Radost někoho rozčiluje

Ježíš vchází do Jeruzaléma. …

Z celého evangelního vyprávění je zřejmé, jak radost, kterou působí Ježíš, někoho obtěžuje, ba rozčiluje.
Ježíš vstupuje do města obklopen svým lidem za zpěvu písní a hlučného jásotu. Můžeme si představit, že je to hlas nalezeného syna či uzdraveného malomocného anebo hlasité mečení ztracené ovce u vchodu. Všechny dohromady. Je to zpěv celníka a nečistého; volání toho, který žil na okraji města. Je to volání mužů a žen, kteří jej následovali, protože zakusili Jeho soucit uprostřed svojí bolesti a své bídy… Je to spontánní zpěv a radost mnoha marginalizovaných, kterých se Ježíš dotknul a oni mohou zvolat: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“ Jak neprovolávat Toho, který jim vrátil důstojnost a naději? Je to radost mnoha hříšníků, kterým bylo odpuštěno a znovu nalezli důvěru a naději. Volají a radují se.

Toto radostné provolávání slávy je nepohodlné a stává se nesmyslné a skandální pro ty, kteří se domnívají, že jsou spravedliví a „věrní“ Zákonu a rituálním předpisům (srov. Romano Guardini, Pán). Tato radost je nesnesitelná pro ty, kdo se brání soucitu tváří v tvář bolesti, utrpení a bídě. Mnozí si říkají: »Jaká nevychovanost!«. Radost je netolerovatelná pro ty, kdo ztratili paměť a zapomněli na množství obdržených příležitostí. Radost a slavení Božího milosrdenství těžko chápe ten, kdo se snaží ospravedlňovat a zařizovat sám. Těžko sdílejí tuto radost ti, kdo spoléhají pouze na svoje síly a pokládají se za nadřazené vůči druhým! (Evangelii gaudium, 94).

Tak vzniká křik toho, komu se nechvěje hlas, když povykuje: „Ukřižuj ho!“. To není spontánní křik, nýbrž nafoukaný, vykonstruovaný, opovrhující a pomlouvačný křik, vyvolávající falešná svědectví. Je to křik, který vzniká v přechodu od skutečnosti ke zprávě. Je to hlas toho, kdo manipuluje realitou, vytváří určitou její verzi ke svému prospěchu a nečiní mu problém obelhat druhé, aby dosáhl svého. To to [falešná] zpráva. Křik toho, kdo se bez skrupulí domáhá prostředků k posílení sebe sama a umlčuje neladící hlasy. Je to křik, který vzniká „maskováním“ a vykreslováním reality tak, aby znetvořila Ježíšovu tvář, a dělá z Něho zločince. Je to hlas toho, kdo chce bránit vlastní pozici diskreditací toho, kdo se nemůže bránit. Je to volání vyrobené intrikami soběstačnosti, domýšlivosti a pýchy, která bez problémů pokřikuje: „Ukřižuj ho, ukřižuj ho!“

A tak lidová slavnost nakonec umlká, hroutí se naděje, zmírají sny, potírá se radost; tak se obrňuje srdce a chladne láska. Je to volání „zachraň se sám“, které chce uspat solidaritu, zhasit ideály, znecitlivět pohled… Volání, které chce zrušit soucit, čili spoluutrpení, které je Boží slabostí.

Nejlepším protilékem na veškeré takové řvaní je pohled na Kristův kříž a dát se interpelovat Jeho posledním zvoláním. Kristus umírá se zvoláním lásky ke každému z nás – k mladým i starým, svatým i hříšníkům – ke svým tehdejším i dnešním současníkům. Na Jeho kříži jsme byli spaseni, aby nikdo nezhasil radost evangelia a aby se nikdo v té situaci, v jaké je, neocitl daleko od milosrdného Otcova pohledu. Hledět na kříž znamená vystavit se interpelaci co do svých vlastních priorit, rozhodnutí a činů; znamená připustit si pochybnost nad svojí vnímavostí vůči tomu, kdo jde kolem anebo prožívá obtížnou chvíli.

Kdo vidí naše srdce? Je Ježíš stále důvodem radosti a chvály v našem srdci, anebo se stydíme za Jeho priority vůči hříšníkům, posledním a zapomenutým?

Pro Radio vaticana přeložil Homilii papeže na Květnou neděli Milan Glaser.

publikováno: 26. 3. 2018

NEJNOVĚJŠÍ glosy


„Nějaký děti tu nebudou…“

(Mohorita, Klausové, Zlámalová, Vondra, Best a další dospěláci) „K Listopadu 89 se vyjadřuje málo reprezentantů tehdejšího režimu,“ zaznělo na Vltavě při referencích 30. výročí. „To musí být nějaká mejlka,“ řeklo by se …

K listopadu 1939 a dál

Blíží se 17. listopad. Protože historická kontinuita sahá poněkud dál než do roku 1989, rád bych se s něčím svěřil. Nikdy jsem neuvěřil adoraci Edvarda Beneše. Člověka, který byl chodícím ztělesněním …

Pohltí hrdost i 17. listopad?

Zahrne nakonec tento způsob hrdosti i 17. listopad? Prvním krokem bylo jeho letošní přejmenování. A zase: bude se hlučně a okázale oslavovat, aby se nemuselo a možná ani nesmělo mluvit o tom, kam jsme se …

K tomu našemu 17. listopadu

Cítím se jako poslední z Mohykánů. Pokud vím, jsem ojedinělým příkladem žijícího člena rodiny, která sloužila přes čtyři generace svobodnému českému a československému lidu. Můj pradědeček Adolf založil Lidové noviny, byl prvním …

Lůzu volí zase jenom lůza

čím dál tím víc mě bolí jak paměť krátkou máme cítím stesk vojáka v poli já nezapomínám jak tu ostnatými dráty bolševická lůza omotala dráty a vysála víru z nás …

Šašek nebyl trapný a vůbec skvělý cirkus

Neváhejte, nečekejte, představení začíná Cítíš tu vůni? To piliny v manéži dýchají a klauni se přitom smějí a děti se radují, že přijde zase klaun a ukáže šaškův um. Vidíš tu …

Evropský pocit schází, solidarita není, je volný handl

Z čeho se v lidech může narodit sounáležitost se svou evropskou vlastí? Sounáležitost přirozená, živá a velkorysá? Rakouský spisovatel odpovídá takto (DB): „Pocit příslušnosti k nadnárodní struktuře se může rozvinout ze dvou zkušeností. Na …

Obrana syrských Kurdů

Na jaře roku 2016 jsem vystoupil na obranu syrských kurdských milicí na plénu EP: Pane předsedající, vloni na podzim jsem navštívil Rodžavu, území severní Sýrie ovládané Kurdy. Byl jsem hostem …