Smrt Stalina jako fraška

Po uvedení kontroverzního filmu Matilda (2017)[1], který pojednává o milence posledního ruského cara, zažívá Rusko další filmový skandál. Tentokrát se o oživení filmové scény nepostarala domácí produkce, ale anglický režisér Armando Iannucci, známý svými groteskními a parodickými filmy. Ve snímku Smrt Stalina (2018) se zaměřil na Sovětský svaz 50. let. Děj této – místy až velmi černé – komedie se točí kolem smrti Josifa Stalina a jejím námětem je boj o moc, který se rozhořel po generalissimově smrti.

Ten nejčernější humor

Příběh začíná scénou koncertu, po jehož skončení zazvoní telefon a v něm se ozve sám velký vůdce světového proletariátu: dožaduje se nahrávky z koncertu. Jenomže jako naschvál se zrovna ten den koncert nenahrával… Ředitel má dvě možnosti. Buď sežene nahrávku, nebo půjde do lágru. Tato „drobnost“ spustí lavinu událostí a často zcela nekorektních vtipů.

Film si záměrně dělá legraci z věcí, kterým by se člověk normálně asi smát nedokázal. Posouvá humor až na takovou mez, že si řeknete, že je to vlastně až nechutné – ale to už se stejně smějete. Nebo žerty, u kterých si řeknete, že to už režisér vážně přestřelil, třeba legrácky z mučení vězňů. Opatrně se rozhlédnete kolem – a ono už se směje celé kino.

Zpočátku to vypadá, že děj filmu bude složitější a že se bude točit kolem konspirativní zápletky – k smrti Stalina dojde kvůli krásné pianistce v podání Olgy Kurylenko. Avšak tento moment tvoří jen vedlejší linii a dál se už nerozvíjí. Děj se dále soustředí už jen na to, jak na generalissimův skon reagují hlavní postavy.

Stalinovi blízcí spolupracovníci začnou intrikařit nad doslova ještě nevychladlým tělem. Ústředními soupeři o následnictví jsou Nikita Chruščov a Lavrentij Berija. Oba se snaží na svou stranu přetáhnout ostatní politiky, a především Stalinovy děti Světlanu a Vasilije. Spousta konspiračních schůzek je aluzí na mafiánské filmy odehrávající se ve 30. letech, které působí komicky už jen přenesením do reality Sovětského svazu.

Přehmaty?

Film by ani z poloviny nebyl tak vtipný, nebýt skvělých hereckých výkonů. Role hlavních postav se ujali například Steve Buscemi jako Chruščov, Jason Isaacs jako maršál Žukov, Simon Russell Beale se objevil v roli Beriji, Michael Palin jako Molotov. Herci jsou to výborní, avšak jediný, komu se ještě tak dá uvěřit vzhled sovětského politika je Jeffrey Tambor v roli Malenkova. Celkovému dojmu rozhodně nepomáhá, že se ve filmu objevují anglické nápisy typu „východ“ nebo „hasicí přístroj“ a vrcholem všech filmařských omylů je dlouhý nápis upozorňující na rozbitý výtah. Já jsem film viděla v kině v Arménii s ruským dabingem, takže neprvoplánově komicky působilo, když oba sovětští představitelé hledíc na nápis „the lift is out of order“ rusky přečetli, že „lift něrabótaet“, případně když anglický nápis na složce doprovázel titulek s překladem do ruštiny.

Pomineme-li místy až groteskní nádech některých scén, je soupeření o moc mezi Berijou a Chruščovem zobrazeno celkem věrně. Film evidentně nahrává Chruščovovi a z Beriji dělá odpudivého úchyla, kdežto Chruščov působí ležérním dojmem sebevědomého vtipkujícího středostavovského advokáta, který by se spíše hodil do bílého domku na americkém předměstí než do šedivé reality SSSR, byť komediálně zpracované.

Pozornému divákovi neujde, především nad záběry na kampus Charkovské univerzity nebo na hlavní kyjevskou třídu Chreščatyk, která má reprezentovat sovětskou Moskvu, že se film točil na Ukrajině. V dnešním politickém ovzduší by ani nebylo možné, aby se takový film natáčel v Rusku. Naopak. To, co plánovaná projekce vyvolala, by se dalo označit za hon na čarodějnice. Poté, co byl film zařazen do promítání, přeložen a nadabován do ruštiny (tak, jak ho potom koupila arménská kina), ostře se proti němu postavili někteří významní kulturní činitelé v čele s režisérem Nikitou Michalkovem a dcerou jedné z hlavních postav snímku maršála Žukova. Film odsoudili za překrucování ruské historie a vyzvali ministerstvo kultury, aby snímku odebralo promítací licenci. Na adresu filmu padaly ještě horší výroky: že se jedná o podporu extremismu a obecné ohrožení.

Smrt Stalina se v Rusku nakonec promítat nebude, ministerstvo kultury film zakázalo. V Česku by premiéra měla být začátkem letošního dubna.

Článek vznikl za podpory organizace NESEHNUTÍ, programu Cesty iniciativy a Ministerstva zahraničních věcí ČR.

publikováno: 13. 2. 2018

NEJNOVĚJŠÍ články


Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …