Kultura jako protivník

Vztahy mezi současným ruským uměním a ruskou státní mocí (zákonodárnou, výkonnou a soudní) můžeme označit za permanentní konflikt, který zamrzl v té nejostřejší fázi, ale nepřerostl do mezidruhové války. Svým charakterem má blíž ke studené válce, jelikož základem sporu ideologický antagonizmus. Cílem ale není protivníka vyhladit, nýbrž v rámci jakési doktríny zadržování toho druhého neutralizovat či zdiskreditovat. Zároveň se počítá s využitím třetích osob, jež mohou být tajnými sympatizanty nebo jednat přímo na pokyn státu, a mají za úkol působit materiální a fyzické ztráty v táboře protivníka. Konfrontace státních orgánů a kultury je dávným, vleklým a neustále znovu rozdmýchávaným konfliktem současné ruské společnosti. Tato válka vzplála hned v prvním roce nástupu Vladimira Putina a jeho kliky k moci (1999).

Do té doby konflikty s kulturou propukaly také, ale celkem úspěšně se i zažehnávali. Např. v roce 1995 bylo zahájeno trestní řízení proti protagonistům parodujícího televizního pořadu za „urážku na cti a důstojnosti“ hlavních politiků země. I když obvinění vznesl generální prokurátor, vláda celou věc zastavila. Stejný postup převládl i v roce 1999, kdy bylo vzneseno obvinění proti Avději Ter-Oganjanovi. Umělec v moskevském hlavním výstavním sále představil performaci, ve které sekerou rozbíjel reprodukce ikon. Chtěl tak připomenout pokryteckým hurá-křesťanům, kteří teprve včera začali nosit na krku křížky, že 20-30 let zpátky se všechen sovětský lid svorně účastnil masového ničení církevních hodnot. Několik návštěvníků tím bylo tak pobouřeno, že performera z výstavy vyhnali.

Drobný spor se mohl bez problémů urovnat, jenže byl rozdmýchán do skandálu, který ovanul celé Rusko. Ter-Oganjan se musel skrýt a jen díky tomu ušel fyzické odplatě kozáků, které na něj někdo poštval. Znovu zformované oddíly kozáků, kteří se mnohdy považují za ochránce těch správných tradičních hodnot, dál používají své karabáče na oběti umění, zašlapávají je holínkami do země, polévají močí a barvivem, stříkají na ně slzný plyn. Proti Ter-Oganjanovi Někdo popíchnul i ultranacionalistické a kryptofašistické oddíly. Přes svoje weby a média šířili zcela jasně lživou interpretaci celé události okolo rozbíjení ikon, kterou jim očividně Někdo podstrčil. Někdo také zburcoval celý houf duchovních, kteří z kazatelen vyzývali své farníky k masovým pouličním protestům. I patriarcha uvrhl „bezbožníka“ do klatby. Centrální i regionální média spustila dezinformační a pomlouvačnou kampaň. Televize natočila o umělci očerňující pořad. Do vyšetřovacích spisů se dostaly desítky tisíc totožných trestních oznámení od obyvatel větších i menších měst po celé zemi, kteří performanci neviděli a ani nechápali kde, jak a co se vlastně stalo. Vyšetřovatel sám diktoval farníkům, kteří za ním přišli, potřebné věty do obvinění. Navíc si našel mezi vyděděnci umělecké společnosti několik podlých kunsthistoriků ochotných udělat špinavou práci, označil je za experty a vytáhnul z nich potřebná obvinění. Nebyl vůbec vzat zřetel na vyjádření, dopisy nebo vysvětlování významných umělců, kurátorů a kritiků. Jednání Ter-Oganjana bylo kvalifikováno podle Trestního zákoníku jako „záměrné podněcování mezikonfesní nenávisti“. Prokurátor shledal nutným odsoudit umělce na 4 roky vězení.

Dnes jen málokdo pochybuje, že onen Někdo, onen mobilizátor obrovského množství lidí, zdrojů, stran a státních institucí má přímý vztah k vedení Kanceláře prezidenta. Za 16 let, které od té doby uplynuly, bylo v Rusku rozehráno desítky podobných scénářů s nejrůznějšími výstavami, představeními, filmovými promítáními a knihami. Díla umělců, která z jakýchkoliv důvodů nevyhovují, jsou unisono odsuzována pravoslavnou i vlasteneckou veřejností. K jejich hlasu se často ještě přidává Komora občanské společnosti Ruské federace nebo parlamentní Výbor pro kulturu a také zástup vlivných činitelů oficiální kultury jako třeba Nikita Michalkov.

Rozjíždí se štvanice dirigovaná kremelským kapelníkem. Stát v první fázi konfliktu vystupuje v roli tajného podněcovatele, zákulisního režiséra štvanice a také jako nepřímého sponzora. Předložit důkazy tohoto jednání je krajně obtížné, jelikož vše probíhá na základě ústní dohody a na jakoby dobrovolných příspěvcích od soukromých osob. Je jasné, že řadoví bojovníci proti umění nejsou hnáni jenom ziskuchtivostí nebo konformismem. Mají vlastní kulturní politiku, jejíž cíl spočívá v potlačení a v další fázi pak v úplném zákazu veškeré sekulární tvorby jakožto jevů cizích „pravoslavné civilizaci“.

Program této samostatné „civilizace“ byl sepsán a mnohokrát vyhlášen na Církevních koncilech a dalších shromážděních pravoslavné a nacionalistické společnosti. Program je veřejně k dispozici na internetu např. v krátkém výkladu protojereje Vsevoloda Čaplina, jenž dlouhá léta působil jako pravá ruka patriarchy Kirilla. Je důležité si uvědomit, že stát i s těmito názorovými souputníky hraje dvojí hru, jelikož si je vědom, že ultrapravicoví extremisté a náboženští fanatici se mu mohou stát nebezpečnými konkurenty na politickém poli. Boj s kulturou těmto organizacím zajišťuje publicitu a zároveň odvádí jejich pozornost od mocenského zápasu.

Stát zaujme otevřené stanovisko většinou až tehdy, když už se konflikt rozhoří a vedou se celonárodní diskuze, probíhá vyšetřování a soudy. Staví se do role nestranného arbitra. Formálně je soud vždy nezávislý, tedy až na dva nebo tři případy vandalismu na státním majetku, kdy jasně stál na straně žalobců. Dílo je soudním verdiktem zakázáno a jeho autor nebo poskytovatelé jsou potrestáni, takže ve skutečnosti tu probíhá cenzura bez sebemenší účasti orgánů výkonné moci. Cenzura skrz „cizí ruce“ nemálo připomínající princip hybridní války, jíž svědky jsme na východě Ukrajiny, umožňuje úřadům formálně popírat svoji roli v konfliktu.

Ať se souzená díla přímo dotýkala církve (jako např. rocková opera Jesus Christ Superstar), nebo reagovala na něco úplně jiného, jejich protagonisté (umělci, kurátoři, režiséři) byli všichni vyšetřováni na základě týchž článků 282 nebo 148 trestního zákoníku (urážka náboženského cítění věřících), které byly přijaty v červnu 2013. Vznosné slovní spojení „urážka citů“ se stalo synonymem pro obvinění bez důkazů následované bezpodmínečným odsouzením. Zástupci státu tak bezvýhradně věří občanům, že stačí, aby někdo oznámil, že jeho city byly dotčeny už jen pouhým zahájením nějakého představení nebo výstavy v úplně jiném městě. Ani nejsou potřeba žádné znalecké posudky. Soudy přijímají tato nepodložená tvrzení za pravdivá stejně jako ve stalinských 30. letech bez problémů věřily obviněním ze záškodnictví a špionáže.

Za jeden z druhů cenzury skrz cizí ruce můžeme považovat autocenzuru jak autorů samých, tak i institucí, které jejich díla šíří. Spíš než svědomí a vědomosti dnes v hlavách ředitelů mnohých muzeí a divadel vládne strach, aby neskončili polomrtví pod okovanýma botama kozáků před vlastním domem nebo aby je soud neposlal do vězení či obava, aby přežili pogrom na muzeum a nebyli odejiti. Zastrašování funguje dokonale. Strach překonává stud a mnozí lidé se neštítí ani tak nízkých činů jako sáhnout k předělávce klasických textů. Dostatečně výmluvný je třeba příklad, kdy v pohádce Alexandra Puškina O popovi a jeho dělníku Baldovi byla parodická postava kněze nahrazena kupcem. „Naši odborníci na tom nevidí nic protiprávního,“ oznámila mluvčí státního muzea A. S. Puškina.

Válku putinovského režimu s kulturou je možné rozdělit na dvě období. Od 1999 do 2013 měly zákroky ještě spontánní charakter, neměly jasně stanovený program. Postupně začal proces snižování tolerance, a naopak se stupňovala agrese vůči kulturním protagonistům. Seznam zákazů, který rostl jako houby po dešti, z jedné strany čpěl obskurností a licoměrností úřadů a z druhé prohlubováním politizace kultury. Narůstajícím odmítáním představy svobodného, vládou neomezovaného umělce, který si dovoluje jistou kritiku reality, započal obrat ke stereotypizaci vztahů k současné kultuře, jakou známe ze sovětských dob. Právě takoví autoři se často trefovali do těžkopádné rétoriky různých variací na „národní ideu“, na které tak usilovně pracovali kremelští aparátčíci a kterou mělo obyvatelstvo přijmout za svou.

(Pokračování brzy)

Pro Přítomnost z ruštiny přeložila Tereza Soušková.

publikováno: 17. 4. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …

Neviditelný sloup

Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, …

Nečekejme charismatika, ale „prací drobnou“ napravujme řád

V neděli 23. 6. 2019 mne potěšilo 283 tisíc demonstrujících na Letné. A ještě více mne …