Odmítnout jazyk „makání“

Lekce, kterou západním společnostem udělil průběh a vyústění poslední finanční krize, nás měla donutit znovu zauvažovat nad fenoménem nerovnosti. Ta už se neskrývá pod povrchem statistik a globálních trendů, její všudypřítomnost totiž bije do očí. Místo kritiky poměrů, pro něž v současném světě přestal existovat rozumný důvod, mlčky přihlížíme bezprecedentnímu tažení plutokracie, která se chystá znovu přepočítat a vyčíslit náklady, které s sebou nese demokratická vláda. Proč dnešní postideologičtí oligarchové nechtějí mluvit o nerovnosti a namlouvají nám, že nejdůležitější je přece prosperita celku? Jak dlouho ještě bude narůstat kult politicky aktivních boháčů, pro které je rovnost pouhou sentimentální iluzí, která se má omezit na charitu a dobrovolnictví?

Mluvit o nerovnosti v 21. století neznamená snít o sociálních utopiích století minulých. Existence nerovností sama prohlubuje krizi demokracie. Nejlépe tuto skutečnost ilustruje odpověď politických elit na kolaps bankovního sektoru v roce 2008: žádný z vysoce postavených manažerů zodpovědných za kalamitu neskončil ve vězení, ale miliony lidí přišly o práci, domov a úspory. Pro takovou nespravedlnost není uspokojivé zdůvodnění, protože se nezastavuje u dílčích teoretických otázek, jako jsou ekonomická rovnost či rovnost příležitostí, ale zasáhla samotný základní stavební kámen moderních společností – občanské rovnosti.

Novozélandský filozof Jeremy Waldron je přesvědčen, že existuje cosi jako elementární rovnost: lidé si zaslouží rovný ohled a respekt a nemusí se přitom prokazovat zásluhami, majetkem nebo talenty. V počátku našich životů jsme si všichni rovni, neexistuje žádná klasifikační stupnice lidství. Člověku je dána schopnost rozmýšlet a rozhodovat o směru svého života. Zpochybňování této schopnosti znamená zacházet s ním ne jako s člověkem, ale jako s věcí. Neměli bychom se nechat zmást „postideologickým“ viděním světa jenom proto, že elementární rovnost považujeme za něco samozřejmého. Právě ona je totiž důvodem, proč by nás měla hluboce zajímat dnešní realita horentních (ekonomických) nerovností.

Oligarchové pateticky prohlašují, že se ke svému jmění dostali poctivě a vlastní pílí. Sami sebe chápou jako „muže činu“, kteří kreativně využili vlastních schopností, a z titulu svého úspěchu si nárokují právo na neomezené přivlastňování zdrojů a na posilování vlastní dominance. Pro legendu, kterou o sobě vyprávějí, je stěžejní využívání motivu poctivosti a odpovědnosti: jejich podnikání se odehrávalo za férových podmínek, jejich cesta k úspěchu se ubírala v mezích zákona. Toto pojetí podnikavosti, které ignoruje vliv všemožných výhod při vynakládání vlastních schopností, se stane jedním z hlavních doplňků dnešního vyprávění o spravedlivém rozdělování zisků mezi bohaté a chudé.

Existuje ovšem také etické pojetí podnikavosti, které nezahrnuje pouze přirozené schopnosti člověka, ale také jeho způsobilost je vynaložit. Naše konání se vztahuje k životním podmínkám, které relativizují představu, že trh odmění každého jedince spravedlivě podle výkonu, který vloží do svého podnikání. Zcela rovné konkurenční prostředí je fikce. Skutečná je pouze tržní společnost, ve které úspěšní jedinci nevyužívají jen svých schopností, ale rovněž schopností ostatních, a často proti konkurenci bojují za použití „netržních“ triků, např. kontrolou cen nebo využíváním levné práce.

Znamenají popsané vstupní podmínky útok na elementární rovnost? Waldron tvrdí, že rovnost v příjmech a bohatství není to samé co elementární rovnost, i když je při vědomí dnešního růstu ekonomických nerovností stále těžší bránit maximu, že lidé jsou si v základním smyslu rovni. Je přiměřené mluvit o rovnosti tehdy, pokud je ve veřejném prostoru hlas podnikatelských kruhů slyšet častěji než hlas těch, jejichž schopností tyto kruhy využívají k vlastnímu prospěchu? Jakou hodnotu má takový veřejný prostor pro námezdní pracující, pokud v politice mluví za ně bossové průmyslových koncernů? Je to ještě demokracie, nebo už jsme nenávratně vykročili vstříc plutokracii?

Namísto oceňování odpovědných, soucitných a pečujících jedinců nám dnešní opinion leadeři přikazují, abychom oceňovali úspěšné a bohaté, klaněli se jejich mistrovství a poslušně jim uvolnili cestu k prosazení jejich „vyššího dobra“. O těch, kteří by si snad dovolili zapochybovat o poctivosti jejich zbohatnutí, prohlašují, že druhým závidí jejich úspěch a ustavičně hledají argumenty pro jeho zneuznání. Úspěšní si za odměnu zaslouží před zraky veřejnosti jemnější zacházení a výsadu trumfovat své odpůrce souborem didaktických hesel o tom, že základem úspěchu je obětavost a pracovitost. To svět peněz, a nikoli svět idejí, je v jejich představách místem, kde se tvoří opravdové „chytré cíle“, které v plutokratické společnosti slouží jako záruka úspěchu.

Provázání školství s potřebami pracovního trhu, tvorba nových špatně placených pracovních míst, privatizace veřejných služeb, odebírání státní podpory potřebným – to je program mocných velkopodnikatelů, který upírá lidem volbu užívat svých schopností a talentů k jiným účelům, než jsou zisky úspěšných. Abychom mohli začít problematizovat současné nerovnosti, je třeba odmítnout jazyk „makání“ a uvědomit si, že takto hovoří příslušníci vrstvy, která k poctivé práci nemá historicky žádný vztah. Jakmile si začneme připomínat, že existuje velký počet lidí, kteří jsou již důsledkem aktuálních nerovností ze soutěže o úspěšné vynaložení vlastních schopností diskvalifikováni, bude pro oligarchy mnohem obtížnější pokračovat ve svém moralizování neúspěšných a obhajobě sebe samých.

publikováno: 20. 12. 2017

NEJNOVĚJŠÍ články


Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …

Potrat

Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně …

A krade se vesele dál a ruka ruku myje

Asi před měsícem jsem prodal motorku. Měla 280 kg a už mi nevyhovovala. Dlouho si pomýšlím na choper. Našel …