Důvodný komplex ze škol

v zásadě stále lépe chápu pohnutky svého děda, který už při pouhém slově „učitel“ sundával flintu se zdi, když pominu skutečnost, že sám jsem měl v životě za „pedagogy“ téměř výhradně sadisty (když neberu v úvahu universitu), nemůže se mi nikdo divit, jsou to komplexy? jistě, mají své opodstatnění? ano, a vážné, když bylo mému otci asi devět let, zfackoval ho katecheta a následně dědeček s celou rodinou „vystoupil“ z Církve a stal se z něho „český bratr“, s ohledem na jeho neoblomný charakter a čistotu úmyslů mi to připadá celkem přirozené a v jistém smyslu i správné, ač samozřejmě zastávám stanovisko zcela jasné v tom, že z Církve (naštěstí) vystoupit nelze, cože jsou to za komplexy? a co je to „pedagogika“? strávil jsem ve školách spoustu let, a naučily mne mnohému užitečnému, především ve vztahu ke studiu obecně, k jeho zásadnosti a „doživotnosti“, jinak lidsky jsem prakticky ve všech těchto zařízeních trpěl, někde více, někde méně, další, dodatkové školy a kurzy, které jsem dělal až po universitě a po vojně, byly spíše legrační, nevím, jak přesně na mě tamější učitelé pohlíželi, ale nechali mě projít vlastně bezbolestně, teď snad (je to promlčené?) mohu říct jednu zábavnou historku o zkoušce, „která nebyla“, dokonce ani ten učitel (můj kamarád mimochodem) tam nebyl, za stolem seděl úplně někdo jiný, nějaký jiný učitel, kterého jsem nikdy neviděl, šlo o předmět, ve kterém jsem moc kovaný nebyl, ale logicky jsem spoléhal trochu na toho skutečného vyučujícího, který mě jistě nějak nechá prolézt, žádnou zlomyslnost jsem zkrátka nečekal, nečekal jsem ovšem taky, že tam J. vůbec nebude, stál jsem chvíli zkoprněle u dveří, netuše, co se teď může dít, dotyčný mi však s úsměvem pokynul a natáhl ruku: „dejte mi, index… on se šel J. na Přehradu opalovat a řekl mi, abych vám tu jedničku napsal já“, to byly časy! co na to říct? korupce! jak vyšitá, a ani jsem nepípl, taky dost zajímavá byla zkouška z „občanské nauky“ (to byla ta „dvojitá doktorka“, o které jsem už někde psal), byl jsem poslední na řadě (tak jsem ke zkouškám chodil vlastně vždycky, na poslední termín a až úplně na konec, šlo-li to), dvojitá doktorka cenila marxistické tesáky, netušil jsem vůbec, co mohu čekat, jako otázku mi komisně přidělila „renesanční filosofii“, měl jsem toto období (které mě vždy mimořádně zajímalo) v živé paměti, protože v této souvislosti zrovna ve volných chvilkách jsem cosi sám studoval, začal jsem tedy zkraje, a mluvil jsem, pět minut, deset, už mi to začalo být divné, „teď mě něčím sejme,“ říkal jsem si, Engelsem, Feuerbachem… ne, když jsem se jednu chvíli přece jen odmlčel a zeptal se, co by ještě k tématu mělo patřit, rozzářila se tato osoba se zářivě přemalovanými rudými rty, až mě to zaskočilo, a slavnostně prohlásila: „ už několik týdnů jsem nikomu nedala jedničku – a vám ji dám! ráda jsem vás poslouchala“, což mi samozřejmě vyrazilo dech, čekal jsem spíše nějakou „doktorskou“ jízlivost, ale nedostavila se, srazil jsem tedy kufry a „s přáním všeho dobrého“ jsem zase vyrazil do světa, moje školy byly opravdu různé, nemohu říct, že nezajímavé, ale traumatizující prakticky všechny, na několikerý způsob, ale ještě k té „filosofii“, o níž byla řeč, na internetu se nějaký politik-učitel-občankář (tuším, že Zaorálek) vymlouvá, že na přelomu 70. a 80. let už se nemohla studovat „filosofie“, nýbrž jen „marxisticko-leninská filosofie“ (pominu, že právě ta se mu vedrala nesmazatelně pod kůži), to však není pravda, aspoň to nebyla pravda na tehdejší Universitě Jana Evangelisty Purkyně, kterou jsem studoval (přesněji: do r. 1974), z té tehdejší „filosofie“ se jednoduše v jednu chvíli stala „občanská nauka“ (což mám taky uvedeno u příslušného absolutoria na universitním diplomu, který jsem už dávno ztratil), učitele z nás potřebovali nadělat, ne „filosofy“, učitele prostě „zmákne“ jakýkoli režim, učitele lze snadno vydírat, už kvůli jejich obecné povaze v podstatě hodných a v jádru soucítících lidí (to si myslím „všeobecně“, ač osobně jsem takové na základním stupni škol ani na „svvš“ téměř nepoznal), disponují jakousi více méně jasnou čestností a ohleduplností (a trpělivostí), nedokážou však zaujmout v zásadě nějaký tvrdší postoj, aby jen poctivě sloužili „dětem“, aby „nedělali problémy“ (jako když Židé potichu a odevzdaně se nechávali vražedně odvážet jednosměrnými vlaky…), mám mezi učiteli samozřejmě hodně přátel, ale jsou to lidé trochu jiného světa, než je ten můj, jsou „řádní“, což nejsem, miluju řád a pořádek, ale nikdy se mi ho nedaří ustavit, netrápím se tím, vím, že rovnovážná poloha v životě neexistuje, „pedagog“ je ten, který vás vede, a nemusí to být nutně učitel, může to být jen náhodný spolucestující z vlaku nebo soused, který si jenom více méně nahodile přisedne k vašemu stolu, může to být kdokoli, a nikdo z nás neví, kdo a proč a kdy nám do života vstoupí a zanechá v něm rýhu a brázdu nesmazatelnou, já jsem takové osobnosti poznal (přinejmenším) tři, a ti můj život skutečně rozhodujícím způsobem poznamenali, učitelé to ovšem nebyli (kromě jednoho, který nějaký čas také učil, ač tím velmi strádal, školy po několika letech – ve prospěch vědy, která mu zůstala – opustil, myslím, že nikoli za potlesku, ale s čistým svědomím ve smyslu březinovské devizy, „o mně se dá aspoň říct, že ty děti nekazím“), Josef Florian píše jednou provždy platně: „V kuchyni pod malým zamříženým oknem, vedle studně, vedle pumpy dřevěné, slastné chvíle… Dávno uplynulé, ve společnosti zesnulého otce. Tehdy, před dvaceti lety též jako dnes, když jsme s matkou sami zbyli, svítilo bílé světlo, sníh se též tak třpytil, nebe nejlepší modří zářilo. Odpoledne stíny po sněhu se roztáhly; vše mlčí v nedělním tichu a celé boží klidné odpoledne spočívá nad městečkem. Slavné neděle nás dětí! Seděli jsme kolem stola. Po zdích bělostných nad umytou podlahou přešly někdy stíny těch, kdož šli pod okny. – Tato poesie, která na tu osamělou pevninu Evropskou vrátí se snad až po závěrečných pohromách tohoto Velepátku, vymírá. Poesie venkovského primitivního života chudých lidí, poesie venkova teď zpustošeného všemi modernismy. Život venkovský, prostinký a krásný! náš! můj! Naše Galilea a Nazaret mého mládí! Naše chalupa osamělá, v níž každý koutek vypravuje o radostech dětí, vychovávaných ne mluvením pedagogův, ale věrností ‚otcům‘.“ (Okolo našich, in: 1. Archy k Posvícení l. Páně 1945, uspořádal a vydal Josef V. Florian) – hezký den!

publikováno: 17. 4. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …