Plíží se volby

  • Česko mohlo z ekonomického pohledu být velice snadno v rychlém jádru Evropy, dokonce jej zakládat a vymýšlet.

  • Jenže my Evropě nevěříme ani jí, ani politikům, které jsme si zvolili. Této zemi chybí dlouhodobá politická vize a směr. Či víra, chcete-li.

Volby se letos neblíží, volby se letos plíží. Přitom se v nich bude rozhodovat o velmi důležité věci: zda budeme v (rychlé) EU. Jenže to by se musel stát zázrak a Česká republika by se musela probrat ze svého spánku, abychom se vůbec členem v tom pravém smyslu slova mohli stát. Přitom by Česko mohlo velice snadno být v rychlém jádru Evropy, dokonce jej zakládat a vymýšlet. Tedy z pohledu ekonomického. Nikoli ovšem politického. Podobně tomu je i s eurem: kritéria pro jeho přijetí jsme splňovali dříve a lépe než Slovensko.

Jenže této zemi chybí dlouhodobá politická vize a směr. Či víra, chcete-li.

V České republice panuje nejnižší důvěra v EU ze všech členských zemí s jedinou výjimkou: Řecka. Průměrně se důvěra v EU pohybuje kolem 42 %, namátkou Dánové mají 56 %, Slovensko 43 %. Paradoxně i Velká Británie, která složitě odchází, důvěřuje EU více než my (31 %). U nás je to 30 %, za námi je už jen Řecko (22 %).

Dobře, člověk si řekne, nemáme rádi, když nás vede někdo jiný. Důvěřujeme aspoň našim, kteří nás vedou? Pokud se podíváme na důvěru v náš vlastní parlament, zjistíme, že i zde má Česko prazvláštní prvenství. Ze všech zemí EU důvěřujeme (svým vlastním, námi vybraným a námi zvoleným) poslancům a senátorům nejméně. Průměr EU důvěřuje svému parlamentu z 36 % (EU se tedy důvěřuje snadněji než vlastním národním parlamentům). Jenže u nás je důvěra ve vlastní zvolené 12 %(!). Zde tedy předčíme úplně všechny, i Řecko (13 %). Tolik Eurobarometr.

Jenže tady něco nesedí! Řecko je téměř zkrachovalý stát s ekonomikou na hraně. Řekové byli krizí biti jako žito a jejich vlastní vláda nebyla schopna přijít s kloudným a přijatelným řešením. Řecko ještě nedávno bylo zemí sraženou v mnoha ohledech na kolena. My jsme nejvíce prosperující ekonomika z celé EU (momentálně). Zejména sociálně nejcitlivější číslo, nezaměstnanost, je u nás rekordně nízké. Naše politika nebyla nikdy tak těžce zkoušena a dlouhodobě beznadějná jako ta Řecká. Ale co se důvěry a víry týče, jsme na tom my, u kterých se vůbec nic drastického neděje, mnohem hůře než nedávno polomrtvé Řecko.

Jak to vysvětlit? Jak jsme se sem my, kdysi političtí šampioni postsovětské Evropy, všude první (OECD, NATO, EU), plní elánu a naděje, dostali? Co tak strašného se nám stalo? Odpověď zní: To my jsme se sami sobě stali.

Když už jsme u toho Řecka, nelze pominout řecké týdny a reklamy na jogurty, u nichž z kostelů zmizely kříže. My Češi málo věříme nejen politicky, nevěříme obecně. Jak známo, jsme nejatheističtější národ široko daleko a rozhodně v EU (u nás věří 12 % versus 51 % evropského průměru). Jak je možné, že právě u nás byla tak silná reakce na takovou drobnost?

Řečeno slovy jednoho pravoslavného mnicha v DVTV (a dalších): „Naše city byly dotčeny.“ Odpověděno slovy polského satirika Jerzcyho Lece, „Vy mi vyčítáte, že vám šlapu po vašich nejvyšších citech? Nemáte je mít tak přízemní!“ Místo toho, aby ten mnich (nebo český biskup) využil příležitost a řekl „Hahaha, v tomto zbožnost nespočívá“, udělal pravý opak. A to v národě Jana Husa a Komenského, kteří na pokryteckou modloslužbu křížům reagovali již před staletími (ve dřevě to fakt není!). Náš dnešní mnich neřekl ani jedno slovo o Bohu, lásce, Ježíši nebo porozumění. Kdo zná aspoň trochu Bibli, ví, že živá víra vždy bojovala s tupým náboženstvím − to nejkrásnější s tím nejodpornějším. Z víry nám zbylo náboženství, z naší politiky a vizí jsme světu pro pláč nebo pro smích. Místo, kam jsme chtěli (EU), nesnášíme. Politikům, které jsme si zvolili, nevěříme. Naše „víra“ je z doby kamenné, dostáváme se k náboženství před Husem.

A ještě další máme „zadenství“ (místo prvenství). Ze všech národů EU máme nejmenší pocit, že rozumíme světu kolem. Jen 8 % z nás má za to, že tuší, „která bije“ a co se to vůbec ve světě děje. Člověk, který má přehled světový a obecný, si snadno udělá přehled o věcech domáckopolitických. Kdybychom se zabývali vědou (tolik zajímavého se děje!), uměním (tolik zajímavého se děje!) nebo obecným pokrokem lidstva (tolik zajímavého se děje!), možná bychom měli méně času bát se v pořadí třináctého běžence, který zde sice ještě není, ale zato formuje témata i výsledky našich voleb.

Psáno pro Hospodářské noviny.

publikováno: 24. 9. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …