Kdo bych byl?

Často myslím na to, kdo bych byl, čím bych byl, co by ze mě bylo, kdybych nečetl (dobré) knihy. Bývaly v domácnostech bible, a ty se četly důsledně a pravidelně. A s velikou úctou ke slovu a jeho svátečnosti. S úctou ke slovu Hospodinovu a celému smyslu bytí. (Pomíjím pro tuto chvíli velké knihovny předků: Ottův slovník naučný, Brehmův život zvířat, kompletní Jack London, Dumas, Maupassant, Neruda, Karolína Světlá či „regionálně příslušný“ Jan Čep, o tom všem jindy.)

Jak je tomu dnes? Jak bych mohl číst na prvním místě něco pro život nedůležitého? Jak bych bez těch zásadních slov mohl řádně dýchat, zažívat potěchu z krásy, síly příběhů, odvahy charakterů? Samozřejmě, jsou tu i banality pěny dní, ale ani jim není radno úplně se vyhýbat, protože i naše nejniternější bytí je spjato s dnešními dny. Ale potom si otevřu Schulzův Kámen a bolest a čtu s nevýslovným potěšením třeba takovéto věty (o procházce Lorenza Magnifica s filosofem Polizianem uličkami renesanční Florencie):

„Vyšli. Postranní ulice. V krámech řemeslníků i drsné slovo zpívalo. Pohřební bratři nesli mrtvého. Běžely děti ve hře. Bankéř odpočítal zlaté scudy a mnich poděkoval. Sedláci stáli v hloučku a naslouchali novinkám. Několik vlámských a skotských studentů opustilo vína džbán a hluboce se uklánělo před vladařem Florencie a před svým profesorem, za nímž přišli z dalekých zemí do Itálie. Besídka, kde seděli mezi děvčaty, voněla kvítím. V ulici di Bardi se strhla rvačka, v ulici di Bardi se vždy strhne nějaká rvačka, ale tentokrát to byla vojna tak veselá, že i pes se líně zvedl od bronzových vrat a pomalu se šel podívat. Z lékáren vonělo muškátové jádro a nahořklé listí k uzdravení a pro plodnost. …“ Atd.

Myslím, že zjevné barbarství člověka, který se právě chápe vlády v této zemi, je umožněno pouze naprostým pomotáním duchovních fundamentů lidu, který si toto protikulturní individuum zvolil. Vítá ho, jako když kdysi otroci otevřeli Salarijskou bránu v Římě Vizigótům. Jejich nadšení bohužel pramení z týchž nízkých pudů. Hmota, hmota – a závist, která je dle sv. Františka sestřičkou nenávisti. Na těchto základech nelze budovat rozumnou společnost. Bez jasných duchovních základů a respektu k nim nelze vybudovat vůbec nic, co by se dalo nazvat důstojným životem. Staří věděli dobře, že kdo se neklaní Bohu, leží v prachu před bludem. Toto se nám právě děje. Příchod barbarství do řízení země, která ještě ne tak dávno byla odvážně demokratická.

Psáno pro revue Uši a vítr.

publikováno: 1. 4. 2018

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Rudá armáda před 80 lety přepadla Polsko

Před 80 lety, 17. září 1939, zákeřně napadl Sovětský svaz Polsko. Učinil tak bez formálního vyhlášení války. Vrazil tak kudlu do zad polské armádě, která se bránila proti německému vpádu …

Chytrý člověk žije hloupě

„Rozděleni svobodou“ – Výsledky průzkumu se převalují od úst k ústům. Sociologie a statistika daly svoje plody. Bohužel nad kategorie „chlebařiny“ a „spokojenosti“ se nedostaly. Štěstí člověka, nebo dokonce nějaký smysl jeho života, …

Proklepněte si věčného poslance

Dne 10. září na Českém rozhlasu v Interview Plus hovořil poslanec Marek Benda s nostalgií o tom, jak se „za našich časů“ (míněno za časů vlády ODS) odstupovalo z mnohem nižších postů než …

Pomník z roku 1980 je „symbol vítězství“ Rudé armády z roku 1968,

skrytou výhrůžkou Maďarskem (1956). V tom samém roce (1980) předešel sovětské okupaci Polska generál Jaruzelski vyhlášením stanného práva. Pomník Koněva byl postaven v roce 1980, tedy dvanáct let po ruské okupaci naší země, …

Česko-polská výstava o pádu režimu a disentu

V úterý 1. října rozezvučí starobylou Vodní tvrz v Jeseníku legendární písně Karla Kryla v podání jeho bratra Jana. Zahájí tak dvojjazyčnou výstavu s názvem „Nebyli jsme sami / Nie byliśmy sami“, kterou k 30. …

Cena za to, že Zeman něco plácne

Můžeme podobně jako Karel Schwarzenberg vtipkovat, že na existenci samostatného Kosova se může Zeman poptat u českých fotbalistů, ale zahraničně-politicky to taková bžunda není. … Kosovo rozhodně není příkladem klidné, bezpečné …

Anděl strážný

Nedožité šedesátiny Maria Kotrby (1959–2011) měly být zhodnoceny výstavou v Galerii hlavního města Prahy, ale kulturátoři hlavního města jeho oslavu zrušili ve prospěch výstavy  agenta StB a nonšalantního profesora Bedřicha Dlouhého …

Začínáme dělat správnou zahraniční politiku?

To znamená politiku opačnou než tu, kterou prosazuje Božkov z Hradu? Mám na mysli rostoucí (nejen český) odpor k nekalým praktikám Číny. Začalo to primátorem Prahy Hřibem, který odmítl uznat doktrínu „jedné Číny.“ …