrát běda, přestane-li byť maličká funkcička v těle či v duši fungovat. Proč jsi ve mně tak smutná, duše má, a proč ve mně bolestně sténáš. Hle, to je jedna krásná funkce duše. Ona sténá, křičí, alarmuje, snaží se zmobilisovat člověka, který se ocitl ve stavu nouze, ve stavu ohrožení, ve stavu, kdy mu jde o kejhák. Ve stavu bez ducha, ve vztahu bez Boha. Stejně, jako je positivní to, že bolí zub. Představte si, že by se kazil a nebolel. Stejně, jako nás bolest zubů zvedá ze židle, z křesla a vede nás do křesla k zubaři, tak nás bolest duše, její sténání, upozorňuje, že něco podstatného není v pořádku. Žijeme bezbožně nebo planě, zhovadile, ještě aby nebolela duše, ještě aby nesténala duše má, to už by byla nadobro k ničemu. Jen ať sténá a nedávejte na to žádné prášky, tím se to nevyřeší. To chce prostě zubaře, to chce akci, to chce změnu, to chce pokání tedy změnu smýšlení neboli metanoia.

V tomto pojetí je duše cosi podstatného podobně jako tělo. Ale není to to nejpodstatnější. V tomto pojetí můžeme přenechat péči o tělo kadeřníkům, mastičkářům, hygienikům a lékařům, péči o duši pak terapeutům, psychologům a psychiatrům, a my duchovní se věnujeme pouze věcem duchovním. A duch, přátelé, říkával jsem, vytváří z našeho života cestu. To je to směřování, následování. Člověk duchovní, to je ten na cestu zvoucí, to je cestář. Svatý František říkal tělu „bratr osel“. A my jsme právě jako frajeři ducha nazývali duši skuhralka, sténadlo a fňukna. Neříkám, že je toto pojetí scestné. Nedistancuji se od svého mládí, ale dnes se mi zdá příliš vyhraňující se. Mé víře se už tak moc nehodí do krámu.

(Pokračování brzy)

publikováno: 11. 12. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …