Otevření osmatřicátého čísla časopisu Týdeník Rozhlas má jeho čtenářům přinést reflexi české předvolební situace, a to v článcích dvou známých komentátorů, Radka Kubička a Petra Holuba. Obávám se ale, že jim orientaci v předvolebním dění místo usnadnění přímo děsivě zamlží nebo natrvalo znechutí.

*

Článek Radka Kubička „Volby přede dveřmi“ je parafrází na starozákonní knihu Kazatel (1:9): „Není nic nového pod sluncem.“

Svět podle Kubička vypadá asi následovně: Média i politické strany jsou v krizi; sociální sítě údajně zcela vymazaly rozdíly mezi médii seriózními, bulvárními a dezinformačními a vyznat se v tom je těžké i profesionály (mohou za to tedy sociální sítě, nikoliv rozhodnutí jednotlivých konkrétních osob, že místo pěstování a podporování kvalitní žurnalistiky se bude hlavně prodávat, i třeba „kanál“). Na druhou stranu, Kubičko tvrdí, že již dnes žádná z politických skupin nedává ostentativně najevo, že chce dobýt veřejnoprávní média (což je řečeno dvojznačně: míní tím, že to jen nedává najevo, nebo že to nedává najevo, protože to provést skutečně nechce?).

Podle Kubička je sice v něčem krize, ale ono to nikdy nebylo jinak. Seriózní média vždy sledovala jen úzká skupinka voličů, a ony vlastně i tradiční strany začínaly jako uskupení jednoho muže. Většina voličů se stejně rozhoduje nahodile a podle jiných kritérií, než je volební program; dokonce: „ … voliči se rozhodují hlavně podle toho, jak se těsně před volbami vyspí, … “ (čili nikoliv podle toho, jak je někdo těsně před volbami dokáže něčím zmanipulovat). Komentátor se odmítá o letošních volbách vyslovovat jako o přelomových: bouře se údajně přežene a na obzoru bude brzy jiná, jako tomu bylo vždy. Nepřijde po nich apokalypsa, ať už v nich zvítězí kdokoliv. Vlastně se nic neděje. Stojí za to uvést dvě citace, z nichž vychází najevo, jak nám všem Kubičko velmi fandí: „ … demokracie v zásadě funguje. … I přes mnohé znepokojivé jevy jsou lidé v zásadě spokojeni.“ „Česká demokracie je kupodivu vcelku už pevná a přežila horší chvilky [než volby].“

Shrnuto: buďme tedy maloměšťáky. Příslušná kapitola citované starozákonní knihy nese název „Všechno je marnost“. Možná ani nemá cenu k těm volbách chodit. Ono se vlastně vůbec nic neděje, když k nim nepřijdeme.

*

V článku „Roztříštěná scéna“ se zase Petr Holub na základě dat společností Median a Behavio zamýšlí nad šancemi jednotlivých stran a hnutí uspět v říjnových volbách – interpretuje je sociologicky. Údajně se u nás permanentně recykluje rozdělení voličů mezi pravici a levici. Pravici tradičně volí lidé mladší a vzdělanější spíše z velkých měst a podnikatelé, levici „opak“ (- lidé starší, s nižším vzděláním, mimo velká města, zaměstnanci) a penzisté. Do pravice se počítá ODS, TOP09, lidovci, Starostové, zelení a Piráti, k levici patří sociální demokraté, komunisté, voliči Okamury, Rozumných a nově i ANO. Pro střed není místo. Holub sice připouští, že mluvit o levici a pravici nemusí být správné, „přesto tato slova označují politické póly určené životním stylem, které mají značnou přitažlivost.“ Základní mantinely údajně zůstávají.

Za prvé: pomiňme, zda je vhodná formulace „životní styl určující přitažlivý politický pól“ – to, že jsem mladý nebo důchodce, je spíše existenciála než styl; i vzdělání, podnikání a místo pobytu bych za „styl“ rozhodně ve většině případů neoznačoval.

Za druhé: zařazení voličů lidovců, ještě před rozchodem se Starosty, do kategorie „mladší a vzdělanější spíše z velkých měst a podnikatelé“, mi intuitivně nepřišlo jako odpovídající skutečnosti. Dohledaný průzkum společnosti Behavio mi to z větší části potvrdil. Pouze v ukazateli potenciálních voličů tohoto uskupení je podíl lidí ve věku 25 – 34 let větší než ve zbytku populace. U skalních voličů je ale více lidí se základním vzděláním a méně středoškoláků s maturitou, a nejvýraznější je rozdíl v položce velikosti obce: právě voliči lidovců a Starostů žijí především v obcích do 2000 obyvatel, a méně v městech nad 50 000 osob. Zde buď pisatel něco přehlédl, nebo vycházíme z různých dat.

Především ale za třetí: komentátor zde opakuje stejnou zásadní a matoucí – a na první pohled bohužel téměř neneviditelnou – chybu, kterou činí ve svých článcích již několik let, a to, že jako hlavní hledisko pro zařazení té či oné strany k pravici či levici bere spektrum voličů, kteří u té či oné skupiny právě teď v České republice převažují. Je to totéž, jako by řekl, že na horách je v zimě sníh, v nížinách není. Pokud na Králickém Sněžníku sníh není, je to nížina, a pokud v Kolíně napadl, je Kolín na vrchovině. Jenže o sníh vůbec nejde, jde o nadmořskou výšku. A v politice bývá dobrým zvykem brát za zásadní dělítko mezi levicí a pravicí záležitosti programové.

Holubův model pak nebude fungovat hlavně v případě zahraničí: polská strana Právo a spravedlnost, bazírující na tradicionalismu a spojení s katolickou církví, by u pana Holuba byla levicová. Vzhledem k tomu, že velmi výrazných 45 % francouzských dělníků (tj. lidí s nižší kvalifikací) volí v současnosti Národní frontu Marine Le Penové, byla by rovněž tato strana v interpretaci Petra Holuba (ale asi nikoho jiného) stranou levicovou, stejně tak jako vidí Rozumné a Okamuru. Ve starých zemích Evropské unie bývá zvykem, že mladí inklinují spíše ke stranám levicovým a starší včetně důchodců spíše ke konzervativcům. Bavorsko volí většinově konzervativní CSU s jediným levicovějším ostrůvkem, hlavním městem Mnichovem – to vše by, podle pana komentátora, bylo zjevně „chybně“. A především v USA jsou voliči demokratů spíše vzdělaní lidé z velkoměst, republikánů spíše venkované se vzděláním nižším; tím pádem by podle pana Holuba byli demokraté pravicoví a republikáni levicoví. Proč už pak rovnou neříct, že barva demokratů je modrá, tudíž jsou pravicoví, a republikánů červená, tudíž patří k levici.

Chybný model nefunguje ani u nás. „Prosazujeme respekt k přírodě, lidštější, spravedlivější společnost a moderní stát. Kulturně, společensky a hospodářsky patří naše země do EU. Vážíme si bezpečnosti, kterou nám zajišťuje členství v NATO. Není nám lhostejné utrpení druhých, pomáháme slabým a ohroženým. Lidská práva neměníme za obchodní příležitosti.“ Přečteme-li si tyto věty – jsou citací ze stránek Zelených Matěje Stropnického – shledáme, že na pravici příliš nevypadají, a to i přesto, že oceňování bezpečnosti zajišťované aliancí NATO jde příkře proti programu extrémně levicové KSČM. Program Pirátů, který lze shrnout jako „vrátit stát občanovi“, je celkem originální vizí do budoucnosti, v níž si své najde při troše dobré vůle každý skutečný ideový levičák i pravičák; strana tak v mnohém stojí mimo tradiční dělení. Volební hesla Starostů asi mají znít jako rozumné výroky – které by ale měly být základem jakékoliv politiky, ať už levicové nebo pravicové. Program hnutí ANO, které je u pana Holuba levicí, je zase napsán tak, aby se ostrému vymezení ideologie pečlivě vyhnul; mj. ANO je v evropském kontextu součástí Aliance liberálů a demokratů pro Evropu, jejíž členem je i německá FDP s nálepkou neoliberálů, kteří chtějí daňovými úlevami dopřát více peněz svým (už tak bohatým) podporovatelům a osud chudších je jim ukradený (cituji Respekt 36/2017, s. 13) – to skutečně příliš nevypadá na levici.

Uvědomovat si sociologický profil voličů jednotlivých stran a především jeho pozvolné proměny a někdy i dost zjevné rozdíly voličského chování v porovnání se zahraničím je velmi zajímavé. Nesmí ale vést ke zplošťování pohledu na dva protiklady jako u Petra Holuba. Vedle mladých a starých tu máme také občany středního věku, vedle vzdělání nízkého a vysokého též středoškolské. A jak volí vzdělaní penzisté z velkých měst a jak penzisté – bývalí podnikatelé? Občany z měst o něco menších a z nejmenších a nejodlehlejších vesnic také není vhodné sesypat do jedné kategorie. A co když také jinak volí lidé s vysokým vzděláním humanitního a jinak technického charakteru?