Porod, horor

Už nějakou dobu je jedním z pravidelných témat objevujících se v médiích porod. Vše nejspíše začalo honem na porodní asistentky a s tím spojeným sporem o domácí porody. Namísto toho, aby se s tímto společenským jevem zacházelo racionálně a našlo se řešení vyhovující oběma stranám, téma porodu naopak ještě zbytnělo a začalo být zpracováváno čím dál expresivněji: když o porodu, tak o nebezpečích, postiženích, vedlejších účincích léků, úmrtích a drastických chirurgických zákrocích. Žádný obraz už není tabu, a tak se můžeme běžně setkat s embryi, roztodivnými nástroji, hadičkami a přístroji, nedonošenci a hlavně se spoustou krve. U článků, reportáží a dokumentů o porodech, kterými nás bombardují média, si tak člověk připadá nejspíše jako u sledování hororového seriálu Království od Larse von Triera. Vzhledem k tomu, že porod je v zásadě běžným tělesným procesem, který je, zdá se, nezbytnou podmínkou přežití člověka jako druhu, nabízí se otázka: z jakého podivného důvodu se z porodů dělá noční můra?

Zdá se, že co se týče mediálního obrazu porodu, důvod je přinejmenším dvojí. Za prvé, takový proces, který je v životě člověka, zvláště toho, který se rodí, naprosto zásadní událostí, má každopádně velký virální potenciál. Čím dramatičtější a čím víc zjednodušující je jeho zobrazení, tím snáze klouže po vlnách sociálních sítí. Když je hodnocení nastaveno podle počtu prokliků, sledovanosti či bouřlivosti ohlasu, a nikoli podle kvality, je to tedy téma ideální, asi jako uprchlíci, a to nejenom pro bulvár všeho druhu. Za druhé, co umožnilo toto neúměrné nabobtnání tématu do obludných podob je nejspíše reakce lékařů a odpovědných úřadů, nebo spíše její nedostatek, na otázku domácích porodů. Místo toho, aby se nemocnice a úřady začaly vážně zabývat tím, jak k celé věci přistoupit, začaly agresivně bránit stávající metody a očerňovat ženy, které se rozhodly rodit doma. Tzv. „normální“ lidé se pak na základě bulvarizace celé věci začali rozhořčovat nad nerozumem pomatených hipísaček a šílených čarodějnic, které je podporují. Co bylo společenským jevem a politickým problémem se tak stalo virální hororovou show, kde už jde jen o to, přebíjet se co nejstrašnějším líčením hrozby.

Zajímavý je v tomto ohledu film Eriky Hníkové Pět zrození (2015), který byl natočen pro ČT (k vidění zde) jako dokument o pražské vinohradské nemocnici. Film vyvolal velký ohlas: na jedné straně lidé, kteří se pustili do lékařů a porodnic, na druhé straně ti, kteří je bránili. Obě strany mnohdy dosti nevybíravě. Sama režisérka celou věc opakovaně komentovala a na stránkách ČT uveřejnila prohlášení (zde), v němž se snaží najít střední cestu. Přestože se ale Erika Hníková snažila vyvolat skutečnou diskusi, jejímž cílem by bylo rozumné řešení, její film spustil vlnu vášnivých reakcí, které takové diskusi spíše brání, a v určitém směru se pouze připojil k budování čím dál děsivějšího obrazu porodu. V čem je problém? Nikoli v záměru nebo v tématu, ale právě ve způsobu zpracování.

Film Pět zrození jej totiž vším jiným než dokumentem, který by přinášel informace, jež by mohly sloužit jako základ pro rozumné rozhodování nebo jako podklad pro diskusi. Naopak, jeho shlédnutí působí otřesení pomocí poměrně drastických filmařských metod. Příkladem za všechny může být moment, kdy po divácky náročné sekvenci porodu s komplikací, který skončil císařským řezem, náhle celou obrazovku zaplní pohled na bílé lékařské boty postříkané rudou krví. To rozhodně není nějaké prostě sledující oko kamery, jakkoli se nás o tom snaží režisérka přesvědčit, a není divu, že takové filmové metody, které se hodí spíše do tzv. žánrové produkce, vyvolávají emoce. Pokud je toto způsob, jakým se dnes točí dokumenty, je třeba se zamyslet nad tím, zda je vhodný.

Míšení žánrů je dnes běžné a často je produktivní i ve filmu, který má být dokumentem o citlivém tématu, ale míšení dokumentu s hororem nebo thrillerem není na místě. Na jedné straně tady totiž je něco, co chápeme jako společenský problém, na druhé straně jeho zobrazování, které ho sice vymezuje, ale které s daným problémem nelze jen tak ztotožnit. Horordokument Pět zrození tak sice na rovině společenského problému dal podnět k debatě, ale na rovině jeho zobrazení značně přispěl k budování děsivého obrazu porodu, který se stále a dále šíří v oblasti médií. Režisér, jeho tým a v neposlední řadě televize nicméně v první řadě nese odpovědnost nikoli za vyřešení společenského problému, ale právě za způsob jeho zobrazování.

Nabízí se námitka: pokud lékařský sbor a úřady zatvrzele odmítají jakoukoli diskusi či změnu, není třeba přitvrdit a věc zobrazit opravdu děsivě, aby se pohnula celá veřejnost? Problém se skrývá právě ve slově „pohnutí“. Vyvoláním vášní se sice může něco dát do pohybu, ale není jednoduché takový pohyb usměrnit nebo běsnění vášní uklidnit. Nejenže může vést k vyostření sporu, ale může dopadnout na ty, kterým se chce pomoci. Ten, v kom vyvolá hororové líčení porodů největší hrůzu jsou totiž potenciální rodiče, nikoli ostřílený porodnický patriarcha. Rigidní systém porodnictví, hysteričtí obránci a odpůrci domácích porodů, ale často i ti, kdo budují veřejný obraz tohoto tématu, tak vlastně jen pracují na stupňování úzkosti z porodu.

Lékaři vystupují jako autoritativní figury, jejichž odbornost by snad měla nějak zakládat výhradní právo na to stanovit, jak má porod probíhat. Porod ale není věcí odborníka. Není možné ho matkám vzít, naopak je třeba je podpořit, poskytnout jim zázemí, a to zvláště v Čechách, kde je porodnost velmi nízká a kde společnost funguje tak, že je vůbec nejrozumější žádné dítě nemít (devět z deseti lékařů to jistě potvrdí). Jsou zde ženy, které se i přesto rozhodnou dítě mít, ale mimo stávající systém. Místo aby se jim vyšlo vstříc, jsou jim kladeny nové a nové překážky. Je ale zcela nepřípustné, aby lidé, kteří se rozhodnou mít děti, byli ze všech stran neustále trestáni. Máme před sebou velký problém a je třeba ho řešit na všech úrovních. Zobrazovat porod jako horor tomu nepomáhá.

publikováno: 1. 5. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …