Ad „Vládci nad hrobem“

V prvním článku nazvaném Vládci nad hrobem jsem psal o tristním konci významných mužů, jakými byli Leonid Brežněv, papež Jan Pavel II. a François Mitterrand, kteří navzdory stáří a nemocem nedokázali opustit své mocenské pozice.

Z Ženevy k tomu napsal pan Charles Wiener mimo jiné následující:

François Mitterrand nebyl prvním francouzským prezidentem, jehož zdravotní stav byl skrýván veřejnosti. Před ním tak učinil Georges Pompidou, kterému se podařilo umřít v úřadě. (Prezidentem se stal v červnu 1969, na rakovinu zemřel 2. dubna 1974, dva roky před koncem mandátu. Pozn. JF) Mitterrand se ovšem „vyznamenal“ tím, že donutil svého lékaře, aby opakovaně vydával vylhané lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu. Obával se, že jeho „tajemství“ vyjdou najevo, a proto nechal instalovat v Elysejském paláci odposlouchávací oddělení, které protizákonně kontrolovalo soukromé telefonní hovory mnohých význačných Francouzů. Kromě své nemoci se takto snažil zakrývat i svou válečnou kariéru ve Vichy…

O zmíněných nelegálních odposleších se ve francouzském tisku psalo pod názvem „Affaire des écoutes de l´Élysée“ od roku 1992, a to ve významných novinách jako například Libération či Le Canard enchaîné. Mitterand celou záležitost přecházel ostentativním mlčením. Když se ho v roce 1993 na aféru zeptali novináři z belgické radio-televizní společnosti RTBF, odmítl v rozhovoru pokračovat, jestliže bude veden na takovéto „neuvěřitelně sprosté úrovni“.

Aféra se nicméně začala vyšetřovat a skoro deset let po Mitterrandově úmrtí odsoudil v listopadu 2005 pařížský tribunál sedm někdejších prezidentových spolupracovníků za nelegální odposlechy. Samotný Mitterrand byl soudem označen za „inspirátora s hlavním slovem“.

Ve Francii vyšlo několik publikací na téma Mitterrandovy vichistické minulosti, resp. jeho účasti na kolaborantské vládě maršála Petaina v době okupace Francie nacisty, ale i letitého přátelství s různými obskurními postavami francouzské radikální pravice, jakým byl třeba René Bousquet, jenž zorganizoval zátah na 13 000 pařížských Židů v červenci 1942.

K nejdůležitějším patří výborná knížka novináře Piérre Peana Une jeunesse française: François Mitterrand 1934-1947 a taky François Mitterrand ou la tentation de l´histoire od publicisty Franz-Olivier Giesberta.

publikováno: 16. 11. 2017

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Šašek nebyl trapný a vůbec skvělý cirkus

Neváhejte, nečekejte, představení začíná Cítíš tu vůni? To piliny v manéži dýchají a klauni se přitom smějí a děti se radují, že přijde zase klaun a ukáže šaškův um. Vidíš tu …

Evropský pocit schází, solidarita není, je volný handl

Z čeho se v lidech může narodit sounáležitost se svou evropskou vlastí? Sounáležitost přirozená, živá a velkorysá? Rakouský spisovatel odpovídá takto (DB): „Pocit příslušnosti k nadnárodní struktuře se může rozvinout ze dvou zkušeností. Na …

Obrana syrských Kurdů

Na jaře roku 2016 jsem vystoupil na obranu syrských kurdských milicí na plénu EP: Pane předsedající, vloni na podzim jsem navštívil Rodžavu, území severní Sýrie ovládané Kurdy. Byl jsem hostem …

Vážený Měscký Úřade!

V rámci sexuálních experimentů konaných pod vlajkou lických i nelických práv (Grant. č. 8645231245-N564-2020) jsem se rozhodla zakusit sex s kancem divokým a proto se nyní cítím býti sviní divokou, aniž použiju antikoncepci …

Pro a proti stávce učitelů

„Co ti učitelé dnes vůbec chtějí, my jsme taky dělali jenom za tisícovku…“ zaslechl jsem od penzionované učitelky. Ale také následující: „Takže: co si to oni z toho Milionu chvilek vlastně …

Vítěz bere vše

Předseda vlády to má vždy s vlastní mediální prezentací snadnější než ostatní politici. A je-li to premiér doslova posedlý svým mediálním obrazem, tak nám své aktivity všeho druhu servíruje téměř nepřetržitě. Motivem …

Nestyďte se, že jste humanisté

Podle Bartoloměje patriarchy Konstantinopole se po roce 1989, kdy ve světě zkolabovaly komunistické režimy, šířilo přesvědčení, že konec studené války znamená definitivní vítězství liberální demokracie západního vzoru a že vítězství …

Vidíme se přes zvláštní menšiny

Divadlo má s dalšími věcmi udržovat jakousi kontinuitu duchovního života země a tím znovu a znovu oživovat, obnovovat a kultivovat samotnou identitu národního společenství. To samozřejmě neplatí jenom o divadle, to platí i o filmu, výtvarném umění …