Vyžeňte Rusy vrahy z Prahy

V době, kdy papaláši zas nadávají vzdoromyslníkům do intelektuálů, kavárny a hospody se podrobují hygienizaci a sterilizaci, básnění a erotika jsou vyhlašovány za luxus, v této naší době si chceme připomenout nedávný odchod Jaroslava Kořána z tohoto světa. Činíme tak příběhem, který zpracoval jeho přítel V.Š. na motivy skutečné události a s použitím archivních dokumentů. V tomto příběhu se zdá být obsaženo víc důležitých rysů povahy zesnulého i jeho doby, než v mnoha povšechných pojednáních. Svobodnost, troufalost i strach a zbabělství, podlosti, lhostejnost i fanfarónství, odpor, vztek, bezradnost a recese… (pozn. D.B.)

Incident

K osudovému přelomu v životě Jaroslava Kořána došlo 28. 7. 1973. Začalo to jako běžný tah po hospodách. Kořán se už dopoledne sešel Ivanem Martinem Jirousem, Eugenem Brikciem a Jiřím Daníčkem v hospodě. Popíjeli, bavili se o umění a do ráže se možná dostali při sporu mezi Kořánem a Brikciem, zda se dá Milan Knížák pokládat za umělce, anebo je to jen nafoukaný pozér. Kořán se Knížáka zastával, Brikcius byl nesmiřitelný. O dalším průběhu dne nechme hovořit soudní spisy:

Obžaloba – k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 – z 27. září 1973:

Obvodní prokurátor pro Prahu 2 podává obžalobu na

1./ Jaroslava Kořána… 2./ Ivana Jirouse… 3./ Eugena Brikciuse… 4. Jiřího Daníčka…,

že všichni obvinění společně dne 28. Července 1973 v odpoledních hodinách v restauraci na nábřeží v Praze 2, Trojická 8, v podnapilém stavu hlasitě a před větším množstvím návštěvníků zpívali a vykřikovali výroky hrubě urážející ruský národ a příslušníky komunistické strany a poté obv. Jaroslav Kořán slovně a fyzicky napadl Karla Holuba, který jej napomínal,

tedy jednak se dopustili veřejně a na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti a výtržnosti, jednak veřejně a pohoršlivým způsobem hanobili národ a skupinu obyvatelů republiky proto, že jsou stoupenci socialistického společenského a státního zřízení. (…)

Obviněný Kořán, Jirous, Brikcius a Daníček dne 28. července 1973 kolem 11.00 hodiny navštívili nejdříve restauraci Hotýlek v Praze 2, kde požívali alkoholické nápoje, ale protože měli nějaké nedorozumění s personálem, museli tuto restauraci opustit a šli do druhé restaurace v Praze 2, kam si pro ně přijeli příslušníci VB a odvedli Kořána a Jirouse na VB, kde věc vyřešili domluvou. Potom všichni čtyři obvinění odešli do restaurace Na nábřeží v Praze 2, Trojická 8, zde si sedli ke stolu ve výčepní místnosti a dali si pivo. Chvíli se chovali slušně a bavili se mezi sebou. Restaurace byla plně obsazena a kromě toho v restauraci (ve výčepu) bylo více hostů, kteří pili pivo ve stoje nebo šli pro pivo se džbánkem. Po nějaké chvíli začali obvinění u stolu hlasitě zpívat různé písně a rovněž i píseň Sokolskou, kde používali slov urážejících ruský národ. Tuto píseň zpívali všichni čtyři a tak hlasitě ji řvali, že to bylo slyšet až před restaurací, kde se zastavovali lidé a dívali se do restaurace, co se to tam děje. Když začali zpívat tuto píseň, byli napomínáni několikrát hostem Holubem, aby zanechali takové písně, a rovněž tak byli napomínáni i vedoucím restaurace, který jim odmítl dát další alkoholické nápoje a vyzval je, aby restauraci opustili. Všichni čtyři obvinění však upozornění, že takovou píseň zpívat nemohou, reagovali na to tak, že začali tuto píseň řvát ještě hlasitěji, přičemž používali opět uvedených slov a takto to několikrát opakovali. Obviněný Kořán potom po upozornění napadal slovně Holuba urážkami adresovanými vůči členům komunistické strany.

Ostatní spoluobvinění s jednáním Kořána sympatizovali a obviněný Jirous vzal Rudé právo, které začal trhat zubama a jedl je. Nadále se chovali velmi hlučně, přičemž jejich jednání odsuzovali všichni přítomní hosté v restauraci a výtržnost nabyla tak značného charakteru, že někteří z hostů začali restauraci opouštět bez placení a jeden z hostů byl nucen opustit restauraci proto, že jeho dítě, které tam s ním bylo, se velmi rozplakalo a nedalo se utišit.

Když se do restaurace dostavili příslušníci VB na telefonickou výzvu, odvedli do služebního automobilu Jirouse, Brikciuse a Daníčka, kteří i při předvádění tropili výtržnost svým chováním arogantním a ještě i tehdy zpívali dosti hlasitě, čímž se snažili ignorovat zákrok příslušníků VB. Obviněný Kořán odešel příslušníkům VB na WC restaurace, a když jej potom jeden z příslušníků VB odváděl, velmi surovým způsobem při procházení kolem sedícího Holuba, jej udeřil rukou zezadu do obličeje a hlavy.

Všichni přítomní v restauraci byli jednáním obviněných velmi pobouřeni, všichni jejich jednání velmi kriticky odsuzovali a žádali příslušníky VB o jejich přísné potrestání. Nenašel se ani jeden z hostů, který by s jednáním obviněných sympatizoval.(…)

Všichni obvinění trestnou činnost v plném rozsahu popírají, doznávají pouze to, že hlasitěji zpívali. Na svou obhajobu uvádějí, že pokud jde o zpěv, tak s nimi zpívala skoro celá restaurace… Jednání obviněných je nutno považovat za zvlášť nebezpečné, protože jak z charakteru této trestné činnosti obviněných vyplývá a jak potvrzuje sám svědek Holub, jednání obviněných připomínalo jednání některých lidí v letech 1968-1969.

Obvodní prokurátor pro Prahu 2: JUDr. Karel Střída

Ještě dřív, než prokurátor zpracoval obžalobu, zaslal vyšetřovatel VB poručík Oldřich Skarka barvitý popis incidentu na kádrové oddělení Filmového studia Barrandov, kde byl Kořán zaměstnán. Stylizace textu dosti napovídá o tom, jaký cíl tím sledoval:

Jmenovaný spolu s dalšími třemi kamarády, kteří mají rovněž svobodná povolání, řvali různé písničky, přičemž v jedné používali slov: „vyžeňte vrahy Rusy z Prahy“ a když byli napomínáni za své chování, začali slovně napadat občana, který je napomínal, že je plešatý bolševik a že plešaté bolševiky mají nejraději pečené k večeři. Svůj postoj demonstrovali také tím, že trhali zubama Rudé právo a jedli je. Po předvedení na VB Kořán uváděl, že to všechno dá do filmu a že za to dostane ještě zaplaceno. Dále Kořán hovořil o filmu „Smrt si vybírá“, který natočil a že částku 4.000 Kč, kterou za tento film dostal od MV, propije. Tyto skutečnosti Vám dávám na vědomí z toho důvodu, že takové jednání se neslučuje s postavením Jaroslava Kořána jako pracovníka v oblasti kultury, jelikož to vrhá špatné světlo na celou kulturní veřejnost… (16. 8. 1973)

Vyšetřovatel v závěru požaduje, aby byl informován o opatřeních, která zaměstnavatel vůči provinilci učiní. Po takovém dopise nemohla nebýt exemplární. Barrandov s Kořánem rozvázal pracovní poměr 4. září okamžitým zrušením, a to z důvodu, že svou činností narušil socialistický společenský řád tak závažným způsobem, že další jeho setrvání v organizaci není možné. Kádrové oddělení poručíka Skarku o tomto opatření neprodleně zpravilo.

Martinu Kořánovou policie o zatčení jejího manžela stručně informovala až po třech dnech. Když byli obvinění 15. 8. 1973 seznámeni s výsledky vyšetřování, podali si žádost o propuštění z vazby s tím, že vazebná důvody pominuly. Prokurátor Střída podle vlastních slov „uvážil, že obvinění se dopustili značně nebezpečného protispolečenského jednání, které svědčí o jejich výrazně protisocialistickém zaměření, k trestné činnosti se nedoznali, své jednání i výpovědi svědků bagatelizovali“, a proto žádost zamítl. Jeho rozhodnutí potvrdil 7. 9. i obvodní soud pro Prahu 2 s kuriózním zdůvodněním, že totiž všichni popírají trestnou činnost, která se jim klade za vinu, a mohli by v tomto směru působit na usvědčující svědky.

Soudní líčení se konalo ve dnech 22. 10. a 6. 11. 1973. Tribunál Obvodního soudu pro Prahu 2 za předsednictví Dr. Lubomíra Nováka a soudců Františka Březiny a Františka Jankoviče odsoudil všechny k nepodmíněným trestům v horní hranici trestní sazby: Kořána na osmnáct měsíců, Jirouse a Brikciuse na čtrnáct, Daníčka na třináct. Přísnost trestů zdůvodnil vskutku výmluvně:

Stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaných jest velmi vysoký. Obžalovaní se dopustili výtržnosti, se kterou se setkáváme pouze ojediněle. Výtržnost byla podbarvena politickými motivy i útoky na naše státní, socialistické zřízení. Šlo o provokační výtržnost na adresu ruského národa i příslušníků Komunistické strany. K výtržnosti došlo před značným počtem občanů, kteří byli výtržnickým chováním značně pobouřeni. Obžalovaní hrubým způsobem ostouzeli ruský národ, útoky dotýkali se nehorázným způsobem našeho spojenectví se Sovětským svazem, mířili na jeho bratrskou pomoc v letech 1968. Urážlivými výroky určenými v prvé řadě svědku Holubovi útočili i na příslušníky Komunistické strany. Zavržení hodné jest, že se tohoto jednání politicky provokačního dopustili příslušníci inteligence s úplným nebo částečným vysokoškolským vzděláním.- To vše jsou okolnosti, které stupeň společenské nebezpečnosti mimořádně zvyšují.

Soud dospěl rovněž k názoru, že je nutno zamítnout novou žádost obviněných o propuštění z vazby, ačkoli po vynesení rozsudku pochopitelně už ovlivňování svědků nepřipadalo v úvahu.

Motejlova obhajoba

Ve věci obhajoby se Jaroslav Kořán obrátil na advokáta Otakara Motejla, s nímž se setkal už před pár lety při přípravě scénáře ke své detektivce. Bez něj by asi dopadl o dost hůř. Při jednom přelíčení se totiž hrozně dramaticky rozhorlil na soudce. Říkal mu, že lže, a když je to tak, vezme tedy všechno na sebe. Motejl okamžitě požádal o přerušení přelíčení a vytáhl Jaroslava na chodbu, aby ho uklidnil. Vysvětloval mu tam, že i ti soudci mají svoje strachy, aby se trochu mírnil. Tak jo, vrčel Jaroslav a chtěl se do soudní síně vrátit, ale Motejl ho zdržoval, nabídl mu cigaretu, klábosili a do soudní síně přišli až za nějakých dvacet minut. To už byl Jaroslav opravdu úplně nad věcí.

Otakar Motejl převzal Kořánovu obhajobu hned koncem července (31. 7. 1973) a účastnil se obou líčení. Sepsal mu rovněž odvolání proti výše citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 k Městskému soudu v Praze. Jde o pozoruhodný text, v němž jsou mocenské fráze obžaloby lehce přisvíceny zdravým rozumem, aby vynikla jejich nepřiměřenost, ba absurdita.

Připouštím, stejně jako ostatní spoluobžalovaní, že jsem se kritického dne v restauraci ani zdaleka nechoval správně a že moje chování mohlo více či méně rušit a vadit ostatním návštěvníkům této restaurace… Neznal jsem a neznám blíže restauraci na nábřeží v Trojické ulici, ale domnívám se, poté co jsem vyslechl na hlavním líčení řadu svědeckých výpovědí, že ne každému ze slyšených svědků naše chování připadalo jako přílišné vybočení z mezí tamní normy. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že personál restaurace nás okřikoval až na výslovnou žádost vlastně jediného hosta, svědka Karla Holuba.

Je tedy zřejmé z provedených důkazů, že to byl speciálně Karel Holub, který na naše chování citlivě reagoval, a v této souvislosti je třeba zdůraznit, že tato jeho reakce se projevila od prvního okamžiku, kdy zábava u našeho stolu začala být hlučná. Karel Holub proto nemluví pravdu, pokud uvádí, že nás napomínal pouze jedenkrát, a to proto, že jsme měli zpívat politicky závadnou píseň, neboť vyslechnutí svědci potvrdili, že nás Karel Holub napomínal opakovaně a že vlastně tímto napomínáním byl navázán osobní kontakt mezi námi…

Správná interpretace konkrétní situace a vztahů musí být potom také aplikována na hodnocení důkazů, svědčících o tom, že jsme v konečné stadiu našeho pobytu v restauraci měli zpívat tzv. Píseň Sokolskou s textovými úpravami zahrocenými proti ruskému národu. Trvám i nadále na tom, že jsme tuto píseň nezpívali, resp. Že jsme ji nezpívali s naznačenými textovými úpravami… Přitom je zřejmé z výpovědi prakticky všech svědků, že restaurace byla plná, že v restauraci byl značný hluk i v důsledku běžného provozu, že naše zpívání připomínalo spíš řev se zřejmě setřelou artikulací v důsledku naší opilosti, takže někteří svědci ani nepoznali melodii námi zpívané písně. Není konečně bez významu, že textová úprava, o které svědek Karel Holub vypovídá, počtem slabik neodpovídá základnímu rytmu písně a jejímu metrickému uspořádání, takže je prakticky v písňové formě nereprodukovatelná…

Je celkem nesporné a připustil jsem, že jsem při vzájemné slovní potyčce s Karlem Holubem použil oslovení bolševik, aniž jsem si byl vědom, že se tím nějakým způsobem blíže dotýkám jeho stranické příslušnosti a cti. Jsem však přesvědčen, že i při tomto výkladu mého jednání nelze toto moje oslovení Karla Holuba posuzovat jako útok směřující proti skupině obyvatel, když vzhledem ke všem okolnostem případu bylo zřejmé, že jde o záležitost mezi mnou a Karlem Holubem…

Připouštím, že jsem Karla Holuba pleskl přes tvář, šlo o pohyb zcela mimovolný, kterým jsem hřbetem pravé ruky zasáhl jeho levou tvář, konečně takový a žádný jiný útok byl jedině možný již i proto, že Holub v tom okamžiku seděl zády ke mně… Byl jsem, zřejmě náhodou, svědkem toho, že Karel Holub příslušníkovi VB do protokolu vypovídá o mém útoku jako o útoku, při kterém jsem mu dal facku. Moje slovní reakce na to byla jednoznačná – že by viděl, kdybych mu dal facku. Nešlo tedy zřejmě o žádnou výhružku, ale o zdůraznění, že mezi tím, co jsem mu udělal, a fackou je podstatný rozdíl… (22. 11. 1973)

Kořán ve svém odvolání žádá o zproštění, popřípadě zmírnění trestu a jeho odložení na zkušební dobu. Poukazuje na jeho nesmírnou přísnost i vzhledem ke své rodině – ženě s malým děckem a nešťastné, osleplé matce, odkázané na jeho péči a podporu.

Manželka Martina vylíčila celý incident v dopisu generálnímu tajemníkovi KSČ Gustávu Husákovi s prosbou, zda by mohl „z titulu své kompetence o tento případ projevit zájem“. Zdůraznila Kořánův dělnický původ i minulost a také to, že byl za svůj film Smrt si vybírá oceněn v roce 1973 čestným uznáním. Jeho počínání v hostinci odsoudila, rozhodně však podle ní nevyjadřovalo politický postoj, jak mu rozsudek klade za vinu, ale bylo vysloveně situační: „Vím, že můj muž je impulzivní povahy a připouštím, že na okřikování svědka reagoval hospodským způsobem, ale obracel se vůči němu jako vůči návštěvníku hostince a neměl přece ani ponětí, že se jedná o předválečného člena KSČ a o zaměstnance stát. služby ve výslužbě.“ Husák dopis zřejmě ani neviděl. Podle sdělení Všeobecného oddělení ÚV KSČ z 5. 12. 1973 byl postoupen Ministerstvu spravedlnosti ČSR.

Městský soud při odvolacím řízení 28. 11. 1973 uložené tresty opravdu zkrátil (Kořán 12 měsíců, Jirous 10, Brikcius a Daníček po osmi měsících), na podmínečné propuštění však nepřistoupil a všichni si je museli odsedět na tvrdo. Také žádost o milost, kterou podala Martina Kořánová, byla 10. ledna 1974 zamítnuta.

Trest vězení pochopitelně neznamenal jediný postih provinilců. Vedle okamžitého propuštění ze zaměstnání byl Kořán i s rodinou vystaven celé řadě menších i větších nepříjemností a obtíží. Po okamžitém propuštění ze zaměstnání přestal dostávat mzdu i přídavky na dítě. Přerušena byla i jeho další tvůrčí činnost, zejména překlady a korektury, k nimž se smluvně zavázal, což hrozilo dalšími sankcemi. Česká státní spořitelna navíc urgovala splátky půjčky, které mu byly pravidelně strhávány z platu (nedoplatek činil ke dni zatčení 5.457,-) a soud mu vyúčtoval náklady trestního řízení (600,-). O své se čile přihlásil i hlavní svědek Karel Holub, emeritní důstojník StB, který celou záležitost kriminalizoval a byl hlavním iniciátorem zatčení. Za lepanec, který mu uštědřil Kořán, když jej příslušníci VB odváděli z hospody, požadoval regresní náhradu. Podle rozhodnutí Obvodního ústavu národního zdraví mu Kořán musel vyplatit 100 Kčs, plus 20 Kčs za náklady řízení.

Další žalobu o náhradu škody (ve výši 586 Kčs) vznesli i provozovatelé hospody Na nábřeží. Vedoucí Emanuel Kocura jako svědek uvedl, „že šlo o velkou výtržnost, čehož využili někteří hosté a odešli z restaurace bez zaplacení, zejména v době, když musel chodit do sklepa provádět opravu potrubí a vzduchu, protože mu tenkrát utíkalo ve sklepě pivo (…) a že šel samozřejmě nejprve po lístcích, na které se psala útrata a že je přesvědčen o tom, že některé lístky si hosté, kteří nezaplatili, vzali při odchodu sebou…“ Soud v tomto případě dospěl k názoru, „že tu nejsou žádné další skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že žalovaní svým jednáním provedení vyinkasování útraty znemožnili“, a proto je nutno „za příčinu nevyinkasování útraty od některých hostů považovat nikoli uvedené protiprávní jednání žalovaných, ale spíše neprovedení řádného vyinkasování útraty od odcházejících hostů“. Přesná výše škody se podle soudu nedala prokázat, neboť nebylo jasné kolik hostů s jakými útratami odešlo bez zaplacení. Kocura měl podle soudu požádat o provedení okamžité kontrolní inventury za účelem zajištění si důkazu o tom, že manko bylo zjištěno hned po výtržnosti obžalovaných. V tomto případě tedy čtveřice výtržníků náhradě škody unikla.

Manželka Martina se ocitla skoro bez prostředků, odkázána na svůj i v té době podprůměrný plat 1248 Kč. Jaroslav po nástupu do výkonu trestu pochopitelně musel pracovat, jeho příjem činil zhruba 2000 Kčs, aby však z toho Martina něco dostala, musela si zažádat o přidělení dcery Kateřiny do vlastní péče, o čemž soud rozhodl až 12. 3. 1974 (Jaroslavovi pak strhávali 500 Kč – 400 jako výživné, 100 jako splátku dluhu za dobu ve vyšetřovací vazbě, kdy neměl vůbec žádný výdělek).

Úryvek pochází z nevydané knihy V. Šlajchrta o J. Kořánovi.

publikováno: 10. 6. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …

Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze“, pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …

Černooký bača ovečky zatáčá

Je velmi obtížné vnějšímu pozorovateli vysvětlit co se to u nás vlastně děje. Proč zrovna u nás …