Řešení nedostatku zaměstnanců v České republice v podání Milana Štěcha spočívá ve zvyšování odvodů pro OSVČ, mnohdy „pseudopodnikatele“, kteří údajně nejsou z národohospodářského hlediska efektivně využiti. Přimět je k zaměstnanecké práci by údajně mělo pomoci národnímu hospodářství.

Jak by takové řešení dopadlo?

Ve hospodářsky bouřlivě se rozvíjejícím Finsku přelomu 60. a 70. let byl rovněž pociťován nedostatek pracovních sil. „Kapitáni průmyslu“ si všimli toho, že pracovní sílu, kterou by tolik potřebovali, do určité míry odčerpává terciární sektor služeb. Na jednáních s vládními orgány se jim podařilo pomocí líbivého sloganu „Nezbohatneme tím, když budeme jeden druhého obsluhovat!“ prosadit pro odvětví služeb ekonomicky méně výhodné podmínky pro zaměstnávání pracovní síly než pro průmysl. Dosáhli kýženého: služby přestaly zaměstnávat tolik lidí a mírně skomíraly, průmyslu se potřebné pracovní síly dostalo.

Ani ne za půl roku či rok se dostavila hospodářská krize. Průmyslové podniky začaly pracovní síly propouštět, služby nebyly schopné je absorbovat a důsledkem byla vyšší nezaměstnanost. Ukázalo se, že jejich nedostatek byl jevem pouze dočasným. A pozornost národohospodářů se začala obracet právě k terciárnímu sektoru služeb jako k budoucímu potenciálnímu zaměstnavateli.

Poučením z této epizody finských hospodářských dějin může být statistický údaj o podílu služeb na finském HDP, tj. 70,6 % (2014); v České republice je alikvótní číslo pro služby 59,9 % (2013). Vzpomínám také na graf v učebnici gymnaziálního zeměpisu z normalizačních (!) 80. let s prognózou budoucího vývoje, která tato čísla do značné míry předvídala: právě u terciárního sektoru se předpokládal obrovský rozvoj na úkor sektoru primárního a sekundárního.

Zvyšování odvodů pro OSVČ je jedna věc: je skutečně možné, že procento povolovaných odpisů stouplo na problematickou míru (např. u některých nevázaných živností bylo na počátku tisíciletí 25 % a nyní je 60 %; na druhou stranu, odvody zdravotního a sociálního pojištění jsou pro většinu živnostníků povinnými fixními paušály, které musí v určité minimální částce zaplatit vždy, ať vydělají či nevydělají). Je třeba, abychom se i u nás dostali do přirozeného stavu jako v sousedním Německu, kde pro živnostníky platí jednoduché „nevyděláš nic, nezaplatíš žádnou daň či velmi málo, vyděláš hodně, zaplatíš na odvodech i třeba 50 %“. Základní podmínkou jeho nastolení je zavedení jedné jediné komplexní daně zahrnující rovněž zdravotní a sociální pojištění, mnoho let českými vládami odkládané, po kterém bude mnohem průhlednější „kdo na koho doplácí“.

I když se ve Finsku v daném případě jednalo o zaměstnance sektoru služeb a Štěchovi jde o samostatné OSVČ, paralely jsou zcela zjevné, protože důležitý je trend vývoje ekonomiky z hlediska několika desetiletí nějakým směrem. Štěchovo řešení jde směrem úplně špatným, o čemž svědčí jak finská zkušenost, tak (ještě) i gymnaziální zeměpis z 80. let.