Neznámé arcidílo Ivana M. Havla

Raná próza Ivana M. Havla Arsemid není ve skutečnosti tak docela neznámá. Tajnou proslulost si vydobyla mezi literáty z okruhu autorova bratra Václava již po svém sepsání v roce 1957, kdy vyšla v jediném strojopisném exempláři, a po roce 1989 se dočkala hned tří knižních vydání, vždy ovšem v malých nákladech. Postupně se přitom rozrůstala. Deset kapitol původní verze autor v zásadě neměnil, zařazoval však mezi ně nové texty, takže poslední vydání z loňského roku sestává z jednačtyřiceti kapitol – obrazů sepsaných v rozmezí bezmála šedesáti let. Nejstarší jsou dílem devatenáctiletého jinocha, jenž se právě vyučil jemným mechanikem, protože vinou kádrového škraloupu nesměl studovat. V dalších letech se nicméně na školy dostal, doktorát získal dokonce na prestižní americké univerzitě v Berkeley, a když se po několika desetiletích rozhodl své mladické dílko doplnit a vydat, řadil se k předním českým vědcům v oblasti kybernetiky a umělé inteligence. Dvanáct nových obrazů připojil k Arsemidovi šestapadesátiletý v roce 1994, osm v roce 2004 a deset loni, kdy mu zbývaly dva roky do osmdesátky.

Tak urputná věrnost výtvoru z jinošských let je v dějinách literatury ojedinělá, avšak ještě podivuhodnější je celistvé vyznění poslední verze. Zestárlý učenec jako by s někdejším teenagerem sdílel nejen původní koncepci, ale také způsob uvažování a osobitou poetiku, jež umožňuje volně propojovat popisy snových scenérií s útržky podivných dějů, rozhovorů a filosofických úvah. Nepoučený čtenář sotva vytuší hluboké časové předěly mezi vznikem jednotlivých segmentů. Nelze vyloučit, že Havel někdy v budoucnosti vydá další, v pořadí již pátou doplněnou verzi, neboť Arsemidův bizarní svět se dá jistě dokreslovat donekonečna, pokud by však svazek příliš nakynul, mohl by ztratit střídmou eleganci, z níž vyvěrá jeho kouzlo. Ostatně už čtvrtá verze působí docela definitivně. Zůstává sice útlá, nabízí však klíč k alternativnímu způsobu čtení, pro změnu nikoli lineárnímu, ale podle přírůstků. Díky poznámkovému aparátu i obsáhlému doslovu editora Tomáše Vrby se dozvíme leccos o pozadí vzniku a vývoje textu, avšak nejpřínosnější jsou přesné údaje o postupném zařazování nových obrazů, jež uvádí přímo autor. Po prvním přečtení se tak můžeme ke knize opakovaně vracet a věnovat se archeologickému zkoumání jejích vrstev z různých období.

Nejstarší kapitoly z roku 1957 ustavují základní ladění a osnovu děje. Úvodní akord tvoří několik obrazů plachého monstra Gamona, před nímž davy „klečíce klanějí se“, snad aby uctily své zmatené představy o čemsi, co přesahuje banalitu jejich všedních životů, ale pak už vstupuje na scénu titulní postava. Arsemid je možná potomkem Gamona (i když to jedna z dalších verzí výslovně popírá) a vyznačuje se rovněž poněkud monstrózními sklony. Od narození je fascinován mouchami, libuje si v pojídání zkažených ryb a svůj dar světu spatřuje ve vlastních výkalech, které ukládá do kádě ve sklepě. Když se od služek a vychovatelů dozví o bohu, usoudí, že tím bohem je on sám. Valná část knížky zachycuje jeho dozrávání a postupné vyhraňování v procesu individuace. Samotářsky přebývá v dřevěném přístřešku na střeše pětipatrového domu u řeky a nejvíc se tu věnuje hrám se svými sedmnácti chlapeckými „poklady“. Občas se ve snech a snad i ve skutečnosti setkává s různými lidmi, obvykle ve skličujících situacích, kdy veškeré snahy o komunikaci ústí v čirou absurditu. Předposlední kapitolu nejstarší verze tvoří docela zdařilá expresionistická báseň o chcíplé kočce, za jakou by se nestyděl Gottfried Benn. V poslední kapitole Arsemid dobrovolně opouští prostředí, které ho utvářelo, a odchází kamsi za obzory. Krátce řečeno: mladičký autor zde v imaginativní rovině rekonstruuje niterné zážitky svého dětství a mládí, potýká se s nesmyslností reality a nakonec nechává svého hrdinu odejít do světa, aby tam hledal sebe sama.

Dodatky ke druhé verzi Arsemida z roku 1994 mají vesměs reflexivní ráz. Jejich vznosný, lehce archaizovaný jazyk jako by s jemnou ironií usiloval o vysoký literární styl básní v próze. Příběh zůstává v podstatě nedotčen, v popředí nadále setrvává konflikt jedinečné individuality s kolektivitou, ale vyznění se díky rafinované hře s mnohoznačnými motivy a jejich variacemi sofistikovaně rozostřuje. Není přitom zdaleka jisté, do jaké míry bere autor svou knížku vážně, zda mu jde o vytříbenou arteficialitu, anebo spíš o její parodii. V dodatcích ke třetí verzi z roku 2004 se k Arsemidovi a vypravěči připojuje další protagonista. Stává se jím průvodce, s nímž může vypravěč v souvislosti s Arsemidem rozehrávat různé děje, rozhovory a dramatické scénky. Nové obrazy tu zhusta připomínají zenistické koány, jakési filosofické anekdoty, jež by měly v rouše banalit ukrývat hluboké pravdy o životě a vesmíru. Možná to i činí, avšak autor své filosofické karty příliš neodkrývá. V poslední, čtvrté verzi dodává: „Arsemid přežil a dále žije svým vlastním pozoruhodným způsobem bytí, v němž se zjevuje pouze tehdy a tam, kdy a kde o něm autor píše a jeho čtenář čte. Jinde a jindy prostě není.“

Arsemid je více než jiné literární postavy reprezentantem textu, jakýmsi zrcadlem či rezonanční deskou různých postřehů, pozorování, představ, paradoxů a nevázaných hříček. V doslovu Václava Havla k prvotnímu strojopisu z roku 1957 se dočteme, že jeho mladší bratr obdivoval Ladislava Klímu, Jamese Joyce či Christiana Morgensterna, avšak Arsemidova bytostná zakotvenost v dimensi písemnictví odkazuje krom toho také k nositelům prazvláštních proroctví či filosofií, kteří byli rovněž zplozeni výstředními myšlenkovými procesy v čistě literárním loži. K takovým kupříkladu patří Lautréamontův Maldoror, Nietzscheho Zarathustra nebo Valéryho Pan Teste, imaginární přeludy zosobňující spíš zvláštní polohy ducha než lidskou vymezenost. Každý z nich se svého času stal kultovním hrdinou, jakousi ikonou posvěcující vzpurné protiproudy na okrajích literárních mód. Zpěvy Maldorora ostatně Arsemid připomíná i svým edičním osudem. Isidore Ducasse Comte de Lautréamont je vychrlil třiadvacetiletý roku 1869, nakladatel však usoudil, že jsou příliš rouhavé, odmítl je distribuovat a básník v následujícím roce zemřel. Knížka vyšla o dvacet let později v deseti exemplářích jako sběratelská kuriozita, ale širší ohlas pochopitelně nevyvolala. Teprve padesát let po sepsání ji čirou náhodou objevili surrealisté. Třetímu vydání z roku 1918 zajistili se zdatností sobě vlastní tak průraznou propagaci, že se Lautréamont rázem vyšvihl mezi klasiky.

Legenda o mladičkém géniovi, jenž v titánském tvůrčím rozmachu smete ustálené konvence, je odedávna vděčná a svá ztělesnění nachází snad v každé generaci. Havlův Arsemid čekal na vydání rovněž půl století, ale když konečně roku 1997 vyšel jako bibliofilie, nebyl vnímán jako zázračné dílo nadaného teenagera, ale spíš jako elegantní žertík protřelého intelektuála, jímž se autor mezitím stal. Jak by asi nevšední dílo svého vrstevníka vnímali mladí na konci padesátých let? Troufnu si soudit, že by se pro mnohé stalo zjevením. Tak enigmatická postava jako Arsemid, vytvořená navíc devatenáctiletým učněm, by v kontextu tehdejší české prózy musela působit svůdně a neobvykle. K legendě o mladičkém géniovi ovšem patří i předčasná smrt. Nejsem si jist, zda by se autorův o dva roky mladší vrstevník Václav Hrabě těšil tak širokému věhlasu, kdyby se na prahu své básnické dráhy neotrávil oxidem uhelnatým, ale přežil a musel se za pár let vyrovnávat s jedy normalizace. S niterným přemáháním si dovedu představit, že by také autora Arsemida postihl podobně nešťastný osud. Pokud by se tragicky uzavřel někdy v roce 1960, šířil by se pravděpodobně jeho text v opisech už jen díky zázemí rodiny a přátel po celé následující liberální desetiletí. Nejspíš by byl čten ve Viole a dočkal by se pietního knižního vydání, jež by v následujících dvou desetiletích patřilo k uctívaným relikviím svobodnějších časů. V současných učebnicích by jeho autor figuroval jako předčasně zesnulý mladý velikán spolu s Václavem Hrabětem vedle Máchy či Wolkera.

Ivan M. Havel je naštěstí dodnes mezi námi. Česká literatura tím přišla o další dojemně uhrančivou legendu, zato však získala mnohovrstevnaté, krajně osobité dílo, které předlouho dozrávalo. Obzvlášť nutno vyzdvihnout, že v něm ona první jinošsky „jitřní“ verze zůstala téměř beze změny zachována.

Ivan M. Havel: Arsemid, KANT – Karel Kerlický, Praha 2016, ediční příprava a redakce Tomáš Vrba, 110 str.

publikováno: 12. 2. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze“, pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …

Černooký bača ovečky zatáčá

Je velmi obtížné vnějšímu pozorovateli vysvětlit co se to u nás vlastně děje. Proč zrovna u nás …