A omluvil se Dubček?

Nad níže publikovanou glosou Jana Urbana Omluva Dubčekovi[1] jistě zajásají nostalgici za pražským jarem, jakož i historici či novináři, kteří v pohledu na soudobé československé dějiny upřednostňují tak zvaný realistický přístup, chcete-li relativistický. Toto mentální rozpoložení ducha potvrzuje existenci axiomu, že u každého problematického jedince nebo společenského systému vždy najdeme nějaké pozitivní prvky, které jinak obludné fasádě dodávají zdání lidskosti, normálnosti. Příklady: Normalizační premiér Lubomír Štrougal pravidelně chodíval na utkání fotbalové Sparty. Ergo, alespoň v očích sparťanů, to tak velký lump a zločinec být nemohl. Anebo, za komunismu měli všichni práci a autobusy jezdívaly i do té nejzapadlejší vesničky. Tudíž ten režim úplně špatný nebyl. Při podobné argumentaci se přitom záměrně nebo z ignorantství opomíjejí věci zásadní, podstatné. Jakoby pouhý fakt, že v koncentráku vězni muzicírovali a všichni měli práci, automaticky dokazoval, že si dobře žili. Přesně tímto způsobem je roubována glosa Omluva Dubčekovi.

Čtenář se v ní nejprve dozví, že Dubček byl laskavý, ale tvrdý a rovný chlap. Následuje kdy a proč vstoupil do strany, jeho partyzánský boj a zranění za války. Hop a skok a už jsme v srpnové Moskvě roku 1968, kdy se při jednáních hroutí, aby „vzal na sebe ostudnou kapitulaci“. (Mimochodem nevzal ji na sebe pouze Dubček, ale všichni, vyjma Františka Kriegla, kdo tam tehdy za československou stranu jednali.) Následné dvacetileté ticho ze strany bývalého prvního tajemníka autor vysvětlí srandovní větou: „Ano, příliš dlouho věřil v možnost ještě jedné demokratizace komunistického hnutí a vyhýbal se otevřené práci s disentem.“ Proč je srandovní? Poněvadž by šlo říct: „Ano, a proto coby ještě předseda Federálního shromáždění podepsal v srpnu 1969 slavný pendrekový zákon a taky sám ze všech funkcí důstojně neodstoupil, ale dokud ho soudruzi nevykopli i z poslední štace na ambasádě v Turecku, držel se zuby nehty.“ Glosa pak končí Dubčekovým politickým probuzením v roce 1989 a výzvou k omluvě české vlády Slovákům.

Výborně! Až na to, že v takto prezentovaném výčtu odvážných a vlasteneckých zásluh, chybí právě to nejpodstatnější zásadní období, a to kdy to všechno začalo, co později Dubčeka semlelo. Tedy doba, kdy se strana dostávala k moci a posléze rozpoutala teror a kolosální krádeže. Co tu dobu charakterizuje? Lži, pomluvy a první násilnosti vůči všem, kdo nejdou s námi. Po vítězném únoru pak nařízení k vyvlastňováním, k zabavování majetku, rozkazy k justičním vraždám, k likvidaci třídních nepřátel, směrnice k vyhazovům ze zaměstnání nebo ze škol. Přicházely sice od špiček tehdejších politbyr či Státní bezpečnosti, avšak celý ten hrůzný systém nenávisti k jakékoliv odlišnosti stál a fungoval především díky bezmeznému fanatismu, loajalitě a disciplinovanosti řadových členů či začínajících tajemníčků, kariéristů. Tedy i díky typům, jakým byl právě Alexandr Dubček, jenž po válce působil ve stranických funkcích v Trenčíně a v Bánské Bystrici, aby později vystudoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ a jako mladý nadějný kádr byl v letech 1955–1958 tuzemskými stalinisty vyslán ke studiu politických věd do Moskvy.

Proto se ptám, než se současný česko-slovenský premiér omluví Slovákům za Zemanův výrok, omluvil se Alexandr Dubček za stovky nevinně zavražděných, za tisíce stejně nevinně žalářovaných a statisíce zničených lidských životů, které má komunistický režim na svědomí přinejmenším v období let 1948–1969, kdy tento politik ve stranických strukturách aktivně působil?

publikováno: 18. 1. 2018

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Mamonu, nebo republice? Nebudeš sloužit dvěma pánům, nebudeš ve střetu…

Prastaré pravidlo znají vzdělaní lidé. Nevadí, že ho neznají nevzdělanci s tituly i bez nich. Profesor Jan Kysela z Právnické fakulty UK k tomu pravil: „Platí schéma, které najdete v tisíciletých dějinách politického myšlení, které …

Ústavní soud a my mezi Evropou a divokým Východem

Babišovi advokáti, tedy Miloš Zeman a poslanci politické divize Agrofertu, neuspěli u Ústavního soudu se svými námitkami vůči zákonné normě, která upravuje problematiku střetu zájmů. Andrej Babiš druhý den emotivně …

Počty mrtvých jako argument nevkusu

Věděli jste, že vybombardování Drážďan bylo: Jako u ostatních měst v cestě na Berlín pro ulehčení postupu Rudé armády vyžádáno Stalinem na Jaltě. Zničením vojensky důležitého cíle uzlového nádraží a vojenských …

Křesťanský brutalismus

Žula, diorit, záměrně zanechané stopy hornickými kangy, velikostní akcentace dlaní a prstů, další stopy po řezání elektrickými vidiovými kotouči a další atributy spjaté se socialistickým brutalismem. Lze vysledovat, že podjedinný …

Proč Západ tolik toleruje netoleranci islámu?

Na otázku, zda je islám náboženství míru, odpovídá Ayaan Hirsi Ali záporně. Volá po změně náboženské doktríny islámu, která stojí především na násilí. Přehlížením tohoto faktu mají podle ní obyvatelé …

Za vraždění na hranicích

Štrougal a Jakeš se třeba dostanou k soudu, díky úsilí kolektivu Platformy evropské paměti a svědomí a jeho bývalé ředitelky paní Neely Winkelmannové, ale měli bychom uchovat v paměti naivní, nebo zrádnou, každopádně dodnes neblaze …

Jak Billy s cejchem ADHD začal mít školu rád

Článek pana Honzáka „Jak dusit skřivánky“ mě přiměl k napsání článku o americkém Billym. Kdysi ke mně chodíval do ateliéru malý baculatý pihovatý kluk, jmenoval se Billy. Do školy totiž rád nechodil, …

Hysterie na sítích jsou nejnebezpečnější virus

Někteří se ohradili proti mé glose, v níž porovnávám koronavirus s několika jinými nemocemi. Samozřejmě že by se žádná infekční nemoc neměla podcenit. Přestože má každá epidemie svoji „křivku”, může se stát, že …