O cíli umění života

Dílo, které si, byť skromně, klade za cíl dosáhnout umělecké hodnoty, by mělo prokazovat vlastní poctivost každým řádkem. Samo umění lze pak označit za cílevědomou snahu co nejpoctivěji postihnout viditelný svět tak, že se odhalí mnohotvárná a jediná pravda skrytá v každé jeho složce. V jeho podobách, v jeho barvách, v jeho světle, v jeho stínech, ve složitých faktech i v životní realitě se umění snaží nalézat svébytné jádro, trvalou podstatu – poučný a přesvědčivý rys –, totiž pravou esenci jejich bytí. Tvůrce obdobně jako myslitel nebo vědec hledá pravdu a pokouší se zapůsobit. Pod dojmem světa, jak se nám jeví, se myslitel hrouží do myšlenek a vědec do faktů – z nichž se posléze vynoří a zapůsobí na ty rysy naší existence, jež nám nejlépe slouží v hazardování se životem. Důrazně přitom apelují na náš zdravý rozum, na naši inteligenci, na naši touhu po míru či na naši touhu po neklidu, zhusta na naše předsudky, občas na naše obavy, mnohdy na naše sobectví – vždy však na naši důvěřivost. A jejich slova docházejí pokorné ho sluchu, poněvadž se dotýkají závažných otázek, zušlechťování našich myslí a pěstění našich těl, naplňování našich ambic, zdokonalování prostředků a oslavy vzácných met, které jsme si vytyčili.

S tvůrcem se to má jinak.

Tvůrce sledující tutéž záhadnou podívanou se pohružuje sám do sebe a v oné osamělé krajině tíhy a námahy, pokud to zasluhuje a je mu přáno, nachází cestu k tomu, jak na druhé zapůsobit. Působí na naše méně zjevné schopnosti, na tu část našípřirozenosti, která se vzhledem k existenčním podmínkám rovnajícím se bitvě nutně schovává v odolnějších, houževnatějších dispozicích – jako křehká tělesná schránka v ocelovém krunýři. Jeho působení tolik nekřičí, přesto míří hlouběji; nevyznívá tak jasně, zato silněji burcuje – a také dřív vypadne z paměti. Nicméně účinek přetrvává navždy. Proměnlivá moudrost střídajících se pokolení odvrhuje myšlenky, zpochybňuje fakta, boří teorie, jenže tvůrce působí na tu část naší bytosti, která na moudrosti nezávisí: ovlivňuje to v nás, co jsme do stali do vínku, a nikoli postupně získali – a tudíž ten vklad vydrží déle. Apeluje na naši schopnost radovat se a žasnout, na vědomí mysteria obestírajícího naše žití, na náš soucit i dar vnímat krásu, na utajenou sounáležitost se vším tvorstvem i na sotva tušenou, ale nezdolnou víru v pospolitost stmelující samotu bezpočtu srdcí: pospolitost ve snění, v slasti, ve smutku, v tužbách, v naději, ve strachu, pospolitost sdružující veškeré lidstvo – mrtvé s živými a živé s nenarozenými.

Pouze nějakým takovýmto myšlenkovým nebo spíš citovým pochodem lze do jisté míry vysvětlit, k jakému cíli mířil pokus vylíčit v této novele jistou neutěšenou epizodu v nicotných životech několika jednotlivců, vytažených z opomíjeného zástupu dezorientovaných, prostých a mlčících duší. Je-li totiž něco pravdy na výše uvedeném krédu, zdá se nabíledni, že na zemi neexistuje velkolepé sídlo ani temné zákoutí, které by si nezasloužilo užaslý, soucitný pohled, třebas jen letmý. Tento důvodmožná ospravedlňuje zvolenou látku, avšak předmluva zahrnující pouhé doznání snahy tím nemůže skončit – neboť přiznání ještě není úplné.

Próza – jestliže přinejmenším směřuje k umění – působí na lidskou povahu. A obdobně jako v malbě, v hudbě i v umění obecně právě to, jak jedna povaha působí na všechny ostatní nespočetné povahy, vtiskuje mírnou, leč nezlomnou silou prchavým událostem skutečný význam a vytváří morální, emocionální atmosféru místa a času. Aby se takové působení neminulo účinkem, musí se jakožto dojem přenášet prostřednictvím smyslů. Jinak to vlastně ani nejde, jelikož povahu individuální i kolektivní lze jen těžko přesvědčit. Veškeré umění proto působí hlavně na smysly, a pokud se umělecký záměr vyjadřuje psaným slovem, musí též působit řečí smyslů, přeje-li si proniknout až k tajnému prameni citové odezvy. Musí se usilovně blížit plastičnosti sochy, barvitosti malby i kouzelné podmanivosti hudby, která představuje umění nad umění. Jedině tehdy, upne-li se bezvýhradně a neúhybně k hladkému propojení formy s obsahem, věnuje-li se ustavičně a neústupně pilování i ladění vět, může se posléze přiblížit k plastičnosti i k barvitosti, a tak na mizivý okamžik roznítí jiskru čarovné podmanivosti nad všedním povrchem slov, stařičkých slov, omletých a pokroucených věky nedbalého zacházení.

Upřímná snaha zhostit se tvůrčího úkolu, kráčet po oné cestě, dokud mu síly stačí, neklesat pod tíhou váhání, únavy ani výtek – to je pro dělníka prózy jediné právoplatné ospravedlnění. A má-li čisté svědomí, pak těm, kdo z výšin moudrosti shánějící okamžitý užitek žádají výlučně povznesení, útěchu, zábavu, bleskové polepšení, povzbuzení, neřkuli postrašení, úlek nebo okouzlení, musí od povědět takto: Mým úkolem, který se zde pokouším splnit, je dovést vás mocí psaného slova k tomu, abyste slyšeli, abyste cítili a především abyste viděli! Pokud se mi to povede, najdete uvnitř, co vám patří: povzbuzení, útěchu, strach, kouzlo – vše, po čem voláte, a k tomu snad i zrnko pravdy, po níž jste se zapomněli pídit.

Tím, že tvůrce ve chvilce odvahy vyhmátne z neúprosného proudu času pomíjivý úsek života, úkol teprve začíná. Ten úkol, konaný láskyplně a svědomitě, velí beze všeho, bez výběru i bez obav, vytáhnout zachycený střípek před očima všech na světlo upřímného rozpoložení. Cílem je předvést jeho chvění, jeho zabarvení, jeho tvar a prostřednictvím jeho hnutí, jeho tvaru i jeho zabarvení odkrýt podstatu skryté pravdy – odhalit jeho podnětné tajemství: tíži a vášeň každého přesvědčivého okamžiku. Pokud si to tvůrce zaslouží a má štěstí, může snad cílevědomým úsilím této ráže dojít upřímnosti natolik čiré, že nakonec předložený obraz lítosti či soucitu, hrůzy či radosti probudí v srdcích vnímatelů pocit nevyhnutelné pospolitosti, to jest sounáležitosti v tajuplném původu, v dřině, v blahu, v naději, v nejistém osudu – v sounáležitosti, která poutá lidi k sobě a veškeré člověčenstvo váže k viditelnému světu.

Je zřejmé, že ten, kdo se bez ohledu na oprávněnost svého postoje přidržuje výše uvedeného kréda, nemůže zachovat věrnost žádnému z pomíjivých schémat svého řemesla. Ta část, jež přetrvává – pravda, kterou každá ta šablona pouze chabě zastírá –, by mu měla být i nadále vlastní coby jeho nejdrahocennější majetek, ale všechny ty kadluby jako realismus, romantismus, naturalismus, ba i neoficiální sentimentalismus (jenž se neodstraňuje o nic snáz než chudoba), všichni ti bohové se s ním po prchavém spolčení nevyhnutelně rozloučí, byť až na samém prahu svatyně, a ustoupí zajíkavé výpovědi jeho svědomí i nepokrytému vědomí obtíží, které jeho práci provázejí. V té tísnivé samotě ztrácí totiž i výkřik umění pro umění dráždivý přídech zjevné nemorálnosti. Zaznívá v dáli. Už se neozývá jako křik, nýbrž jen coby šepot, často nesrozumitelný, byť chvílemi lehce povzbudivý.

Uvelebeni ve stínu stromu u cesty někdy pozorujeme konání nádeníka na vzdáleném poli a po chvíli se lenivě zadumáme nad tím, co tam ten chlapík asi tak provádí. Sledujeme, jak se pohybuje, jak mává rukama, vidíme, jak se shýbá, narovnává, otálí, začíná nanovo. Kdybychom zjistili, za jakým účelem se lopotí, snad by to dodalo lenošné zastávce na půvabu. Víme-li, že se pokouší zdvihnout kámen, vyhloubit strouhu, vykopat pařez, zahledíme se na jeho úsilí pozorněji. Shovívavě přehlížíme jeho těkání doléhající na poklid krajiny jako pěst na oko a v bratrském rozpoložení mu možná dokážeme prominout i jeho nezdar. Chápeme jeho úmysl – vždyť se koneckonců snažil, třeba mu jen došly síly nebo mu nestačily znalosti. Odpustíme, jdeme si svou cestou – a zapomeneme.

A tak se to má i s dělníkem umění. Umění je dlouhé, život krátký a úspěch vždy hodně vzdálený. A jelikož pochybujeme o tom, že najdeme sílu tu dálku zdolat, jen zřídkakdy se zmiňujeme o cíli – o cíli umění, obdobně podnětném a náročném jako sám život, rovněž zastřený mlhami. Netkví v přímočaré logice vítězoslavného závěru, nespočívá v odhalení některého z nemilosrdných tajů označovaných za přírodní zákony. Není o nic vznešenější, je pouze náročnější!

Zadržet po dobu jediného nadechnutí ruce pilně obdělávající zemi a přimět ty, jež uchvacuje vidina vzdálených met, aby na okamžik věnovali pohled okolním tvarům a barvám, stínům i slunečním paprskům, aby se zastavili a podívali, povzdechli si, usmáli se – takový je cíl, obtížný a unikavý, cíl, jehož může dosáhnout pouze několik málo vyvolených. Leč někdy se i takový úkol podaří těm, kdo si to zaslouží a přeje jim štěstí. A když se podaří – ejhle! vyjeví se veškerá pravda života – následuje okamžik prozření, povzdech, úsměv – a pak návrat k věčnému spočinutí.

J. C., 1897

Ukázku z knihy Josepha ConradaČernoch z lodi Narcissus, kterou v roce 2016 vydalo nakladatelství Pulchra přeložila Petra Martínková.

publikováno: 26. 12. 2016

NEJNOVĚJŠÍ články


Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …