Vzkříšení Ježíše a zrna

Pro většinu lidí jsou Velikonoce jen prodloužený víkend a pondělní příležitost si zablbnout a opít se. Není to málo? Nevzdáváme se v této souvislosti něčeho důležitého? Nemají tyto svátky co nabídnout i lidem, kteří se nepokládají za křesťany, ale nerezignovali na hledání určitého přesahu ve svých životech?

Máme za sebou Květnou neděli, kdy jsme si připomněli Ježíšův vjezd do Jeruzaléma na oslu k završení své revoluce. Byla to ovšem revoluce jaksi jiného druhu, než lidé od Mesiáše očekávali. Mesiáš jim byl totiž politická postava, která vyžene Římany a zavede ve Svaté zemi spravedlivou a bohabojnou vládu, před níž se skloní i pohanští národové.

Ježíš ale nebyl revolucionář Leninova typu, tedy někdo, kdo by chtěl komukoli cokoli, dobro nevyjímaje, nadekretovat shora. Revoluce (tedy radikální převrat), o níž mu šlo, byla revoluce v osobním porozumění světu – srdci každého člověka, což se nadekretovat nedá.

O Velikonocích si budeme připomínat završení té jeho mise, která jakoby selhala jeho popravou coby politického zločince, ale která působí dodnes. Takto mohou o Květné neděli například přemýšlet ti, kteří se domnívají, že skutečná revoluce, se musí zrodit zdola ve chvíli, kdy k tomu sami lidé dospějí, a nemůže být lidem vnucena profesionálními revolucionáři.

Jsem rád, že poslanci schválili Velký pátek coby státní svátek, byť k tomu připojili dosti problematické odůvodnění (založené na povrchním chápání zideologizovaných „křesťanských hodnot“). Myslím, že Velký pátek může dávat smysl i nevěřícím jako připomínka toho, že na světě jsou věci, pro které stojí za to trpět a umřít prostě proto, že jsou správné. Ježíšova oběť je toho přímo archetypem. Tímto způsobem mohou rozjímat o tomto svátku i ryzí ateisté – a mohou s tím ostatně začít už na Zelený čtvrtek. Třeba při popíjení na zeleno obarveného piva se mohou zamyslet nad tím, proč se kdysi kdosi, ač nevinný, dobrovolně podřídil soudu a měl to za správné.

Na Bílou sobotu si pak zase dědici Nietzschovy filosofie mohou připomenout myšlenku slavného filosofického rebela vyjádřenou jeho výrokem „Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži,- kdo z nás tuto krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom jej byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího činu, – a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní!” (Radostná věda). Vskutku si myslím, že se tato slova velkého „neznaboha” dobře hodí k bílosobotním kontemplacím! „Víra v křesťanského boha se stala nevěrohodnou.” píše Nietzsche dále v téže knize. V jeho době to docela dobře mohla být pravda. Ale nepřišli potom lidé, kteří tuto výtku vzali vážně a víru novým pochopením opět zvěrohodnili? Třeba (ale nejen!) protestantský theolog Dietrich Bonhoeffer ve svých dopisech z nacistického vězení.

(V Přítomnosti vizte:

http://www.pritomnost.cz/cz/spolecnost/405-co-delat-kdyz-chatra-vitezi

http://www.pritomnost.cz/cz/vyhledavani?searchword=bonhoeffer&searchphrase=all)

A není tomu konec konců tak, že zabít člověka a zabít Boha je totéž? Můžeme v této souvislosti rozjímat i o Kainovi v nás?

A co se Božího hodu velikonočního týče, ten může i nevěřící chápat v souvislosti s Velkým pátkem jako mýtické vyjádření naděje, že sebeobětování a utrpení ve jménu pravdy, lásky a dobra, není zbytečné a nebude zapomenuto, že dobro nelze trvale pohřbít, že i kdybychom zemřeli, vracíme se v jiné, „oslavené”, podobě – snad nejen v podobě svého díla pro druhé. Můžeme zůstat nepoznáni, ale nejsme mrtví – to dobré z nás žije. Každý člověk může být, slovy apoštola Pavla, jimiž popisuje Ježíše, v jistých chvílích způsobem bytí roven Bohu, aniž by na tom lpěl (vlastně kdyby na tom lpěl, nemohl by takový vůbec být!). Ovšemže ne pořád, jen ve chvílích „milosti”, ve chvílích, kdy zapomene sám na sebe, jde proti své biologické a sociální přirozenosti a přesahuje sebe sama.

Jsem přesvědčen, že velikonoční svátky mají mnoho symbolických aspektů, které by mohly zajímat i nekřesťany a konec konců křesťané by se nad těmito svátky mohli zamyslet i z hlediska ateistů.

Pak je tu ono „pohanské” Velikonoční pondělí. A to je v dnešní době duchovní průšvih par excellence. Vlastně je to proto, že ten svátek už není ani pohanský, je prostě prázdný. Když si Velikonoční pondělí uvědomíme v kontextu křesťanských Velikonoc, dává docela dobrý smysl jako odlehčení vážných a vůbec nejdůležitějších křesťanských svátků (ano, opravdu jsou Velikonoce důležitější svátek než Vánoce). Lidé v minulých dobách, zvláště pokud žili na venkově, disponovali určitou přirozenou, netheologickou, praktickou duchovní moudrostí spjatou s koloběhem přírody a důrazem na plodnost a přírodní cykly. Vykoupení z hříchů pro ně byla bezpochyby zásadní hodnota, ale úroda rozhodovala o tom, zda na tomto pozemském světě budou mít co jíst. V tomto smyslu byla rituální oslava příchodu jara a probuzení vegetace velmi důležitá. Konec konců i zde jde o vzkříšení a věčný život, byť trochu jiného druhu.

Problém je, když se Velikonoce redukují pouze na ono pondělní veselí – bez kontextu s trojicí křesťanských svátků i bez hlubšího vztahu se zemědělstvím a smyslem pro rituál plodnosti. Z pondělního svátku se tak nakonec stala jen příležitost zablbnout si a vykoledovat si něco dobrého, v případě dospělých obvykle alkoholického. Rozhodně to nechci v této souvislosti přehánět s nějakým feminismem a za každou cenu kritizovat rituální bití žen pomlázkami – v původním smyslu toho svátku to byla symbolická soulož a dávalo to v souvislosti s rituály plodnosti docela dobrý smysl, dnes už to opravdu působí jen hloupě a sexisticky.

Věřím, že i dnes jsou oblasti, kde velikonoční svátky, včetně toho pondělního, mají původního ducha dvojího vzkříšení (tedy vzkříšení Ježíše a zrna) a duchovně stále ještě působí, nicméně u nás už tomu tak asi není, zvláště ne ve městech.

Tuto úvahu píši pro přemýšlivé lidi, zvláště pak nevěřící, jako inspiraci k tomu jak jinak po svém, ale přece jen hlouběji promyslet a zhodnotit velikonoční období.

publikováno: 16. 4. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


U čínského koryta se kvičí blahem!

Už nestačí „apolitičnost“: Čínská komunistická strana teď vyžaduje otevřenou, veřejnou a jednoznačnou podporu – od vlastních …

Osamělí, pevní i vratcí lidé pana Giacomettiho

Pražská výstava byla vpravdě překvapující. Přiblížila sochařovu tvorbu od začátků přes surrealistické období k proslulým odhmotněným …

Němci, šlechtici, katolíci a navrch kněžouři u nás neprojdou! Kristovy milice versus Česko

Přestože o otázce vrácení majetků Řádu německých rytířů naše média poslední dobou neinformují natolik, jako tomu …

Rozdělená společnost? Naložme si různost. „Válka bude, víc vám neřeknu.“

Láska k sjednotitelům je prastarého data. Různí králové, císařové a generálové nedůležitých jmen přežívají v učebnicích dějepisu především …

Straka je tak drzá, jak blbá je opizice

Předpokládám, že pirát Michálek dostal děkovný mail od Marka Prchala za jeho kádrovací střelu do …

Pravdivost maleb a nicotnost lidí venku

Jan Zrzavý kdysi vzpomínal na Giottovy fresky v Padově, na to, jak prázdný se mu jevil …

Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …