Co znamenala pražská kavárna?

Letošek je opět volebním rokem, kdy se promění složení Poslanecké sněmovny, v tom příštím nás čekají další prezidentské, senátní a obecní volby. V rámci předvolebních bojů bezpochyby bude opět zaznívat termín „pražská kavárna“, jenž do obecného povědomí vnesl prezident Miloš Zeman coby posměšné označení údajně existující kasty politicky aktivních intelektuálů v metropoli. Ty skutečné pražské kavárny, podniky se specifickou komorní atmosférou, ovšem mají svou dlouhou historii, na níž se dnes téměř zapomnělo. Není mnoho pramenů, které by se k fenoménu vracely, proto nahlédněme do Kopeckého pamětí:

Kavárny byly pro Pražany tím, čím jsou Angličanu jeho kluby. Nebyly ovšem tak exklusivní a každý do nich mohl bez jakýchkoliv formalit, ale krom své obecné přístupnosti měla většina z nich zvláštní intimní ráz. Byly místem, kde si člověk mohl posedět, číst noviny, rozprávět se známými a často i místem, kam se lidé přišli ohřát, psát dopisy, nebo dokonce spisovat či studovat. Při šálku kávy se dalo sedět skoro nekonečně a káva sama byla už tím posledním důvodem k návštěvě kavárny. Kaváren bylo ovšem v Praze několik druhů a to, co jsem předeslal, se týkalo jen jednoho z nich, toho, který nám vždy zatane na mysli, mluvíme-li o pražské kavárně. Byly zde ovšem přepychové koncertní kavárny, jichž bylo před první světovou válkou v Praze jen maličko, většinou německých. Ty se rozšířily až po válce a jejich klientela byla docela jiná, než těch, o nichž mluvím. A byly tu také tak zvané „noční kavárny“, jež otevíraly večer a zůstaly otevřeny až do rána, jako na příklad proslulá „Ruská kavárna“ na Vinohradech, nebo ještě známější „Kaiserova“ na rohu Václavského
náměstí a uzoučké proluky, vedoucí na Jungmannovo náměstí a jejíž hlavní atrakcí byly oddělené pokojíčky „chambres separées“, v nichž se prý mohlo pít šampaňské pochybné jakosti se „slečnami“ pověsti ještě pochybnější. To však nepatřilo k pojmu typické pražské kavárny, jež byla neformálním klubem středního stavu a zejména studentstva a inteligence.

Praha měla před první světovou válkou jen hrstku klubů. Jedním z nich byl „Pánský klub“ v Obecním domě, který za války proslul tím, že se v něm hrály hazardní hry a že tam
slavný tehdy detektiv Bubeník pronikl přestrojen za číšníka a nachytal několik známých politiků jakoJiřího Stříbrného a Karla Práška při hazardní hře. Ostatní české kluby byly spíše politické než čistě společenské, jako např. Klub národní strany svobodomyslné, Klub Omladinářů a Národní klub. Jiným známým společenským klubem bylo šlechtické „Kasino“ v průchodním domě z Celetné ulice, hned vedle známého obchodního domu „U města Paříže“, zvěčněného jednou povídkou Ignáta Hermanna. Snad byly ještě některé jiné, ale my jsme se o kluby nikdy valně nezajímali. Ani později, jako celkem dobře placený novinář jsem se nedal nalákat do nově zřizovaného „Společenského klubu“, protože mi kavárna pro mou potřebu víc než postačovala. Byla to ovšem kavárna čítárenského druhu. Jedním z nejnápadnějších znaků takové kavárny bylo, že ač tam mohl chodit, kdo chtěl, doma se tam cítil jen stálý host. Ten měl „svůj stůl“ a u toho stolu „své místo“ a vrchní číšník pečlivě dbal, aby při svém příchodu nalezl prázdné místo v určitou dobu. I to bylo příznačné pro takovou kavárnu, že stálí hosté se dostavovali pravidelně a vždy ve svou obvyklou hodinu, že docházka do kavárny byla stejně pravidelná. Jako do zaměstnání, pokud je měli. Jeden věděl o druhém kdy a do které kavárny chodí, a mohl jej tam vyhledat najisto, nebo zavolat telefonem.

Obsluha v kavárnách byla jedinečná a byla také jednou z jejich hlavních atrakcí. Stálý host dostal bez říkání postupně všechny noviny a časopisy, jakmile jen přišel. Vrchní číšník si pamatoval snad přesněji než host sám, co čítá pravidelně a co nečetl. Skutečný stálý host nemusel také nic objednávat, byl obsloužen bez řečí. Sotva usedl, stál před ním ten
druh kávy, jejž pravidelně pil. A pražská kavárna měla těch druhů kávy opravdu mnoho. To ho také udržovalo, kromě společnosti, na kterou si navykl, v kavárně a zabraňovalo mu usadit
se u konkurence. Tam byl jen náhodným návštěvníkem, kdežto ve „své“ kavárně byl doma. Jak znamenitá byla paměť číšníků, ukazuje maličkost, jež se mi přihodila, ovsem až za republiky. Měl jsem schůzku s někým v kavárně National v Revoluční třídě, celkem nedávno před tím otevřené, do níž jsem tehdy vkročil prvně v životě. Usedl jsem ke stolku a najednou stál přede mnou šálek kávy, takové, jakou jsem vždy objednával.
Přinesl jej číšník, který mne kdysi obsluhoval v jedné z kaváren, do nichž jsem chodil pravidelně. Pamatoval si mé zvyky a to bylo pro pražskou kavárnu a kavárenského číšníka typické. Vrchní číšníci, to jest číšníci, kteří vybírali peníze za útratu, byli třídou sami pro sebe. Většinou byli mnohem bohatší než jejich hosté. Jejich příjem ze zpropitného byl příslovečný, znali každého stálého hosta jménem, věděli, co dělá a často i kde bydlí. Nejeden stálý host byl u nich zadlužen a vrchní číšník nikdy o peníze nepřišel, protože nemožnost chodit do kavárny by byla pro dlužníka trestem příliš krutým. Jednou, to bylo ovšem už také po válce, jsem v kavárně Luxor, kde jsem býval denně, zjistil při placení, že jsem nechal všechny peníze doma. Vrchní číšník, ač věděl, že mám redakci právě za rohem a že k cestě kolem přesně šesti domů peněz nepotřebuji, mne nepustil z místnosti, dokud jsem od něho nepřijal půjčku, ač jsem ho ujišťoval, že v redakci si mohu docela snadno opatřit peníze. A dalo mi to hodně práce, než jsem ho přesvědčil, že mi tedy stačí dvacetikoruna, protože mi vnucoval 100 Kč. Do kaváren jsem začal chodit více méně pravidelně až v posledních dvou letech před válkou, ale nestal jsem se stálým hostem. To muselo počkat až na dobu po válce. Navštěvoval jsem kavárny nepravidelně z mnoha důvodů, finanční byly ty hlavní, a přecházel Jsem z jedné do druhé, podle toho, kam šli kamarádi. Časopisy jsem stejně chodíval číst bezplatně do městské čítárny při Městské knihovně ve Valentinské ulici a o denní tisk jsem tehdy neměl takový zájem jako později. A jako nepravidelný návštěvník kaváren nemohu proto podat docela přesný obraz pražských kaváren před válkou.

Nejznámější a mezi studenty a umělci všeho druhu nejoblíbenější byla ovšem „Unionka“. Kavárna „Union“ byla v prvním patře na rohu Ferdinandovy, pozdější Národní třídy a Perštýna. Byla zastaralá, nemoderní a celkem ošuntělá a ani ta káva nebyla nejlepší. Nicméně, patřilo jaksi k dobrému tónu občas tam zajít. Vzadu byla klubovna, v níž se scházel
například šachový klub Dobruský. V „Unionce“ jsem byl někdy s Bohumilem Kubištou a Emilem Fillou, ale nezdomácněl jsem v ní. Šikmo naproti byla kavárna „Louvre“, na tehdejší dobu velmi elegantní. Židle byly polštářovány v modré barvě. „Louvre“ byla Kubištova oblíbená kavárna a chodíval jsem tam za ním s Janem Zrzavým.O kousek dále na Národní třídě, na téže straně jako “Unionka“ byla tehdy „Národní kavárna“ Byl jsem tam za svého života jen jednou nebo dvakrát. Na samém rohu Ferdinandovy třídy a nábřeží, právě naproti Národnímu divadlu, byla kavárna „Slavie“, také intelektuálská, plná herců a to nejen z Národního divadla, ale ze všech ostatních stálých i kočovných divadel z českých zemí. Nechodil jsem tam často, a když kavárnu zmodernizovali, vyhýbal jsem se jí stejně jako mnoho starých hostů. Na nábřeží vedle nakladatelství Bedřicha Kočího bývala
kavárna “Bellevue“, s okny vedoucími na řeku. Navštívil jsem ji několikráte a býval jsem tam častěji po válce a Karlem Horkým, který měl v tom nebo vedlejším domě nějaký čas redakci týdeníku Fronta.

Příkopy byly plné kaváren, ale navštěvovali je hlavně Němci a bohatší třída, například „Continental“. Do těch jsem nechodil, ale na rohu Příkopů a Můstku byla v prvním patře kavárna „Edison“, pojmenovaná tak, protože Thomas Alva Edison za své návštěvy Prahy tam zašel. „Edisonka“ byla oblíbenou kavárnou ing. Viléma Bitnara, redaktora a vydavatele revue Meditace a pozdějšího kulturního redaktora Lidových listů. Na druhém konci Příkopů byla kavárna Obecního domu, známá jako „Repre“. Také na Václavském náměstí bylo plno kaváren, ale nemyslím, ze jsem se před válkou dostal do některé z nich, snad s výjimkou „Zlaté husy“. Naproti tomu jsem hodně chodil do „Akademické kavárny“ ve Vodičkové ulici, kde sídlívalo mnoho mých přátel a kde mne Igor Kouša, syn jednoho sociálně demokratického předáka, naučil hrát kulečník. „Akademická kavárna“ byla vždy plná šachistů. Po válce tam byl Dělnický klub šachistů, jehož jednoho turnaje jsem se zúčastnil s nevalným úspěchem u jednou jsem tam hrál za šachový klub Lasker v klubovním utkání o Dobruského memoriál. Další oblíbenou studentskou kavárnou byla „U Karla IV.“ v Žitné ulici, kam chodilo onoho mých přátel. Oblíbené studentské kavárny byly také „Demínka“ u samých Vinohrad a „Březinova“ na Vinohradech. Ale Vinohrady, kde jsem bydlel po celou dobu po válce, byly před válkou pro mne vzdáleným předměstím. S Vladimírem Polívkou, spolužákem, pak konservatoristou, klavírním virtuosem a komponistou jsem chodíval někdy ku „Karlu IV.“, ale pak Polívka objevil v Mikulášské, pozdější Pařížské ulici, „Holandskou kavárnu“, jež, myslím, po válce již neexistovala. Byla to místnost hodné pochmurná, vyzdobená ve staroholandském stylu s obrovskými temnými obrazy na stěnách, jež měly být imitací holandských mistrů. Oblíbenou kavárnou mého staršího bratra byla kavárna „Arco“ v Hybernské ulici. Chodil jsem tam nerad. Byla hlučná, chodili tam hlavně obchodníci a já byl tehdy ještě dost veliký snob, pohrdající lidmi z praktických povolání. Ale za války jsem se tam seznámil s dvěma mladými muži, kteří hráli jakousi úlohu v mém životě, totiž s novináři dr. Alfrédem Fuchsem a Ferdinandem Peroutkou.

Po válce padlo mnoho starých kaváren touze po modernosti a koncertní kavárna začala vytlačovat typickou pražskou kavárnu. Nemohla ji ovšem odstranit. Teprve lidová demokracie pražskou kavárnu zničila.

O řadě osobností československého poúnorového exilu toho bylo už mnoho napsáno, nicméně velká část nadále zůstává téměř zapomenuta. To je i případ brilantního novináře Rudolfa Kopeckého (vl. jménem Kauderse). Na svět přišel v Praze 27. prosince 1893 do rodiny prodavače. Studoval na Technické univerzitě v Praze, avšak studia nedokončil, protože byl odveden do rakouské armády. Během 1. světové války chvíli sloužil na ruské frontě, ale kvůli zranění strávil většinu války rekonvalescencí. V samostatném Československu poté pracoval pro periodika Tribuna, Čas a Národní listy, politicky se hlásil k národně demokratické straně Karla Kramáře a tedy do „protihradního“ tábora. Na jaře 1939 rozšířil řady zahraničního odboje v Polsku, Rumunsku, ve Francii a konečně ve Velké Británii, kterou již neopustil. Rozešel se s koncepcí Edvarda Beneše a odmítal příklon k Sovětskému svazu, pročež se ani po skončení druhé světové války nevrátil domů. Z Londýna otevřeně kritizoval poválečné poměry v Československu, vydával čtrnáctideník Národ, založil skromný think-tank a informační centrálu Czech Liberal Information Service, kde se mělo soustřeďovat jádro národních demokratů, které zamýšlel obnovit ve formě politické strany v těžkých podmínkách exilu. Kopecký se také podílel na československém vysílání BBC, přispíval do celé řady pravicově orientovaných exilových tiskovin. Zemřel v Londýnĕ 25. listopadu 1981.

Mimo stovek rozhlasových článků, rozhlasových komentářů a glos Rudofl Kopecký sepisoval i své memoáry. Pracoval na nich od počátku 60. let až do své smrti, tedy více jak dvě desetiletí. Popisoval dětství, mládí, studia, život v Rakousko-Uhersku, rozličné osobnosti, aféry a události první republiky, stejně jako činnost v zahraničním vojsku za druhé světové války a konečně i různé aspekty poúnorového exilu. Zmiňoval se o anarchistickém i zednářském hnutí, národní demokracii, básnících, literátech, politicích i studentských vůdcích. Psal kritickým pohledem, netajil se odmítavým postojem k Edvardu Benešovi. Kopeckého dosud nepublikované memoáry tak v lecčems přinášejí jiný, unikátní úhel pohledu na československé dějiny.

V Přítomnosti budou na pokračování, bez redakčních úprav, uveřejněny vybrané kapitoly pamětí. Poutavý vypravěčův jazyk přenese čtenáře do časů, které dnes známe už jen z učebnic historie.

Vybírá a uvádí pro vás PhD. Martin Nekola, Ph.D. – politolog a historik, který specializuje se na nedemokratické režimy, krajany ve světě a československý exil po únoru 1948.

publikováno: 1. 5. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze,“ pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …