Je děťátko budoucností člověka?

Kdyby to záviselo na mně, tak bych zcela určitě nepřistoupil na existenci za tak směšných podmínek.“ Dostojevský, Idiot.

Jedinec, podobě jako modernita, jejíž je páteří, se zrodil v chaosu. Vynořil se ze středověku, v němž byl sociální řád nadřazen jednotlivci, objevil se na úsvitu novověku, v němž soukromá osoba začala pomalinku převažovat nad kolektivní organizací. Neseno křesťanskou myšlenkou osobní spásy, zušlechtěno karteziánským rozkolem, který rozumu přisoudil výhradní právo na poznání a myšlení. Jedinec je mladý produkt naší společnosti a objevuje se mezi renesancí a francouzskou revolucí. Po Tocquevillově vzoru v něm obvykle uctíváme výsledek dvojího osvobození: od tradice a od autority. Tradici člověk popřel ve jménu svobody, autoritu odvrhl ve jménu rovnosti, nezbytné podmínky demokracie. Odmítl podřídit své chování vnějšímu zákonu a zatoužil vyjít z duchovního otroctví, jemuž, ve jménu společnosti nebo transcendentní veličiny (bůh, církev, království), dříve podléhali jeho předkové . V tomto ohledu není nic velkolepějšího než kantovská definice osvícenství, který jej označil za „odchod člověka z nedospělosti, v níž vlastní vinou setrvával“ a příchod doby, v níž každý získal nezávislost, to jest odvahu myslet vlastní hlavou bez toho, aby byl řízen někým jiným. Lidstvo by mělo být připraveno opustit vulgaritu předchozích epoch a dospět (dospělost je téměř symbolem modernosti), jakmile se osvícenství a obecné užívání rozumu rozšíří.

Tato svůdná naděje se nikdy nepotvrdila (ale také nebyla nikdy vyvrácena). Již od dob Benjamina Constanta je individuum problematické a nikoli triumfující, plné velkých očekávání, ale i značných obav. Tento pesimismus se nepodařilo žádnému z pozdějších teoretiků individualismu rozptýlit. Jedinec jakožto historický výtvor se objevil mezi nadšením a naprostým zmatkem. Chráněn proti zneužívání moci celou soupravou práv, jež mu zaručují jeho nedotknutelnost (alespoň v konstitučním režimu), splácí stálou křehkostí příležitost být svým vlastním pánem. Až do této doby si lidé vzájemně patřili prostřednictvím husté sítě vztahů a příbuzností, které je svazovaly, ale zároveň jim zaručovaly místo ve společnosti. Nikdo nebyl zcela nezávislý, neboť byl ke svým bližním připoután řadou povinností a služeb, ale společnost byla bohatá a rozmanitá. Tocqueville řekl: „Aristokracie udělala ze všech občanů dlouhý řetěz vedoucí od rolníka až po krále. Demokracie tento řetěz rozbila a jeho články rozmetala.“ Rozbití archaických výpomocí (klanových, vesnických, rodinných, regionálních) smetlo tento stav věcí. Od tohoto okamžiku jednotlivec zbavený veškerých povinností a povýšený na svého vlastního vůdce na cestě za svým majákem rovněž ztratil bezpečí místa, řádu, definovaného stavu. Získal svobodu, pozbyl bezpečí, vstoupil do epochy věčného trápení. Trpí tím, že svým způsobem uspěl.

BÝT SÁM SEBOU, TEDY VINÍKEM

Toto zmítání mezi úzkostí a veselím se dá vyčíst už z Rousseových Vyznání, která představují literární zrod soudobého individualismu. Geniální autor Společenské smlouvy nejenže pouhým vylíčením svého života založil, ale také předpověděl, celý svazek nadějí a slepých cest, které číhají na moderního člověka. Podobně jako lidé, kteří tráví své životy nápravou potupené cti, i Rousseau psal své Vyznání, aby opravil a vylepšil obraz, jenž si o něm ostatní udělali. „Věděl jsem, že mě veřejnost vidí v rysech tak znetvořených, které si mi tak málo podobají, že jsem mohl jen získat, když se popíšu jaký jsem a nic o sobě nezamlčím.“ Rousseau velebí svůj plán a odmítá se podřídit veřejnému mínění: „Pustil jsem se do díla nemajícího předchůdce a které nebude mít ani následovníky. Chci svým bližním ukázat člověka v celé pravdě jeho přirozenosti, a tím člověkem jsem já.“ Tento neurozený muž, tento tulák usiluje o pravdu a zároveň i odlišnost, protože ví, že má univerzální dosah. Jeho bezbřehá pýcha pramení z vědomí jinakosti: „Cítím své srdce a znám lidi. Nepodobám se nikomu z ostatních. I když nejsem lepší než oni, jsem alespoň jiný.“ Zatímco Chateaubriand začíná své Paměti ze záhrobí připomínkou svého původu: „Narodil jsem se jako šlechtic.“, Rousseau se snaží vyprávět příběh, jemuž se nic nepodobá. Chce být na své skrovné úrovni zároveň jedinečným, i nedosažitelným v tradici. Tento rozdíl ho od ostatních nesmírně izoluje. Jean Jacques, kterého lidé ohnuli, aby ho mohli pošlapat, to není on. On musí pracovat na své rehabilitaci, zbavit se zlomyslníků a odhalit ostatním, co uvnitř cítí.

Vystavit své svědomí jako zároveň blízké i cizí znamená se okamžitě postavit do role viníka. Počínaje Rousseauem vzniká autobigrafie ve formě obhajovací řeči, kterou po celý život jako nekonečnou obranu stavíme proti ostatním jako bychom se cítili proviněni za pouhý fakt, že jsme se vůbec narodili. „Při narození vstupujeme do kolbiště, které opouštíme teprve po smrti.“ Přesto Rousseau, a v tom tkví jeho jedinečnost, mísí dvě viny: první, která se bouří proti sociálnímu řádu a jeho zákonům, a druhou, mnohem záludnější, která svědčí o alergii, již všichni známe, být bližním pozorován a souzen. Ta první, jež jednotlivci přikládá masku vzbouřence a asociála, bude mít nekonečnou řadu pokračovatelů. Vystoupit z řady, snažit se „být svobodným a ctnostným bez ohledu na majetek a mínění, vystačit si sám se sebou“, to je ta část Rousseaua, která vzbuzovala skandál a pohoršení zejména jeho přátel, kteří mu neprominuli jeho vůli zůstat stranou. Mimochodem celá jeho existence začíná úkrokem stranou: jedné neděle, bylo mu šestnáct let, když se příliš pozdě vracel z procházky a nalezl brány Ženevy zavřené, se rozhodl, že uteče, aby se vyhnul výprasku. Byl by mohl zůstat v rodném městě, stát se „dobrým křesťanem, dobrým občanem, dobrým přítelem, dobrým dělníkem, dobrým člověkem v jakémkoli ohledu“, ale vydává se na cestu, odmítá úděl, jímž jej zrození obdařilo. Záleží mu pouze na tom, „aby žil šťastně a svobodně podle svých představ“. O svém osudu si bude rozhodovat sám i za cenu odsouzení, ne-li rovnou klatby. „Rozhodnut strávit zbytek svého života v nezávislosti a chudobě, vynaložil jsem všechny své duševní síly, abych rozbil okovy mínění a odvážně podnikal co mi připadalo správné a neohlížel se přitom ani v nejmenším na soudy lidí.“ Ten, kdo se odhodlal „jít sám novou cestou“ musí počítat s tím, že vzbudí žárlivost a přízemní závist. Odtud pochází Rousseauova jistota všeobecné perzekuce: tím, že vyzval celý svět na souboj, nabývá dojmu, že celý svět usiluje o jeho potrestání a spojuje proti němu své síly. Nebezpečí je všude a nikde, včetně pohlazení a lichotek jeho nejbližších. Až do konce jej provází snaha uniknout přivlastnění druhými. Když Rousseau psal svá Vyznání, tak pouze pracoval na svém zproštění viny. Z čtenáře dělá svědka i soudce, sestavuje soudní spis, shromažďuje doličné předměty a dokumenty, jimiž chce vystvětlit svou zatvrzelou snahu jít svou vlastní cestou. Být sám sebou znamená nasadit si dvojitou masku povstalce a obžalovaného. Znamená to se bouřit a ospravedlňovat vzpouru.

Tím spíš, že jakmile Jean-Jacques udělal rozhodující krok, tak s hrůzou objevil to, co se stane leitmotivem všech pozdějších průzkumníků „já“, totiž rozpolcenost tématu: „Nic se mi nepodobá méně, než já sám.“ Protože zaznamenává své nálady, nerozvážnosti, nedůslednosti, které ho samotného udivují, popisuje se jako nestálá bytost, jako předmět nečekaných zvratů. Je-li ten druhý mým bližním, znamená to, že jsem někdo jiný, protože se sám sobě nepodobám? Jak být plně sám sebou, když ani nevím, kdo vlastně jsem? Nicméně Rousseau má v této oblasti jednoho slavného předchůdce: interioritu objevil tisíc let před autorem Emila svatý Augustin (na přelomu IV.-V. století), jenž rovněž v sobě rozpoznal zmatek a nedůslednost, ale připisuje tuto bídu bytosti drcené všemocným stvořitelem. „Třebaže jsem pod tvým dohledem, pohrdám sebou, připadám si jako z popelu a prachu. Ačkoli o Tobě vím cosi, co nevím o sobě (…) to, co o sobě vím, vím proto, že jsi mne osvítil a to, co nevím, se nedozvím dokud mé temnoty před Tvou tváří nezmizí jak prozářeny poledním sluncem.“(kniha X-5) Nitro člověka je propast záhad a neznáma přináležících pouze Bohu. „Bože, kdo jsem? Co to jsem za bytost? Proměnlivý, rozmanitý, zběsile nezměřitelný život.“ (Vyznání, kniha X -17).

Pokoušet se vytáhnout je na světlo znamená narazit na neproniknutelnou zeď, kterou by mohla rozbít pouze božská moc. „Stal jsem se sám sobě zemí plnou nesnází a potu. (Kniha X-16). Mé já mi nepatří, protože v nejhlubších propastech mé bytosti leží absolutní odlišnost, božská transcendence.“ Sestoupit do sebe tedy znamená setkat se s Bohem „který mi je bližší než já sám“ a pouze nekonečná láska k Nejvyššímu umožňuje překročit příkop, překonat faleš a nevědomost. (Augustin tak skvělým způsobem objevil téma šílené lásky, milence prosternujícího se před svou vyvolenou, připadajícího si před ní jak zrnko prachu a považujícího se za nehodna její pozornosti. Nejužší blízkost zvýrazňuje největší vzdálenost, ty a já si nejsme nikdy rovni.) Tato Vyznání tudíž nejsou vyzváním k čarovnému sebepoznání, ale pobídkou ke konverzi a výzvou k opuštění „morových radovánek“ světa, falešných rozkoší výměnou za jedinou skutečnost, jež za to stojí, realitu božskou obývající nitro. „Vím pouze to, že pro mne, nikoli jen mimo mne, ale i ve mně se všechno bez tebe hroutí a že veškerý přepych, který není Bohem je jen nouze.“ (Kniha XII-9.) V temnotách srdce je pouze víra zdrojem pravdy a spásy. Na nekonečnost Boha může věřící odpovědět pouze naprostou adorací.

Mezi Augustinem, objevitelem nitra, a Rousseauem, objevitelem intimity, uplynulo třináct století, v jejichž průběhu se Evropa značně sekularizovala. I když autor Nové Heloisy ještě slibuje věrnost Nejvyššímu, jeho neklid je tím větší, že si ponechává lidské rozměry. Potíže, jimž musí čelit, aby ospravedlnil svou přelétavost a přemety, jsou zdrojem neustáleho zármutku. Může nakrásně tvrdit, že je stále toutéž osobou v různých stavech, protože se odhaluje jako bytost rozptýlená, odcizená sama sobě. Je žadatelem o exil na útěku před sebou. Nechápe se a proto nemůže od druhých čekat, že jej pochopí lépe nebo se k němu budou chovat shovívavě. Já je ten druhý, o němž se domnívám, že ho znám, bližní, jenž mi je nejvzdálenější. („Nevím kdo jsem, nejsem tím, koho znám,“ řekl již v XVII. století německý františkán Angelus Silesius). V každém z nás se skrývá mnoho postav a tyto postavy mezi sebou nekomunikují. Nejsme pány svých počitků, blaženost nás navštěvuje a opouští jak se jí zlíbí, obtěžuje nás, když ji máme a rozesmutňuje, když odchází. To ke svému zděšení objevil Rousseau, když se pustil do psaní Vyznání, tohoto manifestu buřiče. Kdyby Rousseau řekl pouze toto, byl by jenom obyčejným pokračovatelem Montaigne, už ten se popsal jako rozporuplná, rozdělená bytost zmítaná přemety a piruetami. Jenže Jean-Jacques jde dále: podařilo se mu se ospravedlnit jako mnohostranná bytost v jednotě, která se dráždí a vysvětlit „podivnou a zvláštní směs (své) duše.“ Jeho původní drama je následující: nikdy nejsme přijati jako takoví v nevinnosti našeho zjevení. Jsme nuceni neustále dokazovat, kdo jsme. V mezidobí se totiž do vnitřního monologu vloudila postava mnohem méně milosrdná než Bůh: bližní. Svatý Augustin pošlapal trpasličí rasu lidí, aby zvětšil slávu Všemocného. Rousseau popisuje lidstvo bez Boha, jež je vystaveno nejhorší trýzni jaká existuje: mukám ocenění, vzájemným soudům, jimiž se lidé častují. Bůh může být příšerným žalobce, ale je alespoň jediný a spravedlivý. S příchodem lidstva jsme se ocitli před soudcem v mnoha formách, jehož rozsudky na mne dopadají, aniž bych mohl odpovědět. Narodit se znamená předstoupit před tribunál.

Další část z knihy Pokušení nevinnosti přeložil pro Přítomnost L. Martínek.

publikováno: 21. 5. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …

Za co medajli čínské bohemistce?

Vyznamenávat propagátory české kultury v jiných zemích je skvělý nápad. Tedy byl by, kdyby se ho …